Skutečným vítězem ruského vítězství na Ukrajině je Čína. Úspěch Kremlu by přinesl režimu v Pekingu řadu výhod

Co by to udělalo s Evropou, kdyby boje na Ukrajině skončily? Vrátili bychom se do stavu před rokem 2022, kdy sice panovala vzájemná nedůvěra, ale existovaly široké ekonomické vazby na Rusko? Nebo by nastalo něco úplně jiného a možná ještě znepokojivějšího?

Faktem je, že jakákoli dohoda příznivá pro Vladimira Putina, tedy dohoda, v níž Ukrajina fakticky ztratí svou suverenitu, by byla vřele přivítána Čínou.

Čína vsadila na Putina a nyní očekává, že vyhraje. A vzhledem k mimořádnému rozdílu v moci mezi oběma zeměmi – národní bohatství Číny je více než osmkrát větší než bohatství Ruska – nebude mít Putinova válkou oslabená země jinou možnost než ve všem souhlasit s Pekingem.

Co by tedy Čína požadovala jako odměnu? Můžeme to vyvodit z jejího chování. Navzdory neustálému popírání Čína nejenže pomáhala ruské vojenské kampani, ale také se snažila získat informace a zkušenosti z bojiště. Obrovské úsilí Ruska o vybudování průmyslu bezpilotních letounů bylo do značné míry možné díky čínské (a íránské) pomoci, včetně nasazení čínských inženýrů v ruských továrnách. Čínští důstojníci také navštívili frontovou linii, aby porozuměli boji s drony. Pokud by rozdělený, ale vysoce inovativní průmysl dronů na Ukrajině padl do rukou Ruska, Číňané by z toho měli značný prospěch. 

Číně by se také dostaly do rukou západní zbraňové systémy nasazené Ukrajinou. Podobně jako se to stalo, když nacistické Německo získalo Československo spolu s jeho extrémně vyspělým zbrojním průmyslem – mnoho tanků, které pak napadly Francii, bylo českých. 

Rusko by samozřejmě samo těžilo z přímého transferu ukrajinských technologií do Moskvy a díky převzetí ukrajinských a západních schopností by se stalo mnohem silnější vojenskou mocností. Ale Čína, se svou vyspělou výrobní základnou a schopností rychlé adaptace, by byla konečným vítězem. Což je samozřejmě vážný důvod k obavám pro americkou armádu, která s ní možná jednoho dne bude muset bojovat. 

analýza

Odmítl věřit tchánovým lžím, teď pro něj má vyjednat mír na Ukrajině. Proč je zapojení Jareda Kushnera dobrou zprávou?

1. 12. 2025 ▪ 4 min. čtení

Ukrajinská porážka nebo rozpad země přinesou také geopolitické výhody. Evropská část NATO se již několik let orientuje na oblast Asie a Tichomoří, kam vysílá letadlové lodě a podepisuje dohody o umístění základen s regionálními mocnostmi, které si jasně uvědomují hrozbu, kterou představuje Čína. Vzhledem k tomu, jak Rusko ohrožuje evropské hranice, ale existují důvody pochybovat o udržitelnosti nebo užitečnosti této politiky. Především kvůli nedostatečným vojenským kapacitám Evropy.  

Čína tedy mohla oprávněně doufat, že přítomnost vítězných ruských vojsk podél rozšířeného východního křídla NATO přesvědčí Evropu, aby se držela daleko od Asie. Možná nebude mít na výběr. Navzdory důkazům, že Rusko bylo na Ukrajině těžce poraženo, jeho oživený zbrojní průmysl vyrábí velké množství vybavení a najde pracovní sílu k obsazení nové západní hranice s NATO.

Vyvstávají také otázky ohledně osudu ukrajinských ozbrojených sil. Někteří z přibližně 900 tisíc příslušníků by mohli odejít do západní Evropy. U zbývajících lze však očekávat, že je Kreml přiměje, aby sloužili Rusku. Nejedná se o teoretickou perspektivu; Moskva již násilně odvedla desítky tisíc Ukrajinců na okupovaných územích.  

V tomto novém světě by Čína měla mnoho možností, jak toho využít. Prezentovala by se jako čestný zprostředkovatel mezi Evropou a Kremlem a nabízela by to, co Si Ťin-pching rád nazývá „vzájemně výhodnými dohodami“, které jsou ve skutečnosti jednostranné ve prospěch Pekingu a poškozují bezpečnost našeho kontinentu. (Vzpomeňme na účast Itálie v iniciativě „Jeden pás, jedna cesta“, z níž se v roce 2023 sama stáhla.) 

Širším cílem by bylo odtrhnout Evropu od Spojených států a zbavit tak Washington starých spojenců, čímž by vzniklo oslabené a neutralizované spojenectví.

Koneckonců, stejně jako Rusko i Čína prohrává, když je Západ jednotný a má jasné cíle. A stejně jako Rusko i Čína se snaží využít rozdělení Evropy.

Alina Polyakova je prezidentkou a generální ředitelkou Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA) a také Donald Marron Senior Fellow v Centru pro globální záležitosti Henryho A. Kissingera na Škole pokročilých mezinárodních studií (SAIS) Univerzity Johna Hopkinse

Christopher Walker je viceprezidentem Centra pro analýzu evropské politiky

Europe’s Edge je online časopis CEPA, který se zabývá důležitými tématy zahraniční politiky v Evropě a Severní Americe