Vánoce za komunismu: ananas měl málokdo

Ačkoliv Ježíšek k symbolům Vánoc za socialismu rozhodně nepatřil, samotné svátky se slavily velkoryse a s plnou podporou režimu. Ovšem nikoliv jako připomínka narození Spasitele, ale jako dny spotřeby, odpočinku po dobře vykonané práci, klidu a míru. S velkým důrazem na rodinu a děti. Těm také byla určena většina dárků. Těch po chudých padesátých letech postupně přibývalo, ale i za pozdního socialismu, který článek připomíná především, se musely pracně shánět.

Revoluční představu z dob první republiky, že Vánoce jsou náboženský a měšťácký svátek, a lze je proto pominout, komunisté rychle opustili. Sami o ní jen teoretizovali a v praxi vůbec nedodržovali. Pro většinu populace by jejich vynechání bylo zcela nepřijatelné, když se KSČ navíc po roce 1948 přetvořila ve státostranu, musela – alespoň částečně a svým způsobem – brát ohledy na veřejné mínění. Takže nechtěla zbytečně lidi dráždit.

Oslavy však komunisté modifikovali a svátky, alespoň oficiálně, ztratily náboženský nátěr. Místo toho rostl důraz na zmíněný konzum. Vánoce, alespoň podle dobové propagandy, začaly být vnímány jako privátní záležitost, kdy se na tradiční půlnoční mši už moc nechodí. A k tomu jako příležitost připomínat budovatelské úspěchy.

Jejich sekularizace však podle historika Martina France z Masarykova ústavu a archivu, specialisty na domácí životní styl, nebyla novinkou. Už od počátku 20. století se v českých zemích začaly oslabovat vazby na církevní prvky. V souvislosti s Vánoci se již tehdy říkalo, že v prvé řadě jde o dobré jídlo a dárky pro děti.

Pro dárky do Prahy

Každý konzum nicméně předpokládá, že je co nakupovat. Proto režim věnoval velkou pozornost – zvláště za normalizace, ale i dřív – předvánočnímu zásobování obchodů. Což v nedostatkové a od světa, alespoň od toho západního, izolované ekonomice nebylo nijak snadnou záležitostí. „Tento trh byl prioritou s tím, že když něco po celý rok nebylo k dostání, tak by takové zboží mělo být na pultech alespoň na Vánoce. Poptávka byla obrovská, rodiny byly ochotné dávat nemalé peníze, aby paleta dárků byla co nejširší,“ říká Franc.

Co bylo pod stromečkem k nalezení? Děti jednak dostávaly to, co i jinak potřebovaly, hlavně oblečení. Čepice, rukavice, svetry, flanelové košile nebo punčocháče a manšestráky. Avšak také to, co skutečně toužebně očekávaly: hitem po celou dobu socialismu byla jízdní kola. Ta lepší, například značka Favorit, přišla v sedmdesátých letech na tisícovku i o trochu víc. Pro menší děti šlo o koloběžky a tříkolky, ale také o plyšová zvířátka, panenky či autíčka.

Snahou rodičů bylo darovat i něco neobvyklého. S jistým štěstím a hlavně ve velkých městech se dala za pozdního socialismu sehnat například stavebnice Superlego. Byla ovšem drahá, jako vše, co pocházelo ze Západu. Když se ji koupit nepodařilo, musel stačit domácí Merkur, z něhož děti i se svými tatínky montovaly jeřáby či automobily už od dvacátých let minulého století.

Podstatně lépe zásobované jak hračkami, tak i dalším zbožím byly obchody v Praze a dalších velkých a průmyslových městech. Proto do nich v listopadu a prosinci lidé odjinud podnikali výpravy za vánočními dárky. Například do velkých obchodních domů Kotva a Máj, kde bylo vše pohromadě a kde se dal nákup stihnout za sobotní dopoledne.

Za specialitami se muselo jinam. „Kdo měl štěstí, narazil na nevelké dodávky specializovaného zboží z dovozu. Například na hračky a sportovní potřeby z prodejny Pragoimpo. V Praze fungovala i prodejna kosmetiky francouzského Dioru a v osmdesátých letech se otevíraly rovněž obchody dalších západních značek. Bylo v nich sice draho, ale platilo se československými korunami. Například šlo o pletařskou firmu Umberto Severi či prodejnu společnosti Benneton. Oblíbený byl od konce 60. let i obchod norských ryb Frionor či prodejna potravin Paris–Praha.

Na vánoční dovozy vláda dokonce mimořádně uvolňovala devizové prostředky. Například na dodávky exkluzivních potravin. Ty se pak objevovaly hlavně v Domě potravin na Václavském náměstí či nedaleké prodejně francouzských potravin. Většinou šlo o dovozy právě od francouzských a italských firem. Když nestačily devizy, přišly na řadu i jiné země země: například obdobu bonbonů Mon Cheri vyráběla Jugoslávie, a tak lidé v hlavním městě navštěvovali i obchody se zbožím z této země, rozkročené mezi Východem a Západem.

Vánoce za socialismu byly ve znamení konzumu. Proto rostla i ochota lidí za dárky si připlatit.

Foto: Profimedia

Jeansy jako luxus

Pro nadstandardní věci se ale chodilo hlavně do obchodů Tuzex, kde se platilo speciálními poukázkami, tuzexovými bony. Ty úřady měnily za povinně odevzdávané devizy od lidí, kteří byli zaměstnaní v kapitalistických zemích, nebo těch, již ze Západu dostávali peněžité dary od příbuzných. Pokud bony chtěl někdo z běžných lidí, kupoval je s nemalou přirážkou od státem tolerovaných překupníků, od takzvaných veksláků. Na samotném zboží nesměl šetřit. Opět šlo o hračky, luxusnější oblečení, za něž se považovaly i jeansy, pro dospělé kosmetiku. Velký zájem byl o elektroniku, televizory a kazetové magnetofony, většinou z Japonska. Šlo o skutečně drahé věci zatížené vysokými dovozními cly a zmíněný magnetofon, před pádem komunismu oblíbené „dvojče“ na dvě kazety, stál přes čtyři tisíce korun. Tedy skoro dva průměrné měsíční platy. Rovněž jeansy byly v 70. a 80. letech drahé a mohly přijít až na tisíc korun, což leckdy byla výše nástupního platu. Kšeftovali s nimi samotní veksláci, v domech kolem vyhlášeného Tuzexu v pražské Štěpánské ulici si je mladí zkoušeli na schodech.

Zajímavé dárky, hlavně výběrové potraviny, se od počátku 80. let daly kupovat v síti obchodů Eso, které byly v Československu otevírány podle vzoru podobných prodejen v NDR. Byly v nich k dostání na poměry doby kvalitní speciality na vánoční stůl, domácí i z dovozu, ovšem opět za nadstandardní ceny. Na rozdíl od Tuzexu za koruny. Některé nabízené věci se vyráběly pouze pro tyto obchody, například i dnes oblíbené párky Eso. K dostání byly i další uzeniny nebo značkový alkohol. Kupovala se tam také švýcarská čokoláda, i kvůli ní však bylo nutné sáhnout hluboko do kapsy, protože se dovážela za dolary.

Získat nedostatkové zboží nebylo snadné. Ten, kdo se uměl orientovat v síti vztahů a vybudoval si přátelské kontakty, to měl podstatně jednodušší. Zejména pokud do takové neformální sítě a do někdy téměř výměnného obchodu mohli něco přinést. „Váženými osobami byli třeba vedoucí knihkupectví. Protože některé knihy, zejména ty od západních autorů nebo domácí bestsellery, patřily k oblíbeným a pracně sháněným vánočním dárkům,“ připomíná historik Franc.

Kdo takové známosti neměl, musel doufat, že něco zajímavého vystojí ve frontě vždy ve čtvrtek, kdy do knihkupectví po celé republice přicházely novinky. Zajímavé věci, hlavně atlasy a obrazové publikace, například výpravná práce o díle renesančního malíře Leonarda da Vinciho, se daly sehnat v pražském obchodě s východoněmeckými knihami. Včetně těch s fotografickými akty.

Nadílka se dala zpestřit nákupy ve spřáteleném zahraničí. Z východního Německa, tedy z NDR, lidé během roku i před Vánoci vozili dětské oblečení. Šlo ale také o elektrické vláčky, přesné kopie skutečných lokomotiv a vagonů. Z Maďarska se vozily potraviny, hlavně salámy včetně uheráku, a také gramofonové desky. Třeba Phil Collins.

Lehčí popové nahrávky, ačkoliv nevysoké technické kvality, se kupodivu daly pořídit v Bulharsku, kde si moc nelámali hlavu s autorskými právy. V druhé polovině 80. let, za perestrojky, se zajímavá rocková hudba kupovala v Moskvě. Například desky, na nichž hráli Led Zeppelin, Lou Reed nebo exbeatle Paul McCartney.

Sen o vánočním ananasu

Jen nemnozí mohli vyjet na zimní dovolenou, na hory. „Nebylo to jako v Rakousku, kde se oslaví Štědrý den a pak se vyjede do Alp lyžovat. Když někdo u nás chtěl za sněhem, tak to bylo nejjednodušší přes rekreace a podnikové chaty prostřednictvím organizace Revoluční odborové hnutí. Hotelů na atraktivních místech bylo málo a k tomu tam personál byl daleko vstřícnější k zahraničním, pokud možno západním zákazníkům. Takových turistů nebylo tolik co dnes, ale byli tu,“ říká historik Franc. V rámci zemí sovětského bloku bylo možné v omezené míře vyjet si na svátky třeba do NDR nebo do hotelu s bazénem do Budapešti.

Lidé však většinou dávali přednost domácímu klidu a štědrovečerní hostině. Kapry dodávaly státní podniky, podobně jako stromečky. Jejich nabídka se lišila rok od roku. Téměř nedostupné byly jedličky, lidé si ale cenili i boroviček. Daleko nejvíce bylo smrčků, které ovšem nejdříve opadávaly. Na venkově i na okrajích Prahy se na stromečky chodilo do lesa. Hrozily za to sice pokuty, v praxi se však taková svépomoc tolerovala. Pokud konkrétní zloděj neměl smůlu a lesník se mu nechtěl pomstít.

Vánoční jídelníček se v Česku ustálil brzo po druhé světové válce a vytlačil dřívější regionální zvláštnosti. Štědrý den navíc byl pracovní den, a i když ženy z práce odcházely dříve, byla vítaná rychlá úprava, hlavně kapr v trojobalu. Jak se upouštělo od pravidla postního jídla, tak se na stolech objevoval vepřový řízek a později krůta. Doprovázel je bramborový salát, který se dal udělat předem. Chybět nemohla slavnostní polévka, většinou rybí, někdy hovězí s játrovými knedlíčky. Jinak byly oblíbené vánočky a štrúdly a chybět nesmělo cukroví. Jeho pečení komplikoval nedostatek ořechů, a zejména mandlí. Ty občas byly na příděl – na jeden nákup připadal jeden sáček, a tak do obchodu musela zajít – každý zvlášť – celá rodina.

Všichni také chtěli jižní ovoce. V zásobování ovšem panovaly rozdíly mezi velkými a malými městy. Navíc přednost měla průmyslová centra jako Praha, Ostrava či Kladno. Dodávky pomerančů se postupně zlepšovaly, s banány to po celou dobu bylo složitější. „Lišilo se to rok od roku, podle hospodářské situace se jižní ovoce nakupovalo někdy více, někdy méně. Fronty byly realitou, nicméně běžná rodina se k nějakému jižnímu ovoci nakonec obvykle dostala. U exotičtějších druhů ani ochota vystát frontu nepomáhala, sehnat čerstvý ananas bylo umění,“ říká Franc.

Magazín Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

Opět nešlo o lacinou záležitost. Potraviny za socialismu byly docela drahé, průměrná rodina za ně vydávala až polovinu svého rozpočtu, více než dnes. Vzhledem k tomu, že jiného zboží býval nedostatek a lidé měli jen omezené možnosti investovat do nemovitostí, ochota utrácet za ovoce i lepší jídlo kolem Vánoc obvykle nechyběla. „Jednak to byla příležitost se rozšoupnout a současně se jednalo o statusový symbol. Šlo o to ukázat plné mísy pomerančů, mandarinek a banánů, případně zásoby čokolády a kávy. Prokázat tak, že na to máme a že je umíme sehnat,“ připomíná předlistopadovou dobu historik Martin Franc.

Vánoce jako svátky dobrého jídla a rodinného klidu měly utlumit náboženskou tradici. Na půlnoční mše se ale i tak chodilo a záleželo na tom, jak velký zrovna panoval politický tlak. Například v mimořádném roce 1968 televize dokonce odvysílala jeden díl seriálu Píseň pro Rudolfa III. s mnoha záběry přímo z kostela. Což pak za normalizace bylo nemožné. Zvyk chodit na půlnoční byl však zakořeněn a i v Praze se našly chrámy s takovými bohoslužbami, například u svatého Jakuba. Častěji se do kostela chodilo na venkově, zejména na Vysočině a na Moravě. Netýkalo se to jen věřících, šlo o společenskou záležitost a pro mladé možnost vyjádřit nespokojenost s politickými poměry.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.