Na čem v současné době pracujete?

Letos chci pracovat hlavně na tom, aby moje forma činnosti byla jiná než ta loňská. Vloni jsem měl opravdu hodně zakázek, odevzdával spoustu věcí a víc plnil, než tvořil. Aby to nevyznělo špatně, byly to snové spolupráce – ať už šlo o tu pro Porsche nebo realizaci jiných zakázek. Každopádně jsem se dostal do rozpoložení, kdy jsem si nutně potřeboval srovnat, čemu se vlastně chci věnovat v tvorbě jako takové. Na to nebyl čas. Proto bych si přál, aby byl letošní rok klidnější, aby v mé kreativní činnosti vznikl nějaký stabilní zárodek pro tvorbu, na které budu do budoucna pracovat.

Už při studiích jste vsadil na PR. To není obvyklé, většinou je na prvním místě tvorba a pak je člověk postavený před hotovou věc, že ji musí i prodat, a to je něco, co se při studiích nenaučíte.

To bych neřekl, o PR jsem taky nic nevěděl. Vzpomínám si, že jsem ještě rok po škole velmi složitě hledal cestu, jak o svých věcech dát vědět. Ve škole jsem končil v roce 2017 a o rok později jsem vystavoval na Designbloku kolekci Lost and Found, což byla moje první velká věc. Tehdy jsem netušil, co člověk musí médiím poskytnout, co je press kit, co mám udělat pro to, aby se moje idea dostala v co nejlepší podobě k novinářům, natož k lidem. Dost tvrdě jsem se učil metodou pokus–omyl. Dvakrát třikrát jsem udělal v prezentaci mé práce něco špatně, ale napočtvrté už se trefil. 

Co určuje cenu vašeho díla?

Nejzásadnější položkou je výrobní cena. Jinak se můj proces dá přirovnat k cenotvorbě jakéhokoliv jiného produktu. Nesnažím se věc udělat za každou cenu nejlevněji. Pro mnoho lidí je to zásadní, v umění a v mé tvorbě je to ale nepodstatné. Nejvýše je postavená preciznost provedení, z té neslevím, i když je to občas problematické. Třeba letos jsem kompletoval jednu sochu a její výroba se mi prodražila až o dvě stě procent – nemohl jsem ji ale odevzdat v horší jakosti než té nejlepší. Finální cena se tedy tvoří až po tom, co je dílo hotové.

Ručně broušené optické sklo od Lukáše Nováka.
Ručně broušené optické sklo od Lukáše Nováka.
Foto: archiv Lukáše Nováka

A co je tedy pro ni nakonec klíčové?

To je pokaždé jiné. U každého projektu si celým procesem procházím pokaždé od znovu. Dělají se první vzorky, vybírají materiály, někdy se pracuje s úplně novou technikou. Když se podíváte na všechny materiály, se kterými pracuji, je to, jako kdybyste procházela minerální jeskyní. Zásadní je, že chci udělat tu nejlepší věc, kterou dokážu. Bez kompromisů. To je moje úloha a zároveň i nastavení.

Otvírá vám historie českého skla dveře v zahraničí?

Teď mám čerstvou zkušenost, kdy jsem se nedávno vrátil z Tchaj‑wanu. Lidé se vás všude ptají, odkud jste a co děláte. Řeknete z České republiky, čím se živíte, opakujete stereotypně pivo, sklo a hokej a vidíte, že to v lidech z větší dálky vůbec nerezonuje.

Takže fenomén českého skla je mýtus?

Za mě je snaha konstruovat legendu o českém skle trochu lichá. Upřímně a pesimisticky myslím, že v zahraničí nikoho zas tak moc nezajímá. Je to dobré pro nás, že máme takovou berličku. Faktem je, že sklo technologicky umíme velmi dobře. Ale když si tuto skutečnost představím ve vztahu s galeristou z Curychu a že by s vámi spolupracoval kvůli tomu, že existuje nějaká česká historie skla, tak to nefunguje. Chápu to tak, že v době globalizace je nejdůležitější individuum – tedy to, jaká je má osobnost a mé výsledky práce.

Interaktivní objekt Očista z dílny Lukáše Nováka.
Interaktivní objekt Očista z dílny Lukáše Nováka.
Foto: archiv Lukáše Nováka

Z toho vyznívá, jako kdyby pokora při práci nebyla důležitá?

Pokud je člověk sám o osobě pokorný, odráží se to i v jeho tvorbě. Pokora je samozřejmě vznešená vlastnost, ale jako mladý jsem takový nebyl. Bylo to dané tím, že mi bylo 25. Chtěl jsem být nejlepší, změnit svět a všechno vyzkoušet. To slovo je někdy nadužívané. Celkově i nastavení ve společnosti, že musí být člověk pokorný. Teď je mi 36, chovám se dnes už trochu jinak a dokážu uznat práci ostatních jinak než v době, kdy jsem byl rohatý. Je ale dobré si projít všemi fázemi. Vyžadovat po někom v 25 letech pokoru? Zkuste to. Myslím, že si často propojujeme osobnostní ctnost s krásou díla toho kterého umělce. Jenže i když jsem nebyl na UMPRUM úplné dobrý student, biografie si pamatuji docela dobře a můžu říct, že ti nejúspěšnější lidé často žádnou pokoru neměli.

A když tohle všechno víte, chtěl byste mít od někoho takového umělecké dílo?

Nějaké dílo od nepokorného člověka určitě i mám a jsem s tím smířený. Myslím, že určitá drzost, až hříšnost právě k umělcům patří. Když člověk dělá v umění odvážné a šílené věci, nemůže být pokorný. A je to asi v pořádku, protože by ty nepochopitelné a odvážné věci třeba nedokázal s umírněnější povahou dělat. A potom, co by to byl za svět, kdyby neexistovali šílenci jako Keith Richards? Kam by to dotáhl s pokorou? Nebo Jan Zrzavý? Proč by měl být pokorný? Řešíme to? Asi ne, ale jeho díla se dnes prodávají za desítky milionů korun.

Co je ve světě umění, designu i řemesla u vás srdeční záležitost?

Ještě před rokem bych vám odpověděl, že je to huť. Jsem vyučený sklář a mám řemeslo v sobě hodně hluboko zakořeněné. Z toho čerpám dodnes. Tam si člověk osvojí principy, že existuje nějaká tekutost skla, v jaký okamžik se dá zpracovávat, že zachycujete nějakou jeho přirozenost. Ale v poslední době se mi všechno mění. Tím, že už se na huti tolik nepohybuji, protože si procházím různými cykly. Někdy se do toho ale ponořím tak, že utratím všechny peníze za to, abych se na huti něco nového naučil, něčeho dosáhnul. Výsledkem toho jsou například modré vázy (kolekce Amaline), což byl projekt, který jsem doslova vydupal ze země a trval dva roky. A zrovna tak, když se pustím do broušení nebo tavení plastiky, dám do toho všechno. Je to ve vlnách a vždy je v mé práci vášeň i srdce.

Na mordrých vázách pracoval Lukáš Novák dva roky.
Na mordrých vázách pracoval Lukáš Novák dva roky.
Foto: archiv Lukáše Nováka

Jak vznikla spolupráce pro Porsche, kterou jste zmínil?

To mi jeden den zavolal Jakub Kodl, že pro mě něco má. Nakonec nás propojil s Honzou Kalábem, který udělal exteriér a já interiér. Byl to dlouhodobý projekt a vzešel z Galerie Kodl Contemporary. Tam zase byla vášeň pojmout auto jako umělecké dílo. Což je složité, protože Porsche je samo o sobě uměleckým dílem, nebylo jednoduché se k tomu postavit. Je to tak dokonalé auto, že z pohledu designu už desítky let není potřeba nic vylepšovat.

Když pracujete s materiálem, jako je sklo, kdy nemáte nikdy jistotu, že vznikne v huti přesně to, co jste představoval, kde je hranice toho, co je chyba a co naopak tu věc povýší na originál?

Je to o tom, co je člověk schopný klientovi vysvětlit. Osobně třeba s chybou pracuji záměrně. Myslím, že je to celkově důležité i v životě. Chybovost totiž k lidem patří, má smysl a někam vás posouvá. Při mé práci je důležité být na chybu připravený a vítat ji s otevřenou náručí. Když se něco pokazí, je to příležitost přijít s něčím, co by třeba moje hlava nevymyslela. Stalo se mnohokrát, že nejlepší věci, co jsem udělal, byly dílem náhody.

Baví vás, když tvorba vypráví příběh?

Ano, stalo se mi to například při foukání vázy do dřevěné formy, kdy je sklo takové vláčné, sklovina je tenká, tudíž se hrozně kroutí a je nevyzpytatelná. A najednou se v nějakém momentu prohne, vytvoří se prohlubeň a objeví se tam tvar rtů nebo něco jiného. To se mi hrozně líbilo a začal jsem s tím pracovat, vmačkávat do skla vázy nějaké střepy a najednou jsem si uvědomil, že to je cesta zase k něčemu, co by hlava nevymyslela. Takové věci vás nasměrují, ale musíte na ně slyšet. René Roubíček říká, že je to jako jazz. Je to improvizace a ve sklárně to tak přesně je. Přijdete s jasným plánem a během minuty je všechno úplně jinak.

Kdo jsou lidé, co vás v průběhu umělecké tvorby inspirovali nebo někam posouvali?

Jsou to nejen lidé, ale zároveň i náhody. Díky jedné takové životní náhodě jsem se setkal třeba se sklářem Yanem Zorytchakem, který mi naprosto změnil život tím, že mi ukázal, že se dá sklo pojímat jako umění. Letos v létě jsem se s ním znovu potkal po 15 letech, bylo to pro mě opravdu dojemné. Od našeho prvního setkání jsem celou dobu pokračoval v tom, co on zažehl při jediném večeru.

Jednou z dalších největších náhod je spojení s Galerií Kodl Contemporary. Spolupracujeme rok a půl a do té doby jsem nepotkal nikoho, kdo by tak chápal byznys i umění současně. U Kodlů nám funguje jednoduchá rovnice, která mi vyhovuje: já dávám do své práce vše a oni zas do té své. Dohromady tedy můžeme dosáhnout toho nejlepšího výsledku. Je pro mě důležité, že spolupracuji s lidmi, kteří se mnou sdílí hodnoty, potřebuji, aby můj partner bral sklo a umění stejně vážně jako já. Bez toho to nejde.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Máte pocit, že už i vy sám můžete někoho učit, předávat zkušenosti nebo nějakým zásadním způsobem ovlivnit?

Moc rád pracuji s mladými lidmi a rád se s nimi bavím o přístupu k tvorbě i o životě. Ale nesnažím se někoho aktivně ovlivňovat. Mně samotnému trvá, než se někomu otevřu. Cesta k opravdovému dialogu je dlouhá. Profesura mě zatím neláká, to potřebuje svůj čas. Nejde jen o nasbírané zkušenosti v kariéře, které by člověk mohl posílat dál. Je to mimo jiné ohromná odpovědnost, kterou jsem si plně uvědomoval i při studiu. Štval mě přístup některých profesorů. A takový bych být rozhodně nechtěl. Nejde jen o to někoho něco naučit, ale nezkazit ho, upevňovat v něm to dobré.

Kde hledáte inspiraci?

Nejde říct, kde na vás inspirace čeká, kde konkrétně ji najdete. Věci a život se totiž prostě dějí. Inspirace je všude. Osobně se především učím koukat na svět – to je ta nejdůležitější a nejtěžší disciplína. Ale konkrétní zajímavé podněty vždy zaručeně dostanu třeba u aukčních domů nebo v antikvariátech a podobných eklektických prostředích. Rád sleduji například aukce, propojuje se tam totiž něco tak abstraktního a křehkého jako umění s něčím tak konkrétním a pozemským, jako je cena. Je zajímavé sledovat, jakou cenu – ergo hodnotu – má umění, třeba i velmi staré, v současné době. Na aukčním prostředí mě fascinuje taky to, že je tam možné objevit díla, o kterých se ani neví, že existují.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist