Volit, či nevolit? Je možné považovat odmítnutí volby některé z politických stran za přijatelný volební akt?

Zdeňka Pohlreicha zná celé Česko, je to ikona české gastronomie, ovlivňuje postoje statisíců lidí… A teď vyhlásil, že nepůjde volit. „Nechci si tím kazit náladu,“ pronesl v podcastu Čestmíra Strakatého a jeho slova vyvolala poprask. Zdaleka v tom přitom není sám, sociální sítě se v posledních týdnech doopravdy hemží podobnými postoji. Z nevolby se stal úplný fenomén letošních sněmovních voleb.

Liberální, pravicový, prozápadní, prodemokratický volič je totiž naštvaný, že jemu hodnotově spřízněné vládní strany nepředvedly v aktuálním volebním období víc. Že nereformovaly státní správu nebo systém daní, že dopustily obrovskou krizi bydlení, že se neubránily skandálům, z nichž je ten poslední, bitcoinový, až dechberoucí. Mnoho minulých voličů některé z vládních stran nebo exvládních Pirátů už jim nechce svůj hlas dát, ale zároveň nesouzní s populistickým ANO, s extremisty z SPD nebo Stačilo! a ani protiunijními Motoristy. Mají tedy pocit, že nemají pro koho hlasovat, a začali uvažovat o nevolbě – buď o vhození prázdné obálky, nebo dokonce o úplném bojkotu voleb.

Možnost nevolby se letos probírá mnohem intenzivněji než při jakýchkoliv minulých volbách. Seriózně ji probírají novináři, právníci, politologové a mnoho dalších lidí aktivních ve veřejném prostoru. Je kolem toho pochopitelně mnoho emocí. Možná je tedy dobré si na začátek říct, že nevolit je zcela legitimní volbou. Ovšem za určitých podmínek.