Chtěl bych být dluhopisový trh. Ten může zastrašovat každého. Sílu ukazuje od Ameriky po Francii

Americká centrální banka letos snížila základní úrokovou sazbu na 4,25 procenta a směřuje k úrovni tři procenta v roce 2026. Česká národní banka drží sazby na 3,5 procenta a naznačuje stabilitu. Viceguvernér Jan Frait upozorňuje, že není důvod sazby dál snižovat – měnová politika je podle něj neutrální. Rizikem pro inflaci zůstávají mzdy, ceny služeb a rychlý růst nemovitostí. Podobný pohled sdílejí i další členové bankovní rady.

Centrální banky určují krátkodobé sazby, jejich rozhodnutí ale ovlivňují i dlouhodobé výnosy státních dluhopisů. Ty kromě inflačních očekávání odrážejí i důvěru investorů ve zdraví veřejných financí. Jak kdysi trefně poznamenal někdejší poradce prezidenta Clintona James Carville: „Když se znovu narodím, chci být dluhopisovým trhem. Ten může zastrašovat každého.“

Že to není přehnané, ukázala Británie v roce 2022. Nefinancované daňové úlevy vyvolaly prudký propad státních dluhopisů a následný rychlý pád vlády. Nedávno zase agentura Fitch snížila rating Francie kvůli vysokému dluhu, deficitům a politické nejistotě. Trh dnes požaduje vyšší výnos u francouzských státních dluhopisů než u firemního dluhu skupiny LVMH, což je výjimečná situace.

Investice

Nebezpečná dluhová spirála. Státy nezvládají šetřit a investoři mají obavy. Odnést to mohou i akcie

4. 9. 2025 ▪ 5 min. čtení

Sílu dluhopisového trhu ukázal i letošní „Liberation Day“ 2. dubna v USA. Výnosy desetiletých vládních dluhopisů během několika dní vyskočily z 3,9 na 4,5 procenta. Vláda pak v obavách z rostoucích nákladů na dluh odložila část celních sazeb.

Česká ekonomika zatím působí stabilně, dluh odpovídá 42 procentům HDP. Problémem ale zůstává strukturální deficit kolem dvou procent, což zdravé není. Rozpočet na rok 2026 počítá s deficitem 1,75 procenta HDP, což je krok správným směrem. Přesto výnosy desetiletých státních dluhopisů během posledního roku vzrostly z 3,7 na 4,5 procenta. Jejich další vývoj bude záviset nejen na inflaci, ale i na rozpočtové politice vlády.

Náklady na obsluhu státního dluhu se sice blíží 100 miliardám korun, ale stejně se tři čtvrtiny těchto peněz vrací zpět k domácnostem a firmám prostřednictvím úroků z vkladů či výnosů fondů. Takže je to jen taková recyklace a skutečnou zátěží jsou tyto náklady hlavně pro budoucí generace, pokud dluh používáme jen na provoz, a ne na investice.

Dluhopisový trh tak funguje jako přirozená brzda rozpočtové nezodpovědnosti. Éra „bezplatných peněz“ skončila – a to je správně. Ekonomika si musí poradit se stavem, kdy se úroky pohybují lehce nad úrovní přijatelné inflace a dlouhodobé sazby nabízejí časovou prémii. Bezrizikový úrok už není bezúrokovým rizikem.