Varovat před dezinformací je účinnější než ji vyvracet, říká velitel útvaru informačního boje

Podle klíčového článku 5 Severoatlantické smlouvy je ozbrojený útok proti jednomu nebo několika členům Aliance útokem proti všem a důvodem ke společné vojenské obraně. Aby k takové situaci nedošlo, snaží se Rusko v rámci probíhající války na Ukrajině oslabovat západní státy jinými než ozbrojenými prostředky. „Většina ruských operací vůči nám probíhá v jakési šedé zóně, těsně pod úrovní válečného konfliktu. Kladou důraz na propagandu, sabotáže, informační aktivity,... a pokud tomu chceme čelit, musíme se logicky zaměřit na tuto doménu,“ říká plukovník Ivo Zelinka, který se vloni stal velitelem 91. skupiny informačního boje. Ta se specializuje na operace s cílem ovlivnit vůli protivníka nebo psychologicky působit na vybrané cílové skupiny ve prospěch Armády České republiky.

Na začátku letošního září zasáhla asi tisícovku českých škol vlna falešných varování před přítomností výbušnin v jejich budovách. Dá se taková událost považovat za součást informační války?

Tím bych si nebyl úplně jistý. Dokud není jasné, kdo za tím stojí a zda usiluje o nějaké kognitivní nebo behaviorální změny, tak bych to bral jako jednu z fám, které se ve společnosti šíří. Je velká chyba považovat každou dezinformační aktivitu za dílo Ruska. I tady bych byl opatrný.

Věnujete se v rámci informačního boje podobným případům?

Ano, řešíme i dezinformace, ale není to hlavní náplní naší práce. Zabýváme se tím jen za předpokladu, že je tam určitá míra nebezpečnosti, například jde o poplašnou zprávu, která by mohla způsobit paniku. Druhým kritériem je pak způsob, jakým se zpráva šíří. Většina nepřátelské propagandy typicky začíná na Telegramu a potom přes různé vrstvy pronikne do mainstreamových médií. Pokud dezinformace zůstane například v uzavřené facebookové skupině, kde neovlivňuje širokou populaci, tak není důvod na ni reagovat.

Kdy se naposledy stalo, že armáda musela nějakou dezinformaci aktivně vyvracet?

Za poslední rok a půl mě napadá jediný případ, a to minulé léto, kdy probíhalo cvičení Odvodní řízení 2023, což je běžná praxe, kterou děláme každý rok. Jediný rozdíl byl v tom, že to vloni probíhalo ve všech krajích najednou a dezinformační scéně to bylo vyloženo tak, že jsou to vlastně odvody na ukrajinskou frontu. Byl to samozřejmě nesmysl, ale protože to splňovalo obě zmíněná kritéria, tedy nebezpečnost i šíření přes mainstreamová média, museli jsme to řešit.

Dokážete pak zpětně takovou dezinformaci vymýtit?

Když se snažíme vyvrátit něco, co už ve veřejném prostoru koluje, je to samozřejmě náročné, protože lidé už na to vynaložili nějakou emocionální energii a vytvořili si názor. Mnohem efektivnější je takzvaný prebunking, kdy dopředu varujeme obyvatelstvo, že v blízké době se může objevit nějaký informační útok ze strany nepřítele. Tato preventivní aktivita působí podobně jako očkování a je velmi účinná. Ale stejně jako očkování má také omezenou životnost, takže po určité době se musí zopakovat.

Podle čeho informační útoky predikujete?

Vektor šíření dezinformací je poměrně předvídatelný. Z Telegramu zprávu obvykle přebírají ruská vládní média typu Sputnik, u nás je to třeba Aeronet, potom jde informace do uzavřených skupin na sociálních sítích a odtud ji určitá hraniční média publikují ve své názorové sekci, kde se už stane součástí širší veřejné diskuse. Pokud takovou zprávu v rámci prebunkingu zachytíme včas a správně odhadneme její nebezpečnost, tak varování zafunguje. Hraje v tom ale roli i všeobecná odolnost společnosti. Některé země, například Finsko nebo Polsko, ji mají přirozeně silnější. V těchto zemích je pro nepřátelskou propagandu extrémně neúrodná půda.

Proč jsou Poláci vůči dezinformacím odolnější než my?

Neřekl bych, že jsou obecně odolnější, ale dokážou se lépe ubránit určitým narativům, které pocházejí z Ruska a které se snaží oslabit jejich schopnost reagovat na ruskou agresi. Tohle je hluboce zakořeněné v každém Polákovi. Ale to neznamená, že polská společnost nemá jiné dělicí linie, na které mohou ruští propagandisté útočit. Může to být například napětí mezi liberály a konzervativci. Uměle se to dá těžko vytvořit, ale když už taková dělicí linie existuje – a každá společnost nějakou má – je snadné ji k útočným cílům využít.

Jakou dělicí linii má česká společnost?

Data ukazují, že pouze pět procent české společnosti je vyloženě proruských. Trochu se to číslo mění v závislosti na tom, jak je otázka položena. Je to ale každopádně poměrně malá skupina lidí, se kterými se nedá nic dělat. Pak je tu zhruba 15 procent těch, kteří jsou zranitelní vůči dezinformacím. Jsou trochu jako tělo s oslabenou imunitou, které když jednou prodělalo nějakou nemoc, je náchylnější k tomu se znovu nakazit. Celkem tedy asi 20 procent české společnosti je silně ohroženo ruskou propagandou. Na druhém konci spektra je přibližně 20 procent lidí skutečných atlantistů, kteří za NATO a EU dýchají. Mezi nimi je tedy zhruba 60 procent obyvatel, kteří nejsou takto vyhranění a na ně právě cílí většina informačních aktivit, ať už těch našich obranných, nebo těch ruských útočných.

Od loňského roku jste velitelem 91. skupiny informačního boje, která zahrnuje pět středisek s různým zaměřením. Čemu přesně se věnují?

Srdcem našeho útvaru je středisko informačních operací. To poskytuje podporu manévrovým svazkům armády, tedy 4. brigádě rychlého nasazení, 7. mechanizované brigádě a v neposlední řadě 43. výsadkovému pluku. Kdyby došlo k válečnému stavu nebo jakémukoli operačnímu nasazení, tak tyhle tři svazky by nikdy nevyjely bez toho, aby měly s sebou někoho ze střediska informačních operací. Protože v dnešní době už není možné vést operační činnost, aniž by tam byly schopnosti kybernetické a kognitivní domény.

Obrana a bezpečnost

Zbrojaři mohutně investují do výroby, předvídatelnost objednávek je přitom malá

18. 9. 2024 ▪ 7 min. čtení

Co si máme představit pod pojmem informační operace?

Každá vojenská operace má nějaký informační aspekt. Když například letectvo plánuje bombardování mostu, tak nejde jen o zničení toho mostu, přes který pak nebudou moci jezdit tanky, ale zahrnuje to také psychologickou práci s jednotkami, které jsou za tím mostem a nebudou se moci vrátit. My jim tam můžeme naházet nějaké letáky nebo pomocí tlampačů vysvětlit, jak se mají vzdát. Snažíme se přinutit nepřítele k tomu, aby nějak uvažoval a nějak se choval. Ideálně bez boje.

Na co se zaměřují ostatní střediska?

Středisko CIMIC má na starosti civilní vojenskou spolupráci. To jsou ti vojáci, co „rozdávali v Afghánistánu dětem pastelky“, ale působí samozřejmě i na českém území. Jejich úkolem je vytvořit na daném místě permisivní operační prostředí. Pak máme středisko informační podpory, to jsou vlastně vojenští zpravodajci, ale věnují se jen zpravodajství z otevřených zdrojů. Dalším je pak středisko podpory strategické komunikace, které působí na všech sociálních sítích armády a zároveň školí čelní představitele v komunikačních dovednostech.

A nakonec je součástí našeho útvaru i skupina tvorby produktů, která se zabývá výrobou videí, fotografií a audia. Celé dohromady to pracuje jako dobře vyladěná marketingová agentura, jen to má samozřejmě jistá vojenská specifika.

Je práce v informačním odvětví pro vojáky atraktivní?

Je velmi atraktivní! Za prvé se takový člověk může po pár letech v armádě vrátit do civilu a najde uplatnění třeba v marketingovém oddělení nějakého korporátu. Za druhé je naše práce podobná za míru i za války, liší se vlastně jen intenzitou. Je to skvělá práce pro člověka, který má takovou tu frontovou mentalitu a chce mít pocit, že na jeho práci každý den záleží. A za třetí to má i zajímavý regionální aspekt, protože sídlíme v Olomouci, což je krásné historické a zároveň studentské město v srdci Moravy a lidi to zkrátka přitahuje. Stačí snad říct, že za pět let existence tohoto útvaru se počet jeho členů víc než zdvojnásobil.

Informační sektor armády asi nebude zdaleka tak nákladný jako jiná odvětví. Co jeho rozvoj limituje?

Máte pravdu, že naše náklady jsou třeba ve srovnání s mechanizovanou brigádou řádově menší. Limitujícím faktorem je v současné době nemovitá infrastruktura. Rosteme tak rychle, že nám stávající prostory nestačí a nedá se to řešit jejich adaptací, takže jsme v Olomouci zahájili projekt výstavby nových budov a to je běh na dlouhou trať, protože všichni víme, jak zdlouhavě se v Česku staví.

Jaká platí v informačním boji etická pravidla? Kde jsou hranice strategické komunikace nebo psychologických operací, které se nesmí překročit?

Psychologické operace za míru nevedeme. Ty jsou typicky cílené na nepřátelskou sestavu. V míru pracujeme jen s informačními operacemi a to je vlastně něco jako marketingová kampaň. S tím, že každá operace prošla bojovým rozkazem, je schválená a má své opodstatnění v rámci strategické komunikace státu.

A jaké mantinely má komunikace s nepřítelem? Můžete v tomto kontextu šířit i zavádějící nebo nepravdivé informace?

V nepřátelské sestavě tyhle limity neplatí. Ale je potřeba si uvědomit, že ten současný konflikt není symetrický. Obě strany si v komunikaci nemohou dovolit totéž, protože neriskují to samé. Rusko nemá žádnou kredibilitu, vlastní obyvatelstvo má zmasírované a může vlastně vypustit cokoli, neriskuje nic. Proto často zahlcuje mediální prostor lavinou nesmyslů, aby bylo hodně variant výkladu a lidé si nakonec řekli: „Kdoví, jak to bylo.“ Zatímco my si takové chování dovolit nemůžeme, protože kredibilitu máme a chceme si ji udržet. Není to jen nějaký morální postoj, že nechceme lhát, je to naprosto utilitární rozhodnutí. Víme, že 70 procent našeho obyvatelstva Armádě České republiky důvěřuje. Nechceme ztratit tu výhodu, že nám lidé věří.

Jak se za poslední dva roky mění postoj Čechů k válce na Ukrajině?

Heroickou fázi máme už dávno za sebou. To je to období, ve kterém lidé reagují na katastrofu tím, že odvážně pomáhají. Dnes už asi nikdo neubytovává uprchlíky z Ukrajiny na své soukromé chatě, protože jednak to nejde dělat donekonečna a jednak už stát vytvořil nějaká systémová řešení. V uplynulém roce měla podpora Ukrajiny klesající tendenci, což je po odeznění heroické fáze typické. To se ale v posledních měsících zastavilo a teď můžeme z dat agentury STEM opět vyčíst, že to jde nahoru.

Obrana a bezpečnost

Stáhněte si přílohu v PDF

Co za tou změnou podle vás stojí?

Těch důvodů je několik. Zhruba před půl rokem jsme na přítomnosti uprchlíků z Ukrajiny začali vydělávat víc, než do nich investujeme. Dnes už víme, že jsou to miliardy korun, které díky nim vyděláváme, což samozřejmě té veřejné percepci pomohlo. Výzkum také ukázal, že největší obavu z uprchlíků měly zpočátku ženy. Je to logické, protože z Ukrajiny k nám přicházely především ženy s dětmi a mohlo to vytvářet určité napětí na trhu práce. To se ale ve skutečnosti neprojevilo. Takže ta kombinace toho, že jsme to zvládli a že na tom teď benefitujeme, společně s dobrou strategickou komunikací ministerstva práce a sociálních věcí s ministerstvem vnitra nakonec způsobila pěkný český success story.

Na jaké scénáře nebo další možný vývoj války se aktuálně připravujete?

Především se snažíme, aby si české obyvatelstvo zvyšovalo svou odolnost. Pokud jde o armádu, tak v každé doméně – ať už pozemní, vzdušné nebo kognitivní – musí disponovat třemi dovednostmi: bránit se, útočit a získávat informace. My se logicky hlavně bráníme a získáváme informace, ale pracujeme i na té útočné schopnosti, za pár týdnů nás například čeká velké cvičení na psychologické operace.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.