Jak nejlíp financovat vědu? Zaplaťte brilantní mozky a nechte je dělat, co chtějí

V přenosu vědeckých poznatků do praxe Česko výrazně pokulhává za ostatními evropskými zeměmi. Soukromé firmy tu investují do výzkumu mnohem méně než v jiných státech a stojí za tím jednak legislativa, která klade komercializaci vědeckých objevů do cesty mnoho překážek, a jednak obavy na straně samotných vědeckých institucí. „V popularizaci vědy už jsme se výrazně posunuli, pochopili jsme, že je důležité srozumitelně komunikovat, co děláme. V transferu technologií jsme ale pozadu a hlavním důvodem je strach,“ říká v rozhovoru Jan Konvalinka, ředitel Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Ten je díky patentům a licenčním smlouvám na úspěšné objevy nejbohatším výzkumným ústavem v Česku a díky vlastní transferové firmě se mu daří uplatňovat další výsledky vědecké práce na trhu.

Před několika týdny váš ústav podepsal memorandum o založení Platformy pro biomedicínský a ekonomický výzkum, kde mají spolupracovat vaši experti s odborníky ze společenskovědních oborů. Proč je to potřeba?

Inspirovaly nás k tomu zkušenosti z covidu. Pandemie mimo jiné ukázala, že Česko má naprosto fragmentovanou státní správu, vysoké školy a zdravotnictví. Máme příliš mnoho různých specializovaných oborů, které spolu nekomunikují. Když si zlomíte nohu, tak v téhle zemi vám ji skvělým způsobem spraví, včetně náročné operace pod vedením těch nejlepších chirurgů. Když pak ale dojde na rehabilitaci, tak to začne být horší, protože už se dostanete trochu mimo systém akutní péče. A když potom máte tak komplexní problém, jako je pandemie, tak si s tím vůbec nevíme rady. Řeší to ministerstvo zdravotnictví, ale on je to zároveň problém biologický, chemický, společenský, ekonomický, psychologický a právní. A také matematický. Zlom do toho přece přinesl ten slavný „muž, který přišel“ s excelovou tabulkou a spočítal, jak rychle se bude virus šířit.

Takže ta mezioborová spolupráce je důležitá kvůli pandemii?

Nejde jen o pandemii, takových situací je víc. Zkušenost s pandemií nám jenom znovu ukázala, že tohle prostě neumíme. Zemřelo tu čtyřicet tisíc lidí, z nichž pravděpodobně polovina zbytečně. Proto vznikl tento projekt koordinované spolupráce expertů z různých oborů přírodních i společenských věd, kteří by v případě dalších zdravotních krizí mohli přispět k lepšímu řešení. A v rámci tohoto programu podporujeme práci profesora Jakuba Hlávky, který přijel z Kalifornie a Masarykova univerzita s ním na Fakultě ekonomicko‑správní vytvořila nový obor ekonomie zdravotnictví.

S jakými dalšími obory by měl podle vás chemický výzkum spolupracovat víc?

Pokud mám mluvit za náš ústav, ten je mezioborový už sám o sobě. Většina lidí tu pracuje v hraničních oborech mezi biologií, fyzikou a chemií. Máme tu například kolegu, který vystudoval kybernetiku a dělá u nás analytickou chemii. Snaží se dešifrovat pomocí umělé inteligence metabolické dráhy v rostlinách tak, abychom se od těch rostlin naučili vytvořit velmi složité sloučeniny, které zatím žádný chemik neumí uvařit. Kdybych ale měl říct, jakou spolupráci se snažíme navázat víc, tak je to s klinickými obory. Abychom přímo od lékařů dostávali informace o tom, co potřebují, a mohli řešit reálné problémy klinické praxe.

Jaký je běžný scénář teď? Na základě čeho vaše výzkumné projekty zahajujete?

My jsme ústav základního výzkumu. To je důležité a od toho nechci ustoupit. Děláme to, čemu se anglicky říká investigator‑initiated research. To znamená, že nám nikdo nic nezadává. Naši vědci si své projekty vymýšlejí sami. A paradoxně právě ty výzkumy, které si vědci vymyslí sami a ve spolupráci s lidmi z praxe tam pak něco zajiskří, co by mohlo fungovat, jsou mnohem úspěšnější, než když vláda udělá program s nějakým konkrétním zadáním. Když vám někdo předepíše, co máte vynalézt, tak to skoro nikdy nefunguje. Zkušenost je – a velké americké nadace už na to dávno přišly –, že zdaleka nejlepší způsob, jak financovat základní výzkum, je vybrat si brilantní mozky, ty nejlepší lidi, jaké máte, dát jim peníze a nechat je dělat, co chtějí. A to je přesně to, co se snažíme dělat tady.

Vláda minulý týden představila reformu transferu vědeckých znalostí do praxe. Znamená to pro vás nějakou zásadní změnu?

Pro nás v tom nevidím zásadní změnu, protože už transfer aktivně děláme. Ale je to další krok v tom, o co se aktivně snaží paní ministryně Langšádlová a co je v naší zemi spojeno se spoustou problémů. Současná legislativa pro přenos vědeckých poznatků do praxe je příliš svazující a vidí v nás jenom zloděje. Jako akademici musíme neustále dokazovat, že to, co děláme, je legální. Bohužel to pak vede k tomu, že ředitel vědeckého ústavu nebo rektor vysoké školy se vlastně bojí udělat cokoli, co by mohlo vyvolat i jen podezření, že je nedejbože komerčně úspěšný a vydělává. A to ho často odradí. Je mnohem jednodušší natáhnout ruku ke státnímu rozpočtu a říkat: Přidejte nám peníze. Když se zeptáte právníků, jestli můžete něco podniknout, nebo ne, tak vám většina z nich najde nějaký paragraf, který se dá vykládat tak, že byste raději neměli dělat nic. A výsledkem je, že se nic nedělá.

Tahle reforma by to mohla změnit?

Nečekám, že ze dne na den nastane nějaká revoluce, ale určitě to může přispět k tomu, aby se transfer technologií dělal víc. Vlastně by to správně mělo být tak, že budete trestán, když transferovat nebudete! To teď cituji paní ministryni Langšádlovou. Normální situace je, že své nápady převádíte do praxe, spolupracujete s průmyslem, spolupracujete s podnikateli nebo veřejnou správou. Když to neděláte, tak špatně hospodaříte s penězi daňových poplatníků. Jenže zatím je to naopak. Když vědecká instituce utratí všechny peníze a nic z toho není, tak to není průšvih a všechno je v pořádku.

Váš ústav je v transferu technologií průkopníkem. Co byste z vašich zkušeností doporučil a nedoporučil ostatním institucím?

Když jsem byl prorektorem Univerzity Karlovy, tak jsme jeli pro zkušenosti na univerzitu v Lovani, která je v transferu technologií extrémně úspěšná. Jsou v tom nejlepší v Evropě. A oni nám vysvětlili dvě věci. Zaprvé, že ten transfer nesmí dělat samotná univerzita, musí to dělat soukromý subjekt, který univerzita založí a vlastní. A zadruhé, abychom počítali s tím, že v prvních letech na tom nevyděláme peníze, že je to dlouhodobá investice. A přesně to jsme udělali. Nejdřív my, potom Karlova univerzita a pak i řada dalších institucí, které dnes už transferovou firmu nebo alespoň odbor mají a pracují na tom.

V prosinci jste získal cenu předsedkyně Rady pro vědu, výzkum a inovace za popularizaci vědy. Je to v případě biochemie náročnější než u ostatních vědních oborů?

Myslím si, že je to naopak lehčí, protože náš obor se týká zdraví lidí a vývoje léků, což většinu lidí zajímá. Týká se života. Těžší je to v tom, že chemie se u nás strašně špatně učí. Klade se tam příliš důraz na nomenklaturu, názvy, počítání… a je tam málo zajímavých příběhů, které chemie nabízí.

Chemický průmysl

Stáhněte si přílohu v PDF

Na Přírodovědecké fakultě UK se ale setkáváte se studenty, kteří už si ten obor vybrali. Tam to jde učit jinak?

Já se snažím učit tak, abych vyprávěl příběhy. Jestli se mi to daří, musí zhodnotit jiní. Obecně naše školství klade příliš důraz na vědomosti a na věci, které se dají dobře zkoušet. A mnohem menší důraz klade na pochopení souvislostí a vztahů. Řekl bych, že chemie, ale i biologie to odnáší hodně. V biologii jsme se ve škole učili o pestíku, blizně nebo okoličnatém květenství, uměli jsme to popsat a rozdělit, ale nic jsme o těch věcech nevěděli.

Co je pro dnešní mladé biochemiky charakteristické? Kam budou vědu směrovat?

Jak všichni skuhrají na mladou generaci, tak já naopak říkám, že jsou lepší, než jsme byli my. Jsou dobře jazykově vybavení, znají svět a vědí, co chtějí. Řada z nich je velmi intelektuálně vybavená. Snad jedinou nevýhodu bych viděl v tom, že mají méně trpělivosti a hůř snáší frustraci. A věda je dost frustrující činnost. Ona vám totiž nejde. Protože děláte věci, které nikdy nikdo na světě neudělal. A neudělal je proto, že ho to buď nenapadlo, nebo to zkoušel a nepovedlo se mu to. Takže k tomu potřebujete mít velkou trpělivost a počítat s tím, že devadesát procent nápadů vám prostě nevyjde a budete to muset zkoušet znova. Pro úspěch ve vědě je inteligence nutná, ale rozhodně nestačí. Uspějí lidé, kteří mají v sobě motor a energii a zkouší to pořád dál.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Chemický průmysl.