Už dvě desetiletí se můžeme podílet na obrovském projektu, který začal původně nějak idealisticky, aspoň nám to tak tehdy znělo – budeme obchodovat, spojíme se, a proto nebudeme válčit. Nikdo z nás ten historický příběh moc neprožíval, chtěli jsme být hlavně uvnitř, ne někde venku na periferii. Brali jsme to jako samozřejmost. Dnes vidíme, že vlastně ani ten historický příběh nebyl zase tak mimo, že možnost a chuť pobít sousedy i v 21. století stále existuje, odporná ruská agrese to hodně důrazně připomněla.

Obvykle se každému na Evropské unii líbí něco jiného. Studentům Erasmus, podnikatelům obrovský trh bez cel a překážek, jiným cestování bez hranic a levný roaming. Jenom občas se ozvou hlasy, že by bylo lepší tam nebýt. Neměli jsme vstupovat, byla to chyba, musíme vystoupit. Nebo nebyla to úplně chyba, ale Evropská unie se mezitím zásadně změnila, musíme vystoupit. A hlavně neslavit!

Argumentaci přenechám jiným, s většinou se dá rychle vypořádat: nikým nevolená Evropská komise – jako bychom přímo volili českou vládu, v obou případech volíme přece prostřednictvím zástupců v parlamentu. Co to v Bruselu za našimi zády zase vymysleli – přitom jsme sami pro to hlasovali v Radě EU. Jako vždy, u konkrétních rozhodnutí jsou ta, která se někomu líbí a jinému zase nelíbí, v závislosti na osobních, politických a jiných preferencích. Jako u rozhodnutí české vlády, této nebo předchozí, v parlamentu, v místní politice. Jsme ale aspoň uvnitř a můžeme něco ovlivnit.

Kdybychom ale nebyli? Kde bychom byli? Přece si pamatujeme, jak tehdy fungovaly finanční úřady, soudy, antimonopolní úřad. Celý ten přístupový proces včetně převzetí acquis communautaire dodal podnikání nejen nutný obsah, ale i formu a nakonec i část byrokratické kultury, která už s námi zůstala. Ten posun v podnikatelském prostředí a fungování úřadů byl přece obrovský, bez ohledu na jednotlivosti, které se nám podle našeho nastavení líbí nebo nelíbí. Představa, že by se nic z toho neuskutečnilo, že by tady nebyli evropští byrokraté, ale měli bychom jenom ty naše vlastní a ti by hledali vlastní cestičky metodou pokus omyl…, je až děsivá pro ty, kdo si pamatují, jak takové cestičky někdy vypadaly. A taky – ty cestičky by zcela jistě vedly někam hodně na východ.

Těch dvacet let stálo za to. Bylo to dobré rozhodnutí. Je třeba to oslavit.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist
za 40 Kč nebo za 80 Kč
Navíc mobilní aplikace
a web bez reklam