Tuhle trapnost Česká televize ještě přežije. Ale může to také být to poslední

Kdyby se natáčel seriál o pádu ředitele České televize Jana Součka, dal by se samozřejmě koncipovat jako sitcom o manažerovi, který chtěl vyhovět všem, takže nakonec logicky všechny naštval až k nepříčetnosti, což ho stálo křeslo.

Bylo by to zábavné, s řadou pozoruhodných dialogů a ujetých výstupů, prostě potenciální divácký trhák.

Potíž je ale v tom, že tahle koncepce by nepostihla podstatu věci. Příběh nešťastného Jana Součka totiž není jen tragikomickou story jednotlivce, který přecenil své schopnosti. Je především viditelným důsledkem hlubokého ideového a mocenského konfliktu, ve kterém jde o samotnou existenci médií veřejné služby v Česku. A k jeho ztvárnění se žánr sitcomu dvakrát nehodí. Spíš by to chtělo něco jako docudrama.

Jak by mohl vypadat scénář, kdo by v něm hrál hlavní role a jaký by mohl být závěr?

Děj by mohl začít před dvěma lety instalací Jana Součka do funkce generálního ředitele České televize. Jen totální naiva se mohl tehdy domnívat, že neznámý brněnský kádr střední úrovně uchvátil většinu Rady České televize jen svým šarmem. Zvláště když stál proti Petru Dvořákovi, jednomu z nejlepších televizních manažerů v Česku.

Do funkce ho ve skutečnosti prosadila část Rady České televize reprezentující politické síly, kterým vadí buď nezávislé zpravodajství a kritická publicistika, nebo které by nejraději celou veřejnou službu zlikvidovaly – ať už prostřednictvím zestátnění, nebo privatizace. Jmenovitě jde samozřejmě o hnutí ANO, SPD plus část ODS.

A kroky Jana Součka zpočátku vypadaly, že je těmto silám ochoten jít na ruku. Zlikvidoval bez náhrady kritický pořad 168 hodin, z Událostí byl odstraněn Jakub Železný, zmizeli nepohodlní investigativní reportéři jako Jiří Hynek, byla „pozastavena“ řada publicistických pořadů, včetně Fokusu Václava Moravce.

Souček v čele ČT končí. Pro jeho odvolání bylo 15 radních, podrželi ho jen dva. Jednání připomínalo soudní drama

7. 5. 2025 ▪ 7 min. čtení

Jenže pak – a tady by byla namístě psychologická sonda, co se uvnitř Jana Součka odehrálo – už ředitel likvidátorům veřejné služby na ruku jít odmítl. Prosazoval zvýšení televizních poplatků. Nechtěl z obrazovky stáhnout zásadní diskusní pořad Otázky Václava Moravce, který irituje populistické a extrémnější politiky. Vyjadřoval se proti myšlence zestátnění ČT. Prostě začal se chovat jako někdo, kdo přece jen chce veřejnou službu bránit.

Co za tím bylo, těžko říci. Možná ho přemohla loajalita k instituci, se kterou s postupem času stále více srůstal, zvláště když si mohl užívat monumentálních úspěchů pořadů jako Stardance. Kdo měl možnost sledovat Součkův offline projev k zaměstnancům ČT po skončení předposlední série, viděl až extaticky působícího člověka, který je přesvědčen, že je vítěz, že to, co dělá, dělá dobře a chce to dělat co nejdéle. Což by v případě, že by byl osekán rozpočet ČT a  zrušeny zábavné pořady, jak to ještě před nedávnem prosazoval Andrej Babiš, dělat nemohl. Je to samozřejmě jen hypotéza pro potřeby docudramatu, ale možná právě tady a z těchto důvodů se Souček těm, kteří ho do funkce prosadili, začal postupně vymykat z rukou.

Výsledek byl bohužel předvídatelný. Ty, kteří Součka od začátku podezírali, že je na straně likvidátorů veřejné služby, nepřesvědčil. A nadto naštval likvidátory ČT, kteří měli pocit, že jim má být za svoji pozici vděčný a „makat“ v jejich zájmu. Krásným příkladem je zde chování televizního radního a jednoho z nejzarytějších nepřátel České televize Xavera Veselého, který nakonec začal Součovi „na tykačku“ spílat, že neudělal, co mu před volbu slíbil. „Honzo, nelži,“ pokřikoval na jednání televizní rady a postaral se tak o fraškovité kolorování jinak vážného příběhu.

Jan Souček byl nakonec odvolán bizarní koalicí největších zastánců a největších nepřátel ČT, což je vskutku fantastický závěr jeho působení, které na desetistupňové stupnici trapnosti dosáhlo hrubým odhadem úrovně 12,4.

Jenže dosavadní závěr děje, jak už naznačeno, nelze považovat za závěr definitivní, natožpak za pointu příběhu. Není totiž příliš představitelné, že by se Rada ČT v současném složení dokázala rychle shodnout na novém řediteli či ředitelce. Metoda „hodíme tam granát a uvidíme, co se stane“, kterou radní uplatnili, může vést jen k tomu, že ČT bude před volbami mimořádně labilní. Ne že by Jan Souček byl kdovíjakým garantem nezávislosti. Ale v nastávajícím období bezvládí a palácových bojů, které nutně vypuknou, protože uvnitř ČT jsou lidé, kteří mají zájem o ředitelské křeslo, může být nakonec situace mnohem horší, než kdyby ve funkci zůstal. Televize se tak může stát hračkou zájmových skupin, přičemž čelit tomuto zhoubnému vývoji bude jen osobní integrita jednotlivých redaktorů. Jim všechna čest, ale dopadnout to může všelijak, zejména pak špatně.

Čímž směřujeme k pointě docudramatu, která přijde po volbách. Rozkolísanost ČT bude dalším vítaným argumentem pro zestátnění, a tedy faktickou likvidaci veřejné služby. „Podívejte se, jaký je tam teď bordel, musí to řídit stát,“ řekne se. A bude hotovo. Nedejme se mýlit tím, že nezávislá veřejná služba funguje skrze financování ze státního rozpočtu v mnoha západních zemích. To, kam směřujeme, je spíše slovenský nebo maďarský model, tedy televize ve službách vládnoucí moci. Zaprvé ke jmenovaným zemím máme kulturně blíže než dejme tomu k Nizozemsku a zadruhé v nich vládnou političtí spojenci těch, kdo budou patrně vládnout u nás. Svůj k svému se všemi důsledky. 

A poslední poznámka: v příběhu Jana Součka se vlastně jakýmsi způsobem zkoncentrovaly protichůdné postoje společnosti. Jedna část veřejnou službu v současné podobě chce, druhá z různých důvodů ne. Třeba proto, že ji považuje za příliš liberální nebo za technologicky a koncepčně zastaralou. Smířit tyhle antagonistické postoje je nemožné. Takže příběh Jana Součka, který se o to přesto neohrabaně pokusil, aniž by na to osobnostně nebo manažersky měl, může být ve finále tragikomickým epitafem veřejné služby v České republice.