Co vám dala cesta na Nový Zéland?
Strávila jsem tam celkem osm měsíců. Nebylo to jen opojení bohémstvím. V té době byly v Austrálii obrovské požáry, a i když je od Nového Zélandu vzdálená dva tisíce kilometrů, mělo to obrovský dopad. Padal modrý sníh a byl cítit kouř i přes velkou vzdálenost. Tam vznikly vázy Gaia, které ve svých tělech nesou materiál z míst, která brzy zaniknou vlivem environmentální krize. Koupila jsem tam auto a objela celý Nový Zéland. Byla to taková expedice, kdy jsem sbírala různé přírodniny, třeba písek, které jsem pak zatavila do váz. Hledala jsem nízko posazená místa, jež budou v následujících letech zatopená, přestože v tuto chvíli ještě září krásou a stále po nich můžeme jít suchou nohou. Každá váza je z jiného místa. Na Novém Zélandu tedy začala moje environmentální etapa. Vyvrcholila výstavou v Kvalitáři v roce 2022, která se zabývala environmentální krizí.
Je pro vás tedy příroda největší inspirací?
Na chyby musí být člověk připravený a vítat je s otevřenou náručí
Ano, je to tak, tatínek mě vychoval na Alfrédu Strejčkovi a Putování za dinosaury. Vždy jsem k tomu měla blízko a ani Nový Zéland tím pádem nebyla náhodná volba. Jela jsem tam právě za přírodou. Ale zároveň si s sebou od studií nesu, co nás učil Rony Plesl (český sklářský designér a výtvarník – pozn. red.), tedy sledovat trendy.
A jaké to aktuálně jsou?
V kurzu jsou různé materiály. Teď se například hodně pracuje s 3D tiskem skla. Nejdůležitější je vychytat moment, kdy je nějaký materiál a estetika in, a zároveň tam přidat něco ze sebe. Musí to být zkrátka autorské. Na české scéně se ale opravdu hodně kopíruje.
S umělcem a designérem Vlastimilem Šenkýřem jste založila společnou značku Kombo. Kam to posunulo vaši tvorbu?
Hodně jsme spolu experimentovali. Znám ho ze studií, on byl takový nespoutaný Curt Cobain. Naše tvorba vycházela ze záchodových panáčků muže a ženy. Chtěli jsme to mít původně jako takový humorný projekt, kdy se pojedeme do sklárny pobavit. Vznikla spousta krásných, technologicky zajímavých objektů a váz, ale zjistili jsme, že my jsme sice úplně uhranutí, ale okolí to zase tak moc nezajímá.
Lidé nesdíleli vaše nadšení?
Dostali jsme se na finanční level, který v Česku není uplatnitelný. Proto už se nám do projektu nechtělo tolik investovat čas ani peníze. Ale je to skvělá zkušenost, při které jsme použili spoustu zapomenutých sklářských technik. Jenže je strašně málo lidí, kteří by si koupili například svítidlo za 120 tisíc. Když se začnou řešit peníze, přestává to být taková legrace a tvorba ztrácí volnost a svobodu. Tohle se na žádné škole neučí. Co se komerční stránky týká, tak se mi někdy zdá, že v uměleckém světě je to skoro sprosté slovo.
Talent a schopnost obchodovat nejdou vždy ruku v ruce. Je náročné prosadit se na trhu s uměním?
U nás v Česku je to extrémně složité. Rybníček je malý, když to řeknu nadneseně, je tu jedno místo pro Maxima Velčovského, jedno místo pro Ronyho Plesla, který mi dal při studiu opravdu moc. Ale přesto bylo cítit, že si drží svoje místo. Na začátku se rozdával plnými hrstmi, pak už jsem ten pocit neměla. Ale je to pochopitelné, člověk si svoji pracně vybudovanou pozici musí hlídat. Jiná situace je ve volném umění a jiná v designu, kdy se od člověka očekává, že bude dělat i hodně komerčně úspěšné zakázky. Tím jsem si také prošla. Hodně jsem spolupracovala s jednou bankou na různých trofejích a dárkových předmětech. Pro loňský summit Evropské unie v Praze jsem připravovala také dárkové předměty, to byla zajímavá zakázka. Je to naprosto odlišné pracovat na vlastní tvorbě a pak s klientem.
Pokud jde o volnou tvorbu: Oslovují vás galerie samy, nebo to děláte vy?
Je to různé. Někdy mě osloví, ale i já sama jsem v tomhle dost aktivní a oslovuji je. Pracuji na svých projektech, a když mám portfolio dostatečně zaplněné na celý rok, nechám si všechno profesionálně nafotit, pracuji na propagaci. Vše vyvrcholí sólovou výstavou. To jsou potřebné podklady, abych se mohla spojit s nějakou galerií. Tento rok bych si moc přála navázat spolupráce mimo Česko, protože tady u nás ceny nikdy nepřekročí bezpečnou hranici.
Stáhněte si přílohu v PDF
Co to obnáší dát o sobě vědět na zahraničním uměleckém trhu?
Důležité je mít přehled o galeriích, o tom, na co se specializují, jaké mají kurátory, jaký mají kurátoři vztah k projektům, které vybírají. My jsme v této oblasti velmi uzavřený trh a je to škoda. O sklo je v zahraničí velký zájem. Sklárny zanikají, proto bude o to více žádané. Autorské sklo bude mít vždycky hodnotu. Autorské certifikované kusy jsou skvělou investicí. Za sebe mohu říct, že pokud se zahraničním trhem neživím, nemohu říct, že jsem se tam prosadila.
Nějaké vazby už máte?
Spolupracuji třeba s italskými galeriemi, ale to je doslova rodeo. Jsou naprosto dezorganizovaní, to, co se řekne, většinou neplatí, občas se něco ztratí. Takže bych teď ráda směřovala spolupráci na art centra, jako je Berlín, Londýn a samozřejmě New York. Lidí, co investují do umění v Česku, je velmi málo.
Co je pro vás největším oceněním vaší práce?
Ten samotný fakt, že se tím uživím. Že jsem nemusela po škole nastoupit někam za kasu a věnovat se umění po večerech. Nechci to zakřiknout, ale jsem šťastná za to, že se sklo prodává, má svoje místo v krásných interiérech a lidé k mým věcem mají vztah.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
