Na víru nikoho neobracím. Mým kostelem jsou životy vojáků, říká hlavní kaplan

Práci „obyčejného“ kněze si vyzkoušel jen krátce. Dva roky po svém vysvěcení absolvoval Jaroslav Knichal vojenský výcvik a stal se kaplanem ozbrojených sil České republiky. V této službě působí už 22 let, zúčastnil se čtyř zahraničních misí a dnes stojí v čele všech vojenských duchovních jako hlavní kaplan.

„V mírových podmínkách člověk obvykle nemá potřebu přemýšlet o životě a smrti, ale v krizové situaci takové otázky přicházejí intenzivně,“ popisuje zkušenosti, které zažil jak u sebe, tak u mnoha vojáků a vojákyň, které doprovázel. V rozhovoru také popisuje, proč služby vojenských kaplanů vyhledávají i vojáci, kteří se nehlásí k žádnému náboženství.

V Česku aktuálně slouží 38 vojenských duchovních z 11 křesťanských církví. Je podobná situace i v zahraničních armádách?

Svým způsobem je tento model neobvyklý. Když se podíváme na naše sousední země nebo další zahraniční armády, většinou tam působí dvě skupiny vojenských kaplanů: katolická a evangelická. V armádě bývá zřízeno vojenské biskupství v čele s vojenským biskupem, který je někdy vojákem z povolání a jindy civilním zaměstnancem určeným k této službě. My oproti tomu žádného vojenského biskupa nemáme, jsme jedna velká skupina kaplanů a kaplanek, kteří vůči vojákům vystupují jako celek. Oni nás vnímají jako kaplany, říkají nám „padre“ a nerozlišují, jestli jsme katolíci, evangelíci, husité nebo adventisté.

Jak tento model spolupráce vznikl?

Na našem území má duchovní služba v ozbrojených silách obrovskou tradici. Zformovala se už za Rakouska‑Uherska a od vzniku republiky až do roku 1939 měla jasně stanovenou strukturu. Už v té době se k ní přistupovalo na základě ekumenických principů, to znamená, že na ní spolupracovali menší skupiny kaplanů z různých křesťanských církví. Když ale došlo k obsazení naší země nacisty, tehdejší hlavní kaplan už nechtěl být součástí vládního vojska a duchovní služba skončila. Navázalo se na ni krátce po skončení války, ale s nástupem komunismu zase postupně zanikla.

Novodobá historie české duchovní služby v armádě se tedy píše až od roku 1990, kdy lidé z ministerstva obrany začali znovu přemýšlet, jak službu kaplanů v ozbrojených silách obnovit. Podílel se na tom nynější plzeňský biskup Tomáš Holub a evangelický duchovní Jaromír Dus. Ti společně s resortem obrany vymysleli způsob spolupráce kaplanů z různých církví, který se v našem prostředí osvědčil.

V porovnání se zahraničím je v Česku poměrně vlažná religiozita. Podle posledního sčítání lidu se za věřící považuje jen 22 procent obyvatel. K čemu jsou kaplani vojákům, kteří se k žádné náboženské víře nehlásí?

I v tomto ohledu fungujeme trochu jinak než kaplani v jiných zemích. Ti se často věnují právě vojákům, kteří jsou příslušníky jejich církve. My ale vnímáme vojáka jako lidskou bytost bez rozlišování, zda je věřící nebo nevěřící, zda se hlásí k té nebo oné církvi. V rámci našich rozhovorů se vždy dotkneme otázky víry, ale u každého člověka má jiné zabarvení. Myslím, že podobný přístup mají i další duchovní, kteří působí například jako nemocniční nebo školní kaplani. I oni se většinou setkávají s lidmi, kteří nejspíš nechodí každou neděli do kostela.

Co jim jako vojenští kaplani nabízíte?

Především náš čas. Základem naší práce je to, čemu rád říkám služba přítomnosti. Nejsme omezeni sakrálním prostorem nebo časem bohoslužby. Pro nás je důležité být s vojáky tady a teď, doprovázet je všude tam, kde se pohybují. Každý voják nebo vojákyně je součástí společnosti, ve které žije. Má svou rodinu, své starosti, radosti i bolesti jako každý jiný člověk. Ve své specifické službě ale víc než kdokoli jiný potřebuje uši, které naslouchají, ramena, o která se může opřít.

Pro vojáky je velmi cenné, že naše rozhovory jsou diskrétní a dovolují jim otevřít se a vyjádřit své pocity i obavy. Ve vypjatých situacích, jako jsou zahraniční vojenské mise, totiž lidé často vnímají život jinak. Přehodnocují své priority, přemýšlí nad tím, pro co jsou ochotni položit svůj život, co je pro ně nejcennější. Dotýkají se otázek života a smrti, zažívají velký strach o sebe i své blízké.

Mají to v takových situacích snazší svobodní a bezdětní vojáci?

Jejich strach může být trochu odlišný, ale neřekl bych, že to mají snazší. Ani já nemám manželku a děti, ale mám svou rodinu a své blízké a i já prožívám v nebezpečných situacích strach. Krizové okamžiky člověka donutí přestat se zabývat nesmysly a přemýšlet o důležitých hodnotách. Vidím to sám na sobě i v rozhovorech s vojáky a vojákyněmi.

A mají to jednodušší ti, kdo věří v život po smrti?

Mohlo by se zdát, že když člověk věří v život věčný, tak se nemusí bát smrti, ale tak jednoduché to není. I když máte naději, že po smrti budete žít dál, lidsky se té chvíle bojí každý. Myslím, že jistá míra nejistoty a pochybností patří k našemu životu i v jiných oblastech.

Já mám například blízko ke sportu a jako fotbalista jsem vždy při nástupu na hřiště cítil určité chvění a obavy. Když jsem byl příliš suverénní, nebylo něco v pořádku.

Jak se služba kaplanů liší od práce vojenských psychologů?

Velmi dbám na to, aby i vojenští kaplani měli určité vzdělání v oblasti psychologie a krizové intervence, aby dokázali rozeznat, kde jejich odbornost končí a kde je potřeba doporučit psychologickou péči. Řekl bych, že hlavní rozdíl spočívá v tom, že psycholog řeší duševní pochody, které se v člověku odehrávají, zatímco kaplan více vnímá širší realitu člověka. Mnohdy se k ní ani nemusí vyjadřovat, protože člověk, který vyhledal jeho službu, se potřebuje jenom vypovídat. Na víru ale nikoho neobracíme. Je intimní věcí každého člověka a to respektujeme. Těm, kteří o ni mají zájem, samozřejmě nabízíme účast na bohoslužbách a pečujeme i o jejich rodinné příslušníky. Obzvlášť těžké je to v případě úmrtí příslušníka armády, ale i to patří k naší práci.

Mají vojáci o vaše služby zájem, nebo k vám spíše přistupují s nedůvěrou a předsudky?

Před dvaceti lety jsem se ještě setkával s výrazy jako flanďák nebo černoprdelník, ale v posledních letech už taková slova neslýchám. Naopak vnímám stále větší poptávku po tom, abychom byli plnohodnotnou součástí všech jednotek, což samozřejmě naráží na omezené personální kapacity duchovních.

Jak nové kaplany pro armádu vybíráte?

Kandidáty nejdřív pověří jejich mateřská církev a já je pak představím České biskupské konferenci a Ekumenické radě církví, což jsou instituce, které musí vyslovit souhlas s jejich jmenováním. U kandidátů ověřují jejich motivaci, zkušenosti a připravenost na některá specifika vojenské duchovní služby, například právě na spolupráci s kaplany z jiných církví. Když dotyčný duchovní dostane souhlas, čekají ho psychologické a zdravotní testy a samozřejmě také kurz základní vojenské přípravy.

Musí kaplani projít stejnými zkouškami fyzické zdatnosti jako ostatní členové armády?

Ano. Jsem možná trochu přísnější hlavní kaplan a netoleruji výjimky. Chci, aby každý vojenský kaplan prošel vším, co absolvuje každý český občan při vstupu do vojenské služby. Říkám si, že jim to zkrátka neuškodí a daleko lépe si pak získají důvěru ostatních vojáků.

Říkal jste, že kaplani tráví s vojáky čas. Jak to konkrétně probíhá?

Během zahraniční mise je to intenzivnější, tam jsme s vojáky několik měsíců 24 hodin denně, nejen ve službě a při bohoslužbách, ale i ve volném čase, kdy pro ně připravujeme kulturní nebo sportovní program. Pouštíme si třeba filmy a pak si o nich povídáme u kávy.

Jiné je to v mírových podmínkách v Česku, kde vojáci přijdou ráno do zaměstnání a odpoledne jdou zase domů. My jsme pro ně k dispozici k rozhovorům, a kdo je praktikující, může se účastnit bohoslužeb. Často také sloužíme během roku při různých významných událostech, jako jsou výročí, dny válečných veteránů nebo pietní vzpomínky. Kromě toho se zapojujeme do přípravy vojáků, kde garantujeme etické vzdělávání. A také pomáháme členům armády s návratem z mise do běžného života, což bývá někdy velmi náročné.

Jaký nejkrásnější okamžik jste během svého působení jako vojenský kaplan zažil?

Přiznám se, že jsem spíše zvyklý odpovídat na otázku, co bylo nejtěžší, ale samozřejmě jsem zažil také mnoho krásných věcí. Musím říct, že celá služba vojenského kaplana mě velmi naplňuje a obohacuje. Nejkrásnější je vždycky okamžik návratu ze zahraniční mise, když jsme všichni v pořádku a setkáme se se svými blízkými.

A pro mě osobně byla také velkým zážitkem chvíle, kdy jsem v rámci své služby mohl vyzvednout ostatky kardinála Berana převážené z Říma do Prahy. Kardinál Beran byl totiž armádním ordinářem, takže jsem mohl být prvním člověkem, který ho po padesáti letech přivítal doma.

Vypadá to, že jste vojenským kaplanem rád. Stal jste se jím dobrovolně? Kněží i vojáci jsou přece vázáni poslušností a musí se podřizovat svým nadřízeným. Jak to ve vztahu k oběma autoritám máte vy?

Stát se vojenským kaplanem bylo moje rozhodnutí. U nás to naštěstí funguje tak, že církve zohledňují, co daný kněz chce a na co je připravený. Církevní představitelé také respektují, že vojenský kaplan je plnohodnotným vojákem podle zákona 221 a že má související povinnosti.

Jako hlavní kaplan se setkávám s představenými ostatních církví a hodnotím s nimi službu jednotlivých kaplanů. Někdy mě požádají, abych je uvolnil na nějakou církevní akci, což je důležité, protože všichni víme, že jednou se kaplani vrátí do běžné duchovní služby a měli by s církví udržovat nějakou vazbu.

Armáda i církev jsou tradičně mužská prostředí. Jakou roli hrají ve vašem kolektivu ženy a jak se jejich postavení proměňuje?

Změnou je vlastně už to, že jednu kaplanku máme a je to už druhá žena, která mezi námi slouží. Zpočátku byl tento krok spojený s různými obavami, především kvůli tomu, že armádu tvoří z velké části muži. I mezi vojáky jsou ale ženy. Na misích se navíc vojáci setkávají se zahraničními armádami, kde už kaplanky působí déle, takže vidí, že to jde.

Jak se na takovou proměnu díváte? Sympatizujete s tím?

Tuto změnu jsem vnímal pozitivně hned od počátku, viděl jsem, že kaplanka vnáší do našeho týmu nové pohledy a přístupy. Beru to jako důležitý posun.

I když jsem knězem katolické církve, která je v tomto ohledu hodně tradiční, vidím, že řada teologicky vzdělaných žen má opravdu tah na branku a mohou církevní prostředí v mnohém obohatit. Také papež František se snažil dávat ženám v katolických kruzích prostor a větší zodpovědnost.

Obrana a bezpečnost

Stáhněte si přílohu v PDF

Změnil se během vašeho působení v armádě váš pohled na roli kněze?

Už když jsem začínal svou kněžskou dráhu, jsem si uvědomoval, že kněz musí žít s lidmi a být součástí jejich života v různých prostředích. Zkušenosti z armády mě v tom jen utvrdily. Kněz by měl mít k lidem osobní přístup, nečekat, až za ním přijdou do kostela, ale vycházet jim vstříc a být s nimi tam, kde žijí.

Když se mnou voják udělá tuhle dobrou zkušenost, řekne pak přátelům u piva: „Potkal jsem skvělého padreho“ a oni přicházejí, chtějí svatbu nebo křest, hledají smysl svého života a pomalu se jim otevírá úžasná pokladnice duchovních hodnot. Proto je pro kněze důležité být mezi lidmi. Naším kostelem není sakrální prostor, ale každodenní život vojáků, pro které pracujeme.

Vrátil byste se rád do jiné než armádní pastorace?

Vrátím se. Už se na to i docela těším, protože bych chtěl využít to, co jsem během svého vojenského působení načerpal.

Moje funkční období skončí v prosinci 2027 a pak předám roli hlavního kaplana svému nástupci, který ji zas bude směrovat dál.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.