Výsledek sněmovního hlasování o manželství pro všechny vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu homosexuální páry dostanou skoro stejná práva a povinnosti jako páry heterosexuální, což je proti dnešnímu stavu nesporně pokrok. Na druhou stranu se ale jejich svazek dál nebude smět jmenovat manželství a homosexuální páry nebudou mít povoleno adoptovat děti a budou tedy z hlediska českého práva dále považováni za jaksi méně hodnotnou kategorii lidí. Vlastně, když se na to podíváme z pohledu rovnoprávnosti, pocity po sněmovním hlasování nebudou ani tak smíšené, jako spíše prudce negativní.
Vždyť si to představte. To, co se odehrálo, je něco podobného, jako by někdo v devatenáctém století s velkou slávou vyhlásil, že dejme tomu černošský pár sice může uzavřít partnerský svazek, ale ten se rozhodně nesmí jmenovat stejně jako posvátný svazek páru bělošského. A s těmi adopcemi samozřejmě taky pomalu, protože co kdyby ti černoši naše děti nějak poškodili! Docela odpudivá představa, že?
Samozřejmě slyším námitku, že rasa a sexuální orientace jsou rozdílné záležitosti. Ano. Leč v obou uvedených případech jde o uvažování pocházející ze stejného ideologického kadlubu. Tak jako kdysi existoval „nábožensko-filozofický“ podklad pro diskriminaci lidí odlišné barvy pleti, který naštěstí už alespoň v institucionální rovině vymizel, existuje nyní v Česku podobný ideologický podklad pro diskriminaci lidí s menšinovou sexuální orientací. A mezi našimi zákonodárci má bohužel stále dlouhou řadu fanoušků.
Kompromisní paskvil. Manželství pro všechny neprošlo, stejnopohlavním párům se jen přidají některá práva
Cizinec by se asi podivil, jak je možné, že zrovna v Česku, patrně nejsekulárnější zemi v Evropě, mají zákonodárci takový problém uznat, že na homosexualitě není nic podezřelého. A že by lidé měli mít stejná práva i povinnosti bez ohledu na to, s jakou sexuální orientací se narodili. A cizinec by se divil ještě víc, kdyby zjistil, že v české společnosti má manželství pro všechny drtivou podporu, takže zvolení zástupci lidu jdou svým rozhodnutím proti mínění většiny voličů. Jaký to, zatraceně, dává smysl?
Vysvětluje se to opravdu těžko, ale zkusme to. Může to být tím, že česká sněmovna není, pokud jde o sociodemografické charakteristiky, zcela reprezentativní. Zjednodušeně řečeno v ní převažují muži, stárnoucí heterosexuálové. Někdy, pravda, jsou to možná ve skutečnosti homosexuálové, kteří jen nenávidí svou identitu, což ale nechme stranou, protože to ve finále vyjde nastejno. Všichni, a s nimi samozřejmě i některé poslankyně, které se jim chtějí zalíbit, instinktivně brání fenomén, který lze nazvat „svět jako byl vždycky“. Tedy svět, kde se homosexuálům říkalo buzeranti, kde se mělo za to, že se osoby stejného pohlaví mohou za účelem seznámení scházet maximálně na veřejných záchodcích a rozhodně se nesmí ukazovat na veřejnosti, natož třeba v televizních reklamách. Prostě svět, kde, jak to roztomile formuloval lidovec, „je hovězí hovězí, kuřecí kuřecí a manželství svazek muže a ženy“. Poslanců a poslankyň, kteří v tomto světě minulosti, stejně jako většina společnosti, už žít nechtějí, je u nás pořád disproporčně málo.
Dalším řešením záhady, proč v Česku neprošlo evropsky standardní manželství pro všechny (normu má nyní 16 zemí EU, naposledy ji přijalo Řecko), může být typicky česká snaha hledat vždy nějakou originální cestu. Už Karel Havlíček Borovský si téhle tendence české společnosti povšiml a věnoval jí hezký epigram: „Není nad původnost / každý po ní touží / Lidé chodí přes most / to já půjdu louží“. A přesně tak to je i v našem případě. Plác do louže. Sněmovna sice objevila velmi originální řešení, leč ani legislativní experti si nejsou jistí, co vlastně znamená, jak se promítne do navazujících norem, a už se hledají možnosti, jak ho, zajisté opět originálně, „opravit“ v Senátu. Česko je opravdu země originálních příběhů. Především těch úplně originálně zbytečných.
A ještě jedna lokálně „zábavná“ záležitost související se sněmovním karambolem manželství pro stejnopohlavní páry: Čeští ultrakonzervativci často tvrdí, že lidé, kteří chtějí rovná práva pro všechny, jsou zatíženi jakousi ideologičností. A myslí to jako nadávku. Podle těchto ultras existuje například „genderová ideologie“. Nebo dokonce „ideologie homosexualismu“, kterou postuloval Václav Klaus starší. O. K. Ale co je větším důkazem ideologičnosti než jejich vlastní urputné trvání na symbolech, na tom, že se něco smí a něco naopak nesmí nějak jmenovat? Tedy v tomto případě, že se svazek osob stejného pohlaví nesmí jmenovat manželství, i kdyby práva a povinnosti byly úplně stejné?
Ano: To, co předvedla poslanecká většina, přesněji řečeno ti poslanci a poslankyně, kteří a které dotlačili racionálně uvažující zastánce manželství pro všechny k sotva důstojnému kompromisu, je krystalická ideologičnost. Reversně inspirováni Václavem Klausem bychom mohli říci, že jde o ideologii „heterosexualismu“. Naštěstí i tahle ideologie nakonec přejde a i česká sněmovna uzná, že lidi jsou prostě lidi a pro žádnou skupinu není potřeba vymýšlet nějakou zvláštní terminologii a extra zákony. Jen to bude asi ještě pár let trvat.
