Přes tři sedla v Tatrách

Královská lyžařská túra ve Vysokých Tatrách vede přes tři sedla a tři horské chaty. Tři dny strávené v klínu hor se označují jako Haute Route podle francouzského vzoru mezi Mont Blankem a Matterhornem.

Skialpinistické túry ve Vysokých Tatrách jsou ovšem zcela jiné než v Alpách. Koncentrují obtíže do kratších, ale zato náročnějších úseků. Lyžování je drsné, ubytování spartánské, laviny záludné a je nutné počítat s použitím horolezecké techniky.

Vyrážíme za sněhovým dobrodružstvím. Již doma v Praze nazouváme skialpinistické přezkáče, na batohy upevňujeme cepíny a na ramena házíme lyže.

V autobuse, tramvaji a metru nemáme nouzi o vtipné poznámky od ostatních cestujících.

Pohyb terénem občas ztěžovaly ledové vrstvy i rozježděný sníh plný boulí.

Foto: Horydoly.cz

Z vlaku rovnou na sníh

Na hlavním nádraží potkáváme podobné skupinky horolezců a skialpinistů, kteří míří na východ jako my. Se slastným očekáváním dobrodružného výletu se necháváme ukolébat klepáním pražců v lehátkovém vagonu do hlubokého spánku.

Z Popradu nás podhorská tramvaj doveze na úpatí Vysokých Tater. Ranní tmou stoupáme pěšky k Popradskému plesu. Svítá. Konečně nazouváme lyže a vyrážíme vzhůru Zlomiskou dolinou. Pěkně podle společenského bontonu: Kuba prošlapává stopu, Hana pohodlně stoupá za ním a Martin uzavírá naši malou výpravu.

Je to působivá patrová dolina, přecházíme zamrzlá plesa a vodopády. Bylo by na co koukat, ale teče nám pot do očí. Stoupáme do úzkého sedla Východní Železná brána, které prolamuje hlavní tatranský hřeben.

Hančina hlava se objevuje nad sněhovou převějí a v ten okamžik křičí na Martina: „Sem ani nechoď. To je strašný pohled. Budeme se vracet!“ Už z domova jsem věděl, že budu dělat vůdce pro dva horší lyžaře.

Slaňování po ledopádu Gerlachovské spády

Navazuji na svůj horolezecký úvaz lano, zapírám se do sněhu a oba dva slaňují s lyžemi na nohou. Prvních pár metrů za nimi se i já opatrně šoupu po sněhu, než se odvážím udělat první skákané oblouky. Nerad bych padal úzkým žlábkem mezi skalami.

Následující sjezd do Gerlachovských spádů je úžasný. Měkká horní vrstvička sněhu umožňuje pohodlně točit a pevný firn pod ní dobře nese. Přijíždíme nad pásmo ledopádů. Do doliny Kačacího plesa musíme slanit. Vrtáme ledovcový šroub, zakládáme lano, lyže připínáme na batohy a slaňujeme. O sto metrů níže zase stoupáme na lyže a sjíždíme ke Kačacímu plesu.

Od plesa známe všichni cestu z léta a optimisticky si namlouváme, že na Prielomu budeme za hodinu. Jak jsme se mýlili! Na sedle stojíme až za tři hodiny nepříjemné dřiny. V závěrečném úseku jsme dokonce museli nasadit mačky a vzít do rukou cepíny.

Těsně pod sedýlkem zase nazouváme lyže. Jsme si vědomi, že zdánlivě bezproblémový svah pod námi už si vybral mnoho životů lyžařů a horolezců. Zdejší laviny bývají smrtící.

Svah je rozježděný a zdupaný od předchozích výprav, a tak se v něm špatně jede rovně a točení je utrpení. „Jedeme po spádnici, je to vyhlášený lavinový svah,“ přikazuji a vjíždím do řídkého, mokrého sněhu. Je tu sice největší sklon a co chvíli mi podrazí nohy lavinka, kterou v každé zatáčce spustím, ale na druhou stranu se nemusím mlátit v boulích a dírách.

Dobíjet energii při cestě pomáhaly horské chaty.

Foto: Horydoly.cz

Přes ně se probojovává dolů Martin. Večerní sjezd korunuje Hana, která odmítá točit a několikrát traverzuje celý svah s tím, že v úvrati se zastaví, přeloží jednu lyži přes druhou a pokračuje do protisměru. Při jednom pokusu ji dostihne lavinka. Chvíli je to pohled k popukání. Lyžařka padá na sníh, vypíná jí vázání a potom ji už sněhový jazyk pomaloučku sváží do údolí. Legrace přestává v okamžiku, kdy hlava mizí pod příkrovem šustícího sněhu. Naštěstí se v ten okamžik sníh zastavuje a Hana se s nadávkami vyhrabává zpod sněhové hromady.

Už za tmy sjíždíme Velkou Studenou dolinou ke Zbojnické chatě. Čeká nás už jen večeře a hned po ní zalehneme pod erární deky v podkroví.

V terénu se lyžuje jinak než na sjezdovce

Se vstáváním nespěcháme. Nečeká nás dlouhá etapa. Přes zasněžené úvaly jdeme pod Javorové štíty. Včera jsme mrzli na severu, teď se pečeme na jižním slunci. Jdeme, co noha nohu mine, přes Střelecká pole na Priečne sedlo. Jediné, co nás cestou povzbudí, je poněkud škodolibý pohled na cizí neštěstí. Proti nám se totiž mokrým sněhem brodí skupina pěších turistů. Nadávají na mokré boty, horko, sníh a vůbec na celý svět. Na sedlo vystoupáme s lyžemi na ramenou.

Na druhé straně si prohlížíme podobně strmý svah jako z Východní Železné brány. Znovu na sebe připínám lano a Hana s Martinem se podél něj šoupou dolů. Ani mně nezbývá nic jiného, protože na oblouky není mezi skalami místo. Následuje pár málo stylových zatáček v rozbitém sněhu do Dolinky pod Sedielkem.

Následuje krátké trápení v hlubokém firnu a už obědváme na Téryho chatě. Po jídle se jdeme vysušit na sluníčko za chatu. Posedáváme na terase. „Skialpinisté musí být výborní lyžaři,” slyším v odpoledním polospánku obdivný ženský hlas, který instruuje jejího partnera. Při kritickém hodnocení našich lyžařských schopností propukáme v smích. Skialpinismus vyžaduje úplně jiné schopnosti než elegantní řezání oblouků na sjezdovkách.

Aby člověk mohl vyrazit na skialpy, nemusí být špičkovým lyžařem. Měl by ovšem mít adekvátní výbavu, orientovat se a ctít pravidla hor.

Foto: Horydoly.cz

Po večeři ihned zaléháme na palandy. Zítra nás čeká dlouhý den.

Brzy ráno lepíme stoupací pásy na lyže rovnou přede dveřmi. Vyrážíme do úmorného kopce na Beraní sedlo. Nejsme sami. Sedlo je z obou stran velmi populární pro lyžaře i vyznavače sněžnic. Někteří dorazí až nahoru na lyžích, většina ovšem nasadí mačky a dojde nahoru s lyžemi na ramenou.

Strmý úzký žlab otočený k severu je promrzlý. Hana ho raději sešoupne bokem po hranách, Martin zkouší se střídavými úspěchy točit a i moje maličkost se nějak dostane dolů. Velká Zmrzlá dolina pod žlabem nám umožňuje dlouhý příjemný sjezd. Jen kdyby nás tolik nebolely nohy a nemuseli jsme kvůli tomu pořád zastavovat.

Bolí nohy? Spadneš!

Nechávám se ukolébat zdánlivě lehkým terénem. Najednou se přede mnou zjevuje sněhová trhlina a nezbývá než ji přeskočit. Skok mě vyvádí z rovnováhy a padám na obličej. Během pár vteřin předvádím směšné divadlo, obracím se na záda, jedu po batohu s rukama i nohama nahoře, obracím se na zadek, vstávám na lyže a vítězoslavně končím vestoje.

O kousek dál v závěrečném žlabu zvaném Flaška už takové štěstí nemám a po nepovedeném frajerském obloučku padám na bok a deset metrů brousím lyžemi skálu a zadkem leštím ledopád pod ní. Když můj neúspěch vidí Hana, raději využije svoji oblíbenou lyžařskou techniku a šoupe se Flaškou dolů jako padající list.

Dovolená v zimě

Stáhněte si přílohu v PDF

Na závěr pomalu klesáme v dlouhém traverzu nad velkým plesem k chatě. Pozdní oběd si vychutnáme v chatě U Zeleného plesa. Už není kam spěchat. S plnými žaludky, bolavýma nohama a navýsost spokojeni sjíždíme po turistické cestě podél Bílé vody na autobusovou zastávku.

Když nad ránem vystupujeme v Praze z vlaku, divné pohledy na naše přezkáče jsou stejné jako před třemi dny.

Ze západu na východ, nebo obráceně?

Tatranská Haute Route se dá absolvovat oběma směry. Od západu na východ (jak je popsáno v tomto článku) je to vhodnější, pokud umíte dobře lyžovat v terénu. Výstupy jsou z této strany mírnější a za ideálních podmínek se dají celé vystoupat na lyžích. Sjezdy jsou strmé a úzké. Zato nabízejí hluboký prašan.

Směr východo‑západní je výhodnější pro méně technicky vybavené lyžaře. Stoupání do všech sedel sice musí absolvovat s mačkami na nohou a s cepínem v ruce, ale zato sjezdy jsou mírnější, široké a obvykle na nich leží pevný firn.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Dovolená v zimě.