Konec iluzí o bezpečí a právech bez povinností. Je tady jedna věc, kterou by si naši politici měli vzít od JFK

Prezident Petr Pavel začal mluvit o administrativních odvodech do armády a dalších možnostech, jak zvýšit obranyschopnost země, a je oheň na střeše. Zejména hnutí ANO je hlasitě proti, nemají se prý „strašit“ lidé. A premiér Petr Fiala hned přispěchal s ujištěním, že to rozhodně neznamená, že by se byť jenom uvažovalo o nějaké formě povinné vojenské služby.

Na vyděšené politiky je docela smutný pohled. Prezident – a s ním i náčelník generálního štábu Karel Řehka – má totiž nesporně pravdu. Debata, zda by se lidé neměli do obrany země zapojit mnohem více než dnes, je zcela legitimní. Ba, troufnu si říci, nutná.

Málokdo je asi schopen popřít, že žijeme v době největšího ohrožení od konce studené války. Na seznamu nepřátelských zemí nás vede na čelném místě východní diktatura, která zaútočila na Ukrajinu a bez okolků tam ničí civilní objekty a vraždí obyvatelstvo. Jako signál, abychom si přestali namlouvat, že válka je vyloučená, by to mělo stačit. Teď jde jen o to, co uděláme, abychom hrozící nebezpečí odvrátili.

Představa, kterou zastávají lidé jako Alena Schillerová či Andrej Babiš, že mír zachováme, když budeme dostatečně silně volat „my chceme mír“, je sice zajímavá, ale patří spíše do oblasti magie. Zaříkávadla v reálném světě zpravidla nefungují. Funguje jen a pouze kvalitní příprava. Stejně tak jako si málokterý chuligán troufne na člověka s udělanou postavou, málokterý nový Hitler si troufne na dobře vyzbrojenou a k obraně odhodlanou zemi. Takže je jasné, že se připravit musíme. A to nejen technicky, ale i lidsky.

Glosa Petra Honzejka

Alena „Chcimír“ Schillerová ohrožuje obranyschopnost Česka. A my víme, proč to dělá

15. 1. 2024 ▪ 3 min. čtení

Klíčovým prostředkem obrany je samozřejmě silná profesionální armáda. Ale ta by v případě napadení země stačila jen sotva. Bylo by proto dobré si uvědomit, že obrana je tak či onak věcí každého občana. A každý by si měl, alespoň v duchu, položit otázku, zda a jak je k ní schopen a ochoten přispět.

Pokud si tuto otázku skoro nikdo v Česku neklade a i politici, kteří jinak o nutnosti obrany mluví, kolem tématu krouží jen velmi opatrně, máme velký problém. Až příliš jsme si zvykli na život v pohodlí a bezpečí. Na to, že demokratický právní stát je tady jaksi samozřejmě a zcela samozřejmě nám také poskytuje zdravotní, sociální, bezpečnostní či infrastrukturní servis. Na to, že skoro na všechno máme právo. A odmítáme to propojit s tím, že bychom mohli mít nějaké povinnosti. Odmítáme připustit, že někdy je třeba něco obětovat, aby byla naše práva zachována. Což je, vzhledem k tomu, že nepřátelské Rusko je ukázkou agresivní země, která na práva kašle, mentalita, kterou by bylo záhodno z čistě sebezáchovných důvodů opustit.

Je přece jasné, že v době ohrožení toho chce stát od občanů více než v době klidu. Historicky jsme to viděli i u nás. Za první republiky byla délka (povinné) základní vojenské služby 18 měsíců, ale od roku 1933, kdy se v Německu dostal k moci Hitler, byla prodloužena na dva roky. Dnes, pokud už se tedy odmítáme bavit o znovuzavedení povinné vojenské služby, kterou mají třeba v sousedním Rakousku, je tedy zcela legitimní mluvit o jiných formách dobrovolného, ale i povinného zapojení všech schopných lidí do obrany.

Zmíněné administrativní odvody, nutné proto, aby armáda věděla, koho má v případě akutní potřeby k dispozici a co dotyčný umí, jsou naprostým minimem. Za zvážení by stálo i zavedení dalších povinností vůči státu. Například propojení vlastnictví dlouhé zbraně s deklarací, že se držitel zbrojního průkazu zapojí v případě nouze do obrany země. O tom, že nutná je i intenzivnější motivace ke vstupu do aktivních záloh nebo k dobrovolnému předurčení, na základě kterého se člověk zavazuje, že nastoupí do služby, když bude potřeba, ani nemluvě.

Naši politici by se v každém případě neměli v současné situaci bát lidem nahlas říci to, co řekl John Fitzgerald Kennedy ve slavném inauguračním projevu v roce 1961: „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ptejte se, co můžete udělat pro svou zemi.“ A pokud naši politici mlčí, protože tiše předpokládají, že když bude potřeba, tak nám zase pomohou Spojené státy, připomeňme jim, že projev JFK měl i druhou, už méně citovanou pointu, směrovanou do Evropy: „Neptejte se, co může udělat Amerika pro vás, ale co můžeme společně udělat pro lidskou svobodu.“ Dnes to platí násobně více.