Šéf Starostů Vít Rakušan dostal od koaličních partnerů bídu za videoklip, ve kterém zkritizoval dosavadní vládnutí pětikoalice. A dostal ji zcela po zásluze. Vicepremiér, který se do vlastní vlády obuje nikoli na koaličním jednání, ale veřejně a ještě bez výstrahy, je v politice docela unikátním zjevem. Proč to Rakušan udělal a co z toho bude?

Připomeňme, co v Rakušanově klipu zaznělo. Vicepremiér ve videu stylizovaném jako rozhovor po volejbalovém zápase říká: „Chlapi, tohle nebylo dobrý. Lidi na nás koukají a vůbec nerozumí tomu, co děláme. Zbytečně taktizujeme, hrajeme při zdi. Důvěru mnohých jsme zklamali, jen abychom zůstali ve hře. Přistupovali jsme na kompromisy, je nejvyšší čas to změnit a vrátit se k tomu, proč jsme to vůbec začali dělat!“ Jeden ze „spoluhráčů“ se pak zeptá, jestli to řekl Fialovi. „Řeknu mu to,“ odpovídá s hlavou hrdě vztyčenou Rakušan.

Na jednu stranu nutno přiznat, že tím docela dobře vystihl pocit některých voličů pětikoalice. Ti jsou často zklamaní nemastným výkonem, kdy se, když zůstaneme u volejbalové terminologie, vládnímu týmu většinou nedaří „složit“, tedy zasmečovat tak, aby z toho byl bod. Jenže k tomu, aby se hra změnila a důvěra příznivců se obnovila, je nutné udělat něco jiného, než předvedl Rakušan.  

A sice vyříkat si to „v kabině“ a pak jednotně vystoupit jako tým. Nikdy to nefunguje, když s kritikou vyběhne jeden z hráčů rovnou na veřejnost. Z toho můžou mít radost jedině soupeři, kteří si řeknou: „Hele, prohrávají a už se jim to celé sype!“

Když odstoupíme od sportovní formy a podíváme se na obsah, tak je Rakušanův klip také,  řekněme milosrdně, nechytrý. „Přistupovali jsme na kompromisy, je největší čas to změnit!“ volá Rakušan. Zní to sice hezky, ale copak se dá cokoli dohodnout bez kompromisů? V rodině, v obci, natož v politice? Je přece jasné, že na různé věci mají různé strany různé názory. A pokud by se každý držel pod heslem „žádné kompromisy“ svého a tvrdil, že neuhne ani o píď, tak se nedohodne nic. Politika přece začíná tam, kde končí shoda. A výsledkem může být buď kompromis, nebo rozkol a boj. Že by chtěl předseda druhé nejsilnější koaliční strany to druhé?

Pokud budeme optimisticky předpokládat, že nikoli, že Rakušan koalici rozbít nechce a je mu jasné, že problém současné vlády není v kompromisech, ale v tom, jak je vysvětlit a obhájit, můžeme se přesunout k vysvětlení, proč se přesto šéf Starostů chová tak, jak se chová.

Je to vcelku prosté. Začíná volební rok, volit se bude do Evropského parlamentu, krajských zastupitelstev a třetiny Senátu. A Starostové, kteří jdou do všech těchto voleb sami, vědí, že aby uspěli, musí být pro voliče rozpoznatelní. A protože jim je jasné, že z opoziční části politického rybníku moc voličů nevyloví, jdou na to skrze vymezování se proti vládě, ve které sami sedí.  Skrze Rakušanův klip se tváří, jako že za to, co je s nepopulární vládou spojeno, vlastně nemůžou. A pokud za to můžou, tak si to jako jediní uvědomují a jako jediní s tím chtějí něco dělat. Pokud to někomu připomíná lidoveckou opozici v koalici z devadesátých let, není vedle.

Celkově je tenhle pokus právě tak průhledný, jako je trapný.  „Řekls to Fialovi?“ ptá se v klipu figurant Rakušana. „Řeknu mu to!“ bojovně odpovídá ministr vnitra, jako by byl jediným spravedlivým v Sodomě a Gomoře. Kdo tohle spolkne, může bez dalšího volit STAN.

Kdo to ale tak úplně nespolkne, musí připustit, že celé je to od Rakušana, který se i skrze aranžmá klipu chce předvést jako týmový hráč, docela faul. Vždyť přece platí: Můžete se proti vlastnímu týmu vymezovat. Můžete se tvářit jako týmový hráč. Ale obojí najednou opravdu dělat nemůžete. Je mi líto, ale Vít Rakušan se nyní chová jako primadona, která se tváří týmově, ale ve skutečnosti hraje jen na sebe.

Jak to celé dopadne? Těžko říci. Může to být, v krajním případě i začátek hlubšího rozkolu. Ale v zájmu vládního týmu, který stojí proti sborné komandě populistů a extremistů, by bylo nejlépe, aby se na Rakušanův klip rychle zapomnělo. Tedy aby ho zahrál do autu v první řadě on sám. A aby pak politici ODS, kteří jsou přirozeně dotčeni nejvíc, vše uzavřeli ve vzájemné komunikaci parafrází na slova nikoli volejbalových, ale fotbalových klasiků: „Volal mi Rakušan.“ „A co chtěl?“ „Nic.“ „A cos mu řek?“ „Nic.“ „Tos mu řek dobře.“