Burzy nadchlo Trumpovo řešení „největší krádeže v historii Ameriky“. Cesta k ropným miliardám bude ale náročná

Během takřka třináctileté vlády nad Venezuelou ukázal Nicolás Maduro, stejně jako mnoho dalších autoritářů a diktátorů, velkou slabost pro oslavy všeho druhu. Pověstné se stalo třeba jeho posouvání Vánoc, díky kterému se v dobách hyperinflace a všeobecné hospodářské mizérie na jeho pokyn Venezuelané veselili už od 1. října. Stačilo jakékoli, i nekulaté výročí a jeho režim uspořádal pořádnou lidovou veselici samozřejmě s patřičným ideologickým vyzněním.

Ještě loni na konci listopadu tak opěvoval 105. výročí založení venezuelského vojenského letectva a především 33. výročí vojenského puče vedeného velitelem elitního výsadkového praporu Hugem Chávezem. Tento pokus o převrat, ač neúspěšný, totiž nastartoval Chávezovu kariéru, a otevřel tedy cestu k moci i Madurovi. Se znalostí toho, jak snadno si Američané pro Madura došli, znějí jeho loňská slova o tom, že „vojenské letectvo představuje tavicí kotlík slávy a profesionality“ a že „jeho ocelová křídla chrání naše nebe a důrazně reagují na jakékoli pokusy o vpád“, velmi ironicky.

Maduro však, poněkud paradoxně, nepřichystal žádné oslavy velmi kulatého a zásadního výročí událostí, které přitom, dobovou terminologií řečeno, vrátily ropu do rukou venezuelského lidu. Tedy znárodnění vyspělého ropného průmyslu, které oficiálně proběhlo na začátku roku 1976.

K ignorování výročí Madurův režim vedly tři aspekty.