Pokud vláda nedá průmyslu 4.0 jasný směr, naše cesta může skončit, varuje profesor Mařík

Podniky vyrábějí šrouby pro automobily, komponenty pro počítače, ale nikdo nemá český komplexnější produkt. Přitom již před dvěma lety jsme mohli být dronová velmoc, říká zakladatel a vědecký ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) na ČVUT profesor Vladimír Mařík. Ilustruje tak stav digitalizace českého průmyslu, který má sice skvěle našlápnuto, ale chybí mu dvě důležité věci. Jasná vize a odpovídající podpora výzkumu ze strany státu.

V poslední době se s digitalizací a umělou inteligencí často pojí slovo hrozba. Jak situaci vnímáte vy? Už jsme opravdu překonali bezpečnou hranici?

Hrozby tu samozřejmě jsou. Jednou z těch, o nichž se téměř nehovoří, je například to, že energetická náročnost robotů i algoritmů umělé inteligence je obrovská a bude potřeba ji řešit. Další se ale týkají nás všech. Lidé jsou zahlceni internetem, žijí ve virtuálním světě a ztrácejí důvěru ve zdravý rozum. Ale i hrozby se dají řešit, pokud si je včas uvědomíme. V únoru jsme například dokončili knížku „Proč se nebát umělé inteligence?“ s podtitulem „Názory těch, kteří k tomu mají co říci“.

A proč se nebát?

Protože umělá inteligence poskytuje průhledné nástroje, které vycházejí z dnešní matematiky a informatiky. Záhadno kolem ní je tvořené tím, že jí nerozumíme. Všude se píše, že umělá inteligence léčí rakovinu, dokáže uvařit pivo a maluje skvělé obrazy. Téměř nikde ale není psáno, že toto šokující inteligentní chování mají na svědomí matematické a logické modely, které se podařilo nastavit vytěžením obrovského množství dat pomocí zcela pochopitelných algoritmů. A tyto modely oslňují skvělou imitací našeho myšlení, rozhodování a komunikace.

Což dává mnohým lidem pocit, že nás stroje ovládnou.

Jistě. To, zda ztratíme nad stroji kontrolu, je velmi často diskutovaná otázka, které se věnuje mimořádná pozornost. Ano, stroj nás dokáže poznat, pozdravit, uvolnit nám cestu, spolupracovat s námi. Ale neuvědomuje si to. Jde o pouhý výsledek simulačních algoritmů. Zatím nelze mluvit o emulaci činnosti mozku, kdy bychom nejen napodobovali, ale skutečně realizovali procesy jako emoce či uvědomění si sebe sama. Podle posledních výzkumů emulaci můžeme provádět pouze s využitím živé hmoty. Jedině živá hmota, byť umělá, pak může dosáhnout i vědomí. Od toho jsme ale strašně daleko a není vůbec jisté, zda se dočkáme.

Jak tedy přesvědčit lidi, že s umělou inteligencí je potřeba jen správně pracovat?

Měla by vzniknout kampaň, která celou problematiku vysvětlí nejen dospělým, ale především studentům škol. Umělá inteligence by měla být součástí osnov žáků již na základních školách. Ale místo osvěty dominují bláznivé články o tom, co umělá inteligence všechno způsobí, jak nás ovládá a nakonec zahubí. Přitom je to jen nástroj, který musíme umět správně použít. Je to takový lepší šroubovák. Když s ním zacházíte špatně, můžete si vypíchnout oko.

Přesto jste mluvil o hrozbách. Jaké tedy reálně existují? Co třeba obtížně vyvratitelná, že lidé přijdou o práci?

Reálných hrozeb je několik. Jsou jasně identifikovatelné a víme, jak jim čelit. Strach z nezaměstnanosti vzniká při velkých změnách vždy. Každá technologická revoluce ale nakonec přinesla více pracovních míst, než se ztratilo. Se změnou struktury pracovního trhu musíme počítat a přizpůsobit se jí. Specifikem dnešní doby je to, že se poprvé v historii cítí ohrožena část „bílých límečků“. Ale opravdu není třeba se bát. Lidé se jednoduše přeškolí, naučí se pracovat a komunikovat se systémy umělé inteligence a vytěžit z nich maximum. Druhou hrozbou je kybernetická bezpečnost, která vzbuzuje největší obavy. Průmysl, který chrání před viry, je bohužel jeden dva kroky za těmi, kteří je vyvíjejí. A důležité je i to, jak se k problému postaví každý z nás. Dáváme všanc naše soukromí prostřednictvím platforem typu TikTok nebo Google, kde jsou naše aktivity trvale sledovány.

S tím souvisí pravděpodobně také deepfakes, různě upravovaná videa, obrazy či zvuky.

Ty jsou mimořádně nebezpečné. Už ale také existuje možnost jejich detekce pomocí AI i obranné mechanismy proti jejich užívání. Vždycky zdůrazňuji, že nejdůležitější je, aby lidé neztratili schopnost kritického myšlení. Jenže oni jsou často zahlcení a omámení internetem a verifikace důvěryhodných zpráv je nad jejich možnosti.

Co s tím?

Deepfakes jsou de facto nezákonné, měly by být klasifikované jako trestná činnost. Musí nastoupit právo, podle kterého se nastaví etika. Regulovat obsah zpráv na mezinárodní úrovni už se snaží evropský Akt o umělé inteligenci, který snad bude v dubnu konečně schválen. Druhou cestou, kterou považuji za ještě důležitější, je vědomě vést lidi ke kritickému myšlení vzděláváním a osvětou, o níž jsem mluvil před chvílí. V záplavě informací nám vážně pomůže náš zdravý rozum, úsudek a ponechání si možnosti finálního rozhodnutí, čemu věřit a čemu ne. Lidé si musí uvědomit, kde hrozba vzniká, že to není zas až taková hrozba, ale že k řešení musí sami přispět.

A co ta zmiňovaná vysoká energetická spotřeba robotů a algoritmů? Bude limitovat automatizaci a robotizaci?

Snažíme se upozornit na to, že energetická náročnost umělé inteligence a průmyslové výroby s využitím robotů je obrovská. A stále roste. Irsko očekává, že v roce 2027 bude spotřeba informatických systémů představovat 32 procent veškeré národní spotřeby a z toho tři čtvrtiny pohltí algoritmy umělé inteligence. Česko ale bohužel vůbec nebuduje odpovídající energetické zdroje. A když ano, tak do kalkulací nezahrnuje nárůst algoritmů umělé inteligence. Naše energetika prostě v tomto směru poněkud zaspala.

Jak ji probudit?

Česko patří k předním zemím ve výzkumu tokamaků, fúzních jaderných reaktorů budoucnosti. Bylo by krásné říct, že se spojíme s Francií a Finskem, uděláme evropský fúzní reaktor a budeme mezi prvními, kteří ho použijí. Tuto filozofii se snažíme vládě vnutit k diskusi, protože Česko má opravdu v tomto směru velký potenciál. Žádné zásadní kroky či rozhodnutí se ale v tomto smyslu nedějí.

Mluví se o modulárních jaderných energetických blocích.

Ano, mluví. Americká firma NuScale byla ve výzkumu nejdál a říkala, že v roce 28 až 29 je bude prodávat. Zainvestovala do ní i americká vláda a investoři. A tato firma zkrachovala. Důvodem byly velké výdaje i bezpečnostní nároky. Týden nato česká vláda vydala prohlášení, že se mimo jiné též orientujeme na malé modulární reaktory. Ty se momentálně vyvíjejí nezávisle na třech výzkumných pracovištích v Česku a počítá se s tím, že jeden bychom mohli postavit. Ale má to smysl? Mnohamiliardové americké podniky zkrachovaly a my si na totéž troufáme za 100 nebo 200 milionů ročně? Copak je za tuto částku můžeme postavit? Pojďme se raději spojit s Evropou a společně vyvinout a pak prodávat jeden evropský reaktor. Ale my jsme na nejlepší cestě tuto šanci propásnout.

Je na nárůst spotřeby vůbec připravena energetická infrastruktura?

To je další věc. Informatickou strukturou energetiky se nikdo ani v odborných diskusích pořádně nezabývá. Kromě velkých jaderných zdrojů budou samozřejmě vznikat také stovky malých komunitních zdrojů, smart gridy. To musí někdo integrovat v reálném čase, operátor to neudělá. Do budoucna budeme muset šetřit každou kilowatthodinu, budeme se muset napojovat na zdroje, které mají přebytek, využívat noční proud. Představte si, že ChatGPT ve světě denně spotřebuje jednu gigawatthodinu energie. Takže metodika průmyslu 4.0 do energetiky vůbec nepronikla. A energetika si dostatečně neuvědomuje, že dle odhadu Mezinárodní energetické agentury lze aplikací umělé inteligence na řízení energetických soustav naopak ušetřit až 15 procent energie. To by byla alespoň částečná kompenzace.

Když hodnotíte uplynulých deset let CIIRC, mluvíte obvykle pozitivně. Z toho, co říkáte, ale vyplývá, že Česko má velké limity.

Za deset let fungování ústavu jsme naplnili vizi, kterou jsme měli. Vybudovat ústav, jenž je svou koncepcí úplně nový a našel si místo v akademickém prostoru, ale který hraje nezastupitelnou roli i pro transformaci našeho průmyslu. Čili mám radost z toho, že se původní idea naplnila a my spojujeme excelentní výzkum s praktickými aplikacemi. Dostali jsme se na výzkumnou mapu Evropy. ČVUT je podle nejnovějších údajů CS Ranking hodnoceno jako pátá nejlepší organizace ve výzkumu počítačového vidění v Evropě a šestá v robotice. Podle našeho vzoru a s naší podporou se buduje obdobný ústav v indickém Džajpuru. Takže myslím, že svou úlohu jsme více než naplnili. Jen nás mrzí, že o nás má větší zájem zahraniční průmysl než tuzemský.

Jak vnímáte podporu státu?

Koncept průmyslu 4.0 vyžaduje plně funkční vývojovou a výzkumnou infrastrukturu, včetně kvalitních výzkumných kapacit. Za uplynulých 15 let se nám napříč akademickými pracovišti po celém Česku podařilo vybudovat silnou základnu. Co je ale nejisté, je její další existence. Podpora ze strany státu je totiž v současné době mizivá, téměř jsme ztratili dlouhodobé financování. Efektivní transformace průmyslu s cílem zlepšování jeho konkurenceschopnosti zřejmě není prioritou. Jak chce náš průmysl v budoucnosti konkurovat? Financování české národní výzkumné infrastruktury zahraničními firmami má své meze a špičkoví výzkumníci začnou odcházet.

Určitá podpora průmyslu a výzkumu formou dotací ale přece probíhá.

To jsou ale dílčí věci, které nemají jasný směr a využití, neopírají se o jasnou transformační vizi. Peníze na výzkum se rozdávají nikoliv podle toho, co potřebuje stát a společnost, ale podle nejrůznějších kritérií. Velké výzkumné infrastruktury třeba dostaly v roce 2022 podporu pouze za podmínky, že už byly financovány osm až deset let před tím. My jsme velká infrastruktura vzniklá nově a reagující na aktuální potřeby společnosti. Podmínku historického financování nesplňujeme, proto nejsme financováni ani teď.

Co projekt Roboprox z výzvy OP JAK, který téměř půlmiliardou podpoří výzkum v oblasti inteligentní robotiky?

To je samozřejmě jeden z našich největších úspěchů v oblasti získání podpory státu za poslední dobu a část výzkumníků nám to zachrání. Stálo za tím ale obrovské úsilí a lobbování, a tak by to být nemělo. V programu ministerstva školství OP JAK výzvy Špičkový výzkum se rozdalo 12,5 miliardy korun. Roboprox byl jen jeden z námi navrhovaných projektů a jsme rádi, že se na něj dostalo. Nicméně pro Česko naprosto klíčový projekt Národního centra umělé inteligence Next‑AI, připravený dvěma desítkami českých odborníků patřících nejméně k evropské špičce, z neznámého důvodu neprošel. Za chybu považuji to, že stát vydá z evropských peněz přes 12 miliard korun na špičkový výzkum bez jediného odborného posudku oponentů a o odvolání pak rozhodly čtyři úřednice ministerstva školství.

Vláda si zřejmě vůbec neuvědomuje, co potřebuje český průmysl, který tvoří třetinu národního HDP. Podniky ztrácejí konkurenceschopnost, některé krachují. A myslím si, že provést transformaci průmyslu tak, abychom skutečně byli konkurenceschopní, se bez masivní aplikace metod umělé inteligence jednoduše nezdaří.

To je poměrně skeptický výhled.

Ale tady není nad čím se radovat. Prostředky na výzkum umělé inteligence budou při transformaci průmyslu chybět, a to přes sliby v programovém prohlášení vlády. Celý svět investuje do umělé inteligence. Vezměte si třeba Microsoft, který nedávno oznámil, že věnuje přes tři miliardy eur na výzkum AI v Německu. Jenom Bavorsko vyhlásilo financování 100 nových týmů pro výzkum umělé inteligence. A Česko nemá pro umělou inteligenci žádné dlouhodobé financování. To je velké nebezpečí. Jak zde udržet špičkové odborníky?

A co granty?

Žádný z těchto pěti‑ až sedmiletých projektů, na které se v uplynulých dvou letech rozdaly desítky miliard, nemá těžiště vlastního výzkumu v oblasti umělé inteligence. Pokud se něco velmi rychle nestane, můžeme pracně vybudované výzkumné týmy rozpustit. A kdo to postaví znovu? Podívejte, máme v CIIRC světově uznávaného výzkumníka Tomáše Mikolova. Všichni o něm hovoří, je otcem ChatGPT. Pracuje u nás pět let. Schválně, kolik myslíte, že získal českých grantů? Nula. Víc k tomu snad ani nemusím říkat.

Jaké je odůvodnění komisí, které jeho granty zamítají?

Různé. Od toho, že je to pro Česko moc vizionářský projekt, až po to, že jsou to přízemní granty, které nepotřebujeme. Paleta vysvětlení je velice široká, ale podle mě nikdo pořádně nechce, aby tady působil. Nastavuje totiž příliš vysokou laťku a také zrcadlo dalším výzkumníkům. Tak už to v Česku chodí.

Co by se podle vás v roli státu mělo změnit?

Stát nedává žádnou vizi, neříká, jak by měla země vypadat za dalších deset let. Bez vize nemůžete orientovat průmysl ani výzkum. Problém je, že nemáme vlastní národní produkt. Před pěti lety jsme doporučovali, aby se Česko orientovalo na drony. Máme skvělý strojírenský a letecký průmysl, softwarově vše zvládáme výborně. Máme tady například naši bývalou startupovou firmu Workswell, která vznikla před jedenácti lety a dnes ovládá desítky procent světového trhu softwaru pro drony. Kdybychom byli připraveni před dvěma lety, mohli jsme být dronová velmoc. Nemáme ale kompletní produkt, který by dal perspektivu mnoha českým malým a středním podnikům. A tak podniky dál vyrábějí šrouby pro automobily, komponenty pro počítače a pro cizí firmy moduly světově užívaných softwarových řešení, o nichž tady nikdo pořádně ani neví.

Jak by následujících deset let mohlo být stejně úspěšných jako ta předchozí?

Je potřeba, aby vláda rozhodla, přišla s programem, směrovala tuto zemi a dotovala výzkum v odvětvích, která opravdu k transformaci společnosti potřebujeme. Německá vláda dává dvě miliardy eur ročně na umělou inteligenci, protože ji považují za klíčovou. To samé francouzská vláda. Jenže my nemáme strategické vize a mnohočetné dílčí národní strategie nedovedeme proměnit v reálnou vědní politiku.

Jakou roli v této problematice hraje akademický management?

Podívejme se na jednu zásadní věc. Aniž bych chtěl kohokoliv kritizovat, předsedou celoškolského akademického senátu klíčové technické univerzity, tedy druhou figurou po rektorovi, se stala minulý měsíc studentka bakalářského studia. Rozhodně ji nepodceňuji, ale stát by vůbec neměl dopustit, aby o směřování miliardových akademických institucí rozhodovali studenti. Takže problém začíná u vysokoškolského zákona. A jestli se nezmění, tak management vysokých škol v Česku bude, jaký je – volený a ve svém rozhodování omezovaný senáty. Na žebříčku hodnocení světových univerzit rozhodně nebudeme stoupat. Po změně vysokoškolského zákona se marně volá 25 let.

Budoucnost strojírenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Takže i to je problém způsobující, že jsme pozadu za ostatními zeměmi?

Přesně tak, stát buď nedostává zpětnou vazbu, která v jiných zemích probíhá od normálně řízených vysokých škol a akademických ústavů, nebo není brána vážně. České univerzity nemají pozici, aby plnily roli, jakou mají obdobné instituce ve vyspělých zemích. Měli jsme u nás v CIIRC na návštěvě několik prezidentů, Angelu Merkelovou, místopředsedu japonské vlády, několik místopředsedů Evropské komise, ománskou vládnoucí princeznu. Všichni od nás chtěli expertní informace o směrech výzkumu. Ale český ministr školství u nás za celou dobu desetileté existence nebyl a stávající ministr průmyslu si za dva roky také cestu nenašel.

Pojďme se na závěr přece jen na nadcházejících deset let podívat pozitivně. Co nás čeká?

Potenciál českých lidí je nekonečný. Když dostaneme jasný signál, rychle se otřepeme a poběžíme. A uděláme takové věci, o kterých se světu ani nezdá. Výzkumný prostor je dobře vybaven a my jsme, prozatím, dobře připraveni. Za deset let budeme umělou inteligenci vnímat jako našeho společníka. Věřím, že budeme mít, přes všechny peripetie, více robotizovanou a automatizovanou průmyslovou výrobu a těším se, že se posuneme v organizaci zemědělství, zdravotnictví, dopravy a energetiky s využitím principů, které přináší průmysl 4.0 a umělá inteligence. Chceme posunout robotizaci a využívání umělé inteligence v Česku na takovou úroveň, abychom nejen drželi krok se světem, ale také abychom něčím přispívali na světové scéně. Jde nám skutečně o světovou srovnatelnost. A pro dosažení tohoto cíle jsou všichni výzkumníci v této oblasti připraveni vynaložit všechno svoje úsilí.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost strojírenství.