Na příliš bezpečném hřišti se děti málo učí

Strčit hlavu do tlamy obřího dřevěného rysa, prolézt si králičí noru nebo si zaskotačit mezi mravenci… Taková dobrodružství si už sedm let užívají návštěvníci herní krajiny Pecka na Portáškách nad Velkou Úpou. Monumentální herní prvky tu spíš než prolézačky připomínají sochy, které svým citlivým zpracováním nijak nehyzdí horskou přírodu, naopak přitahují pozornost výletníků k tématu krkonošské fauny, která se stala jejich předlohou. Na rozdíl od běžných plastik však tyto sochy zvou k interakci, prozkoumání a fyzickému kontaktu.

Právě takový druh umění zajímá sochaře Matěje Hájka, autora nevšední herní krajiny v Krkonoších. V návaznosti na tento projekt byl v roce 2021 pozván na benátské Bienále architektury jako jeden z pěti světových tvůrců takzvané architektury herních prvků. Bývalý žák Jaroslava Róny, který rád spojuje sochařství s architekturou, urbanismem a land artem, se v té době rozhodl založit vlastní multidisciplinární studio, kde společně s fotografkou Bet Orten a manažerkou Kateřinou Havlovou navrhují interiéry, funkční plastiky a právě dětská hřiště.

Podle Hájkovy záliby v motivu lebky nese jeho ateliér název Skull. „Kromě nás nevím o jiném českém studiu, které by se tematice herních prvků v kontextu umění a architektury věnovalo. Někteří samozřejmě navrhují školky, sportoviště nebo krajinnou architekturu a rádi tam přidají nějaké atypické hřiště, ale pro nás je prioritou přemýšlet nad tím do hloubky,“ říká umělec, který se na otázku sochy jako herního prvku zaměřil i ve své doktorské práci.

Od klepadel k dřevěným hradům

Své vlastní dětství strávil Hájek mezi pražskou Stromovkou a Letenskými sady. „V devadesátých letech jsme si ještě hráli na ulici. Přelézali jsme ploty, zažili jsme takové to klasické uličnictví,“ vzpomíná Hájek na dobu, kdy nejatraktivnějším místem pro dětskou hru bylo klepadlo na koberce. „To mimochodem vůbec nebyl špatný herní prvek. Má několik zajímavých aspektů. Je masivní, protože počítá s velkým, těžkým kobercem. Učí vás pracovat s rovnováhou,“ hodnotí železnou konstrukci, na které jeho generace strávila velkou část svého dětství.

Fenomén dětských hřišť nemá moc dlouhou historii, první prolézačky se v českých městech začaly objevovat až v druhé polovině dvacátého století a jejich design byl inspirován strukturalismem nizozemského architekta Aldo van Eycka. Ten přišel se sadou prvků z kovových trubek, které dnes postupně mizí i z těch nejstarších sídlištních plácků: typické kolotoče ve tvaru zeměkoule, oblouky nebo žebřinové konstrukce na ručkování, laminátové skluzavky a „lodičkové“ houpačky. „V té době se nad dětským hřištěm uvažovalo jako nad cvičištěm. Šlo vlastně o tělovýchovné náčiní, které mělo děti zocelit a vychovat z nich malé vojáky,“ vysvětluje Hájek.

Po revoluci se herní prvky začaly měnit, na jejich podobě se podepsaly rostoucí nároky na bezpečnost a ergonomii tvarů, stejně jako důraz na přírodní materiály, které by městským dětem alespoň trochu nahradily pobyt v přírodě. Velký boom přišel ve chvíli, kdy se zjistilo, jak trvanlivé je akátové dřevo. Materiál, který byl předtím víceméně na odpis, se najednou začal ve velkém zpracovávat právě pro výrobu dřevěných hradů, se kterými se často setkáváme na dětských hřištích v současnosti. Zpravidla u nich nechybí miniaturní lezecké stěny, balanční prvky, pružinová houpadla, trampolíny a ve větších parcích i oblíbené lanové dráhy.

Spadnout není na škodu

„Velkou výhodou dnešních herních prvků je bezesporu to, že jsou navrhované ergonomicky. Co ale často pokulhává, je jejich estetika,“ hodnotí současný stav herních areálů Hájek. Další otázkou je pak jejich bezpečnost. Ta se u moderních hracích ploch stále zvyšuje, hnaná důslednou legislativou, starostlivostí rodičů i odpovědností provozovatelů.

Na příliš bezpečném hřišti se děti málo učí

Dalších 7
fotografií

Podle Hájka to ale nemusí být pro vývoj dětí vždy přínosné. „Riziko je přirozenou součástí hry. Nejvíc se člověk učí na hranici své komfortní zóny, a pokud uděláme herní prvky příliš bezpečné, tak ho vlastně o tuto zkušenost připravíme,“ upozorňuje. Tím nechce říct, že by prostor pro děti měl zahrnovat víc nástrah nebo příležitostí k úrazu, ale varuje před přehnaně protektivním prostředím, které nestaví před děti přiměřené výzvy a v důsledku budoucí generaci retarduje. „Když se v dětství nenaučíte spadnout a rozbít si koleno, tak si ve svém mozku nezautomatizujete procesy padání a v dospělosti můžete při jednoduchém pádu utrpět těžké zranění,“ uvádí příklad.

Jak ale tuto nekonvenční teorii uvést do praxe a nenarazit přitom na odpor rodičů, kteří chtějí své ratolesti chránit před každým ohrožením? V anglosaském světě to například zkouší hnutí Adventure Playground, které vzniklo v padesátých letech v Dánsku. Provozuje dětská hřiště jako autonomní zóny, kde se děti mohou svobodně pohybovat, prozkoumávat svět, stavět z různých materiálů a hrát si bez dohledu rodičů. V areálu jsou s dětmi jen lektoři, kteří dohlíží na bezpečné zacházení s nástroji, ale do hry dětem nezasahují. V Česku se tímto přístupem zabývá spolek Město přátelské k dětem, který vloni otevřel dvě první dobrodružná hřiště v pražských Dejvicích a na Žižkově.

Podle Hájka by rizikovost dětského areálu mohla být v budoucnu řešena pomocí klasifikace, podobně jako se na základě náročnosti odlišují černé, červené a modré lyžařské svahy. „Mohly by existovat různé kategorie hřišť podle toho, jak náročné výzvy dané herní prvky představují,“ navrhuje autor.

Hřiště, nebo památník?

Když Hájek uvažuje nad koncepcí dětského hřiště, snaží se ho zasadit do kontextu daného místa, dát mu estetickou hodnotu a přesah. Zabavit dítě totiž není jedinou funkcí herního prvku. Jako objekt ve veřejném prostoru může danou lokalitu zkrášlit, zdůraznit její charakteristické rysy, a dokonce i přinášet hlubší poselství.

Prvním krokem je vůbec si estetiku herního prvku uvědomit, vybrat například barvy a tvary, které odpovídají okolnímu prostředí. Ve druhé fázi je možné přizpůsobit tematiku hřiště příslušnému místu. Na místě bývalé železniční vlečky může například vzniknout dětský park, který připomíná nádraží. „Jde ale jít ještě dál a pojmout herní prvek jako svébytné umělecké dílo. I když možná jeho poselství nebude srozumitelné pro každého. Může jít o abstraktní plastiku nebo zpracování problematického tématu,“ domnívá se Hájek, který si umí představit i hřiště, které je zároveň památníkem historické tragédie. Osobně v této oblasti vnímá velký prostor, kam se ve své tvorbě dál rozvíjet.

Inspiraci hledá mimo jiné v zahraničí. Pionýry progresivního přístupu k městskému designu jsou tradičně skandinávské a anglosaské země. „Mají odvahu vstupovat do veřejného prostoru velmi neortodoxně, nebojí se atypických designů. A především propojují funkční prvky s uměním,“ všímá si Hájek. Výrazným fenoménem, který pozoruje v současné architektuře, je právě polyfunkcionalita, tedy využití jednoho objektu k více účelům. Jeden prostor může sloužit jako sportoviště, amfiteátr i tržiště, lavička může být zároveň uměleckým dílem nebo herním prvkem. „Je to nejen trend, ale také efektivní přístup ke správě prostředků,“ připomíná sochař.

Nechat si navrhnout originální hřiště je pro každého investora daleko nákladnější než objednat katalogové herní prvky, které přitom dětskou cílovou skupinu spolehlivě uspokojí. Studio Skull ostatně vznikalo v pocovidové době, kdy se celá společnost vypořádávala s ekonomickými otřesy a umělecká tvorba patřila mezi první položky, které se v omezených rozpočtech plánovaných projektů seškrtávaly.

„Ani u dětského hřiště se obvykle nepočítá s velkou investicí, v rozpočtu stavby to bývá nepatrná kolonka. Když se ale propojí s prostředky určenými na mobiliář, zeleň, umění a marketing, už můžeme začít uvažovat nad originálním multifunkčním řešením,“ navrhuje Hájek.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Nevšední dětská hřiště tedy mohou vzniknout tam, kde se kreativita autora potká s odvahou investora, který chápe prostor pro děti jako integrovanou součást širšího konceptu krajiny nebo městské části. A který ví, že se mu investice do interaktivního uměleckého díla v dlouhodobém horizontu vrátí, protože vytvoří výjimečnou identitu daného místa a přiláká pozornost návštěvníků.

Vývoj podoby dětských hřišť se samozřejmě nezastaví. I v příštích desetiletích budou herní plochy zrcadlit hodnoty společnosti a podepisovat se na vývoji dalších generací. Dá se očekávat, že i do této sféry pronikne vliv nových technologií a prvky budou stále více provázané s rozšířenou realitou.

Studio Skull už v tomto duchu připravilo například interaktivní expozici v Centru současného umění Dox, která využívá rozšířenou realitu jako doplněk fyzické instalace. Reálná místa ke hře ale podle Hájka kvůli tomuto trendu nezmizí. „Dokud budeme vázáni naším fyzickým tělem, je relevantní zabývat se tím, jak se ho učíme používat,“ je přesvědčen autor. Ve společnosti vnímá sílící potřebu motivovat děti k pohybu a zlepšit jejich fyzickou kondici. Zatímco v poválečné době to vedlo ke vzniku herních plácků připomínajících cvičiště, v současnosti to může podněcovat jiné kreativní reakce. „Mojí vizí je navrhovat kvalitní herní prvky, které propojí hru s procesy objevování a vzdělávání. Fyzická práce není nikdy osamocená, vždy souvisí i s mentální činností. Proto jde při hře také o estetiku a z toho důvodu dává smysl vytvářet sochařská díla jako dětská hřiště,“ uzavírá Hájek.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.