K případu Mariana Jurečky a jeho vánočního večírku by se dalo říci dvojí. To, že vicepremiér pobýval na večírku ministerstva práce ještě v době, kdy se vědělo o střelbě na filozofické fakultě, zas až tak zásadním problémem není. Jeho mlžení a vykrucování ale vážnou potíž představuje. Otázka zní: Je to celkově na odstoupení z vládní funkce? Pokusím se odpovědět.

Nejprve k samotnému ministerskému večírku, nad kterým se pohoršilo skoro celé Česko. Scéna s juchajícími úředníky odehrávající se nedaleko místa, kde umírali lidé, je vskutku přízračná. Ovšem, kde je psáno, že úředníci cynicky a bezohledně juchali? V Česku se 21. prosince konaly desetitisíce večírků a bylo by zajímavé vědět, kolik z nich bylo okamžitě po střelbě ukončeno.

Jistě takové byly, ale dalo by se vsadit na to, že většina sešlostí pokračovala dál a jen se proměnila jejich povaha: lidé nad svařákem i něčím tvrdším debatovali vzrušeně o tragédii. Pohoršovat se nad tím, že zrovna ministerstvo práce nevyhodilo občerstvení za 400 tisíc a nevyhnalo zaměstnance do okolních hospod, kde by pokračovali v debatách tak jako tak, je trochu pokrytecké.

Jistě, Jurečka mohl večírek ukončit, bylo by to politicky prozíravější, ale že by za neprozíravost měl pykat odstoupením, to zas ne.

Za zvážení samozřejmě stojí argument, že na politiky musíme uplatňovat přísnější měřítka než na běžné občany. Můžeme si vzpomenout například na kauzu exministra zdravotnictví Romana Prymuly, který v době covidového lockdownu pokoutně navštívil restauraci a musel se kvůli tomu sbalit a odejít z vlády. Jenže v tomto případě Prymula porušil zákaz, který sám vydal a trval na tom, aby ho všichni dodržovali. Jurečka naproti tomu kromě dobrého vkusu nic neporušil. Pokud je mu vyčítáno papalášství, je to nepřesné. Definicí papalášství je přece dělat něco, co je „lidu obecnému“ zapovězeno. A toho se Jurečka nedopustil.

Pak jsou tu ale momenty, které z hlediska Jurečkovy další kariéry představují závažné, ba zásadní problémy: Mlčení, mlžení a lhaní.

Jurečka nejdříve nechtěl o okolnostech večírku a své roli na něm nic říkat. Což je samo o sobě arogantní.

Pak tvrdil, že o střelbě na filozofické fakultě dlouho do odpoledne nevěděl. Svědci ovšem vypověděli, že byl informován vlastně bezprostředně.

A do třetice Jurečka tvrdil, že po jednání Bezpečnostní rady státu, které skončilo před devátou večer, byl večírek ukončen. Svědkové ovšem vypověděli, že desítky účastníků byly na ministerstvu dlouho do noci. Jurečka mlžil i o tom, co po bezpečnostní radě dělal sám, načež se ukázalo, že se na večírek vrátil a setrval až do ranních hodin.

Celé je to mimořádně trapné. Pokud by byla pravda, že se vicepremiér a člen Bezpečnostní rady státu dozvěděl o rozsahu tragédie až s velkým odstupem, bylo by to představitelné pouze tak, že porucha nebyla na „vysílači“, ale na „přijímači“. Tedy, že se Jurečka nacházel v pozměněném stavu vědomí, který mu bránil řádně vyhodnotit situaci. Což ale není omluva, protože vyhodnocení se mělo dostavit nejpozději v momentu, kdy se stav vědomí dostal do normálu.

Jurečkovi muselo být přece jasné, že tato událost není něčím, co se dá „vysedět“. Že mu nepomůže ani vykrucování. A že jediné, co může udělat, je jít s pravdou ven. I on si přece musí pamatovat na případ expremiéra Stanislava Grosse. Ten v roce 2005 neustále měnil verze příběhu, jak se dostal k rozměrnému bytu, až se stal totálně nedůvěryhodným, ba směšným. A musel jít. Jurečka teď Grosse začíná svým vykrucováním připomínat.

Setrvání Mariana Jurečky v úřadu lze zpochybnit jak z pozice idealistické, tak z pozice cynické. Idealista položí otázku, jak může člověk, který lže ve vcelku banální situaci, být důvěryhodný, když jde o podstatné záležitosti jeho resortu. A cynik dodá starou moudrost, že pokud politik neumí důvěryhodně lhát, pak nemá nárok na existenci.

Jurečka je ve věru prekérní situaci.

Takže jaká je odpověď na otázku, jestli by měl z vlády odejít? Samotný ministerský večírek v nevhodnou dobu na odstoupení není. A premiér Petr Fiala dělá dobře, že Jurečku odvolávat, natož soudit, nechce. Ovšem Jurečka sám by se měl přece jen zamyslet. A to nejen jako politik, ale i jako křesťan. Bible se proti lhaní vymezuje velmi silně. Například apoštol Pavel v Listu Efezským vybízí: „Proto zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla.“ Jurečka se podle toho neřídil. Otázku, zda svědomí zpytovat v ministerské funkci, nebo někde v ústraní, si nyní musí vyřešit hlavně on sám.