Včely, mravenci nebo koráli tvoří výjimečná společenstva živočichů jednoho druhu. Díky vzájemné synergii a dokonalé organizaci je biologové označují jako superorganismy, v nichž jedinec může mít specializovanou funkci, ale sám přežít nedokáže. Intenzivní soustředění na činnost a zároveň spolupráce vypočítaná na setinu sekundy však nejsou doménou pouze superorganismů. Symfonické orchestry podobně postupují každou zkoušku. Z této paralely vychází i nová kompozice, jež zazní na letošním ročníku festivalu Pražské jaro.
Jen společná energie
Závěrečným koncertem, který se uskuteční 3. června v Obecním domě, se organizátoři přihlásí k právě probíhajícímu Roku české hudby. Název zastřešuje kulturní událost připomínající každých deset let významná výročí osobností. Ten večer zahrne díla Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Josefa Suka, vedle nichž Česká filharmonie uvede evropskou premiéru Superorganisms současného skladatele Miroslava Srnky. „Superorganisms jsou sestaveny téměř výhradně z virtuózních sólových hlasů zcela individuálně rozděleného orchestru, přesto v celé skladbě nejsou žádná sóla a jednotlivé hlasy lze jen těžko od sebe rozpoznat. Hudba v nich vzniká až z vlnění společné energie. Jako hejno ryb nebo ptáků, kde nedokážeme sledovat jednu bytost, ale pohyb celku můžeme pozorovat hodiny,“ říká autor.
Nejznámější český dirigent Jakub Hrůša má tolik plánů, že by mu nestačilo několik životů
Komponoval na společnou objednávku pěti světových orchestrů. Vedle Berlínských filharmoniků, Losangeleské filharmonie, Orchestre de Paris a České filharmonie to byl tokijský NHK Symphony Orchestra, který dílo vloni uvedl jako první. „Šlo o mou první zkušenost s tímto tělesem, opravdovou špičkou mezi asijskými orchestry,“ vzpomíná na červen 2023 skladatel. „Měl jsem velkou trému a moc nepomohlo, když jsem se dozvěděl, že Superorganisms budou samostatně jako závěrečná část koncertu. Ale v průběhu zkoušení se pochybnosti rozpouštěly, protože japonská disciplína a touha po perfekci právě takovému typu skladeb hodně pomáhá. Z přijetí tokijským publikem jsem byl překvapený. A nadšený,“ usmívá se Srnka.
Dvacetiminutové dílo psal v době, která podle jeho slov nemůže vyřešit svoje problémy bez semknutí lidského superorganismu. Srnka nemá ambici svou hudbou přispět ke konkrétnímu řešení. Tvorbu ale vnímá jako způsob, jak přijmout osobní zodpovědnost. „Z mého pohledu je nepochopitelný a nepřijatelný postoj se o svět kolem sebe nezajímat. A každý by tak dle mého měl činit na poli, na kterém má šanci něco říct nebo posunout,“ míní devětačtyřicetiletý umělec.
Současná klasická hudba se podle něj už dekády posunuje ke stále větší individualitě. Skladbou Superorganisms chce takové vnímání otočit ke zvuku spočívajícímu ve společné energii. „Biologické superorganismy jsou čím dál víc zájmem vědy a předobrazem pro všemožná technologická řešení. Samotná myšlenka umělé inteligence stojící na vzorku vědomostí anonymní online komunity jim nestojí daleko,“ uvažuje autor.
Josef Špaček hraje Janáčkovo Putování dušičky
Ví, kam směřovat
Závěrečný koncert festivalu Pražské jaro s hudbou Janáčka, Dvořáka, Suka a Srnky bude dirigovat kalifornský rodák David Robertson. Na festivalu už vystoupil dvakrát, pokaždé s Českou filharmonií.
Naposledy ji vedl v roce 2022, kdy představil práci amerického klasika Charlese Ivese a vedle toho novou kompozici Srnkova vrstevníka Michala Rataje. Ten píše převážně elektroakustickou hudbu a často pracuje s technologickými proměnami zvuku v reálném čase, rád se ale uchyluje k čistě akustickým formám, do nichž nechává technologie zasahovat jen skrytě. Stejně tomu bylo v případě Ratajova klavírního koncertu Movis, který na festivalu s Českou filharmonií a americkým dirigentem zahrál klavírista Ivo Kahánek.
„Robertson je ideálním dirigentem soudobé hudby. Z hlediska uměleckého záměru i dirigentské techniky je skvělý, ale zároveň nemá ani trochu technokratický přístup. Dokáže přesně vyhmátnout vnitřní obsah skladby a ten pak slovy i gesty předat hráčům tak sugestivně, že je nenapadne pochybovat,“ shrnuje svou zkušenost Kahánek. Podle něj se to plně projevilo nejen v Ratajově Movis, ale také v Ivesově Čtvrté symfonii, která vypadá na první pohled chaoticky a takřka nepřekonatelně. „Po jedné zkoušce s maestrem Robertsonem jsme přesně věděli, kam směřujeme a jak to provedeme,“ dodává Kahánek.
O dirigentově schopnosti tlumočit náročnou partituru současné hudby mluví i ředitel České filharmonie David Mareček, který Robertsona poznal už jako student. V Brně ho viděl vést tamní filharmonii ve skladbě Od kaňonů ke hvězdám francouzského autora Oliviera Messiaena. „V Brně to byla obrovská hudební událost pro publikum i pro orchestr, který na Robertsona dodnes vděčně vzpomíná,“ říká Mareček.
Z jeho slov Američan vychází skromně a přátelsky. Vedle toho umí soudobou hudbu transformovat do podoby, která je snadno srozumitelná muzikantům zvyklým na tradiční zápis. Přestože pracuje efektivně, na zkouškách vytváří neformální, uvolněnou atmosféru. „Kdykoli nás čeká program obsahující skladby konce dvacátého či jednadvacátého století, je pro nás David Robertson první volbou. Chemie mezi ním a Českou filharmonií funguje v tomto repertoáru skvěle,“ potvrzuje David Mareček.
Hlavně v klidu
David Robertson se narodil uprostřed léta 1958 v Santa Monice. Jako šéfdirigent vedl Sydney Symphony Orchestra nebo St. Louis Symphony Orchestra, zastával roli hlavního hostujícího dirigenta BBC Symphony Orchestra a coby chráněnec Pierra Bouleze se stal prvním americkým hudebním ředitelem slavného Ensemble Intercontemporain, francouzského souboru specializovaného na současnou tvorbu.
Sám v rozhovorech mluví o potřebě nastolit při zkouškách co nejpříjemnější podmínky. „Lidé v Evropě o mně říkají, že mám velmi kalifornský postoj,“ usmívá se Robertson. „Hraní hudby na opravdu vysoké úrovni provází spousta napětí a stresu. Často mám pocit, že tříhodinová zkouška může být jako prodloužený tenisový zápas mezi Federerem a Nadalem. Všichni se snaží dělat věci dokonale, správně, a to může být velmi vyčerpávající,“ říká dirigent.
Koncert
David Robertson & Česká filharmonie
Obecní dům, 3. června
Proto se při zkouškách snaží eliminovat jakékoli situace, které by mohly brzdit schopnost hráčů plně se soustředit. Což pro něj znamená především udržet všechny v klidu, jak jen to jde.
Myslí si, že při práci stejně jako v životě je lepší zaměřovat se na řešení než definování problému. Takže místo aby během zkoušek říkal hudebníkům, že hrají v dané pasáži příliš pomalu a upozorňoval na nedostatky, navede je tak, že chce od nich více hybnosti. „Je tisíc způsobů, jak mluvit o problému, na který se soustředíte. Ale začněme místo toho pracovat na tom, co je správné, a nepřemýšlejme, jak nejlépe pojmenovat věci, které nefungují,“ uvažuje dirigent. V současnosti řídí nejlepší světové orchestry včetně amsterdamského Concertgebouw nebo Newyorské filharmonie, k níž se vrací také v aktuální sezoně.
Extrémní blízkost
Superorganisms nejsou jedinou skladbou Miroslava Srnky v letošním ročníku Pražského jara. Součástí festivalu je každoročně také mezinárodní soutěž pro mladé instrumentalisty z celého světa a na jejím repertoáru bývá i nová kompozice napsaná pro tuto příležitost.
Letos se soutěží v oborech lesní roh a housle. A právě pro mladé houslisty připravil soudobohudební exkurz Miroslav Srnka. Nazval ho Apprivoise‑moi, v překladu Ochoč si mě. „Je to krátká skladba, ale napěchovaná zvláštními technikami a zvuky. Dost soutěžících už určitě uhodlo, že název pochází z asi nejznámější útlé francouzské knížky. Je v ní dechberoucí kapitola čísla 21 s liškou, jeden z nejpřekvapivějších popisů touhy po vzájemné blízkosti,“ zmiňuje Srnka klasiku Malý princ od spisovatele Antoina de Saint‑Exupéryho.
Zatímco v ní šlo o sblížení pilota s liškou, kompozice pracuje s extrémní blízkostí houslisty nebo houslistky a jejich nástroje. Skladatel tu zkoumá okraje instrumentálních možností. „Jde o tiché zvuky, které obvykle slyší jen ten, kdo hraje. Nejvyšší polohy, kde tón přechází do šumu. Rozvibrování zvuků tremolováním obou rukou nezávisle na sobě,“ přemítá Miroslav Srnka.
Psaní povinných skladeb pro soutěže bere ostražitě, protože mladým účastníkům jde profesně o hodně. Zároveň chce jako autor vždy riskovat, nepsat nikdy to už ověřené. Výhodou je, že housle byly zároveň prvním nástrojem, na který se učil hrát, takže si mohl všechny zvláštnosti sám ozkoušet. „Ale měl jsem ještě dvě extrémně zdatné a zkušené houslistky jako inkognito poradkyně. Je to neopakovatelná zkušenost, mít skladbu premiérovanou mnohokrát za sebou během jediného soutěžního dne. Žádní dva to nezahrají stejně. Moc soutěžícím držím palce,“ přeje Srnka.
Pětiminutové Apprivoise‑moi věnoval památce výjimečné tvůrkyně, finské skladatelky Kaiji Saariaho, která zemřela vloni v červnu. Dožila se 70 let. „Byla fascinující svou introvertní silou, se kterou ukazovala intimní a hlubokou stránku soudobohudebního zvuku,“ vzpomíná český autor. Poznali se před dvaceti lety v Paříži, poté mu Saariaho napsala několik doporučení, které každý začínající umělec potřebuje, pozvala jej na festival ve finském Porvoo a také ho seznámila s některými skvělými hudebníky. Třeba s dirigentkou Susannou Mälkki, jež později uvedla dvě Srnkovy premiéry s Losangeleskou filharmonií a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.
„Krátce před Kaijinou smrtí vyhrál můj student Federico Perotti se svým varhanním koncertem The Kaija Saariaho International Organ Composition Competition. Jeho koncert bude letos premiérován na novém obrovském nástroji postaveném pro helsinský sál Musiikkitalo díky podpoře Kaiji Saariaho, která se chtěla kdysi stát varhanicí. Kruh se tak uzavřel v době, kdy jsem psal Apprivoise‑moi,“ dodává Miroslav Srnka.
Josef Špaček hraje Janáčkovo Putování dušičky
