Firmu převezme syn. Než ji dělit mezi pět dětí, raději ji prodám, říká nábytkář Pavel Jech

Když přijde řeč na budoucnost firmy, je majitel nábytkářské společnosti Jech a otec pěti dětí nekompromisní. Rodinný podnik podle Pavla Jecha nemůže fungovat, pokud se dělí mezi více potomků. Ve firmě pracuje jeho nejstarší syn Marek, který má na starosti obchod, marketing a vývoj. Pokud splní otcovu podmínku a dostuduje, předá rodinný podnik právě jemu. „Kdybych dal všem podíl ve firmě, rodinu bych jen rozhádal. Zatím jsem stále vlastníkem já, ale mám sepsanou závěť. Je v ní přesně popsáno, jak má pokračování vypadat,“ říká Pavel Jech.

U zrodu podniku stál i dnes už docela známý příběh. Manželé Jechovi ještě za minulého režimu dlouho čekali na vysněnou sedací soupravu. Dorazila však červená, která se jim nelíbila. Obdivovatel skandinávského designu a od dětství zručný řemeslník se tehdy rozhodl raději vyrobit sedačku sám.

Soupravy dnes firma z východočeské Dobrušky vyrábí výhradně na zakázku. Čekací lhůta je čtvrt roku a nábytek míří do českých domácností i do zahraničí. Výrazný potenciál společnost postupně našla také v dodávkách pro pečovatelské domy. Podle poslední dostupné účetní uzávěrky za rok 2024 firma utržila téměř 168 milionů korun, zisk přesáhl 18 milionů. Za loňský rok by měly být tržby ještě o něco vyšší. Na podzim firma zvítězila v krajském kole soutěže Firma roku Královéhradeckého kraje a dostala se mezi pětici nejlepších v celostátním finále.

Když jste seděli v sále na pražském Žofíně a sledovali vyhlášení finále soutěže Firma roku, co se vám honilo hlavou?

Pavel Jech: Po slávě jsem nikdy netoužil. A ještě před rokem by mě nenapadlo, že se někam takhle dostaneme.  Nabídky do soutěže chodily několik let, ale až když se dostala k Markovi, tak nás přihlásil. To, že jsme nevyhráli, pro mě osobně byla úleva – špatně slyším a veřejné vystupování pro mě bývá stresující. I když mě to pak trochu mrzelo.

Marek Jech: Já jsem vyhrát chtěl. Na druhou stranu je potřeba stát nohama na zemi. Věřil jsem nám i proto, že nevyrábíme jen sedačky pro domácnosti, ale působíme v oblasti pečovatelství. A s tím, jak stárne populace, v tom vidím obrovský potenciál i přidanou hodnotu. 

Pro pečovatelské domy vyrábíte pod značkou Nursen. Jak se jí daří?

M. J.: Nursen dnes tvoří necelých čtyřicet procent našeho obratu. Největší růst paradoxně vidíme v zahraničí – meziročně o 250 procent. Chceme patřit mezi světové lídry v oboru a díky dlouhé zkušenosti máme náskok ve vývoji. Nejvíc dodáváme do Anglie, na Blízký východ, do Austrálie a na Nový Zéland.

Proč jste vlastně Nursen rozjeli?

P. J.: Pro pečovatelské domy vyrábíme skoro od začátku podnikání. Nejdřív jsme dodávali pro firmu Linet, se kterou máme dodnes velmi dobrý vztah. Stalo se, že náš produkt naši bývalí zaměstnanci zkopírovali, nechali si stejná křesla vyrábět jinde a bylo třeba je zastavit. V roce 2013 jsme proto přišli na trh s novým křeslem už pod vlastní značkou a začali v rámci pečovatelského programu prodávat sami. V Linetu mi řekli, že naše důvody chápou.

M. J.: Nursen pro nás není jen o číslech. Pečovatelské polohovací křeslo může život v pečovatelském domě zásadně zlepšit. Lidé na našem nábytku tráví celé dny. Pokud je špatně navržené, může jim způsobovat i zdravotní problémy.

Dá se říct, že by se dnes v Česku těžko hledal pečovatelský dům, kde nejsou vaše křesla?

M. J.: Ano. Jsme zhruba v 95 procentech pečovatelských domů. Jsem rád, že díky tomuto programu stojí firma na dvou nohách.

Rozhovor

Řemeslo má digitální dno. Díky technologiím máme vytížené stroje na 98 procent a zvládáme desítky zakázek naráz, říká ředitel Dřevodíla

6. 11. 2025 ▪ 11 min. čtení

Před lety jste v rozhovoru pro HN řekl, že se vám nedaří dostat do Německa, protože pro tamní obchodníky je to, co je z Česka, symbolem levného zboží z Východu. Změnilo se to?

P. J.: Zásadně ne. Německo prostě přeskočím a jdu dál. Pro jiné státy jsme zajímaví. Němci nás pořád vnímají jako zemi, která musí vyrábět levně.

M. J.: Už několik let jezdím na zahraniční veletrhy. Německým distributorům se naše kvalita líbí, ale chtěli by sundat naše logo a dát tam své. To nikdy neuděláme.

Co musí zákazník chtít, aby si připlatil za sedačku od Jecha?

P. J.: Naši zákazníci nejsou jen lidé z horních deseti tisíc. Jsou to běžní lidé, ti, kteří mají doma už třetí sedačku z řetězce, která se brzy prosedí. A řeknou si, že si připlatí za něco, co vydrží. Používáme nejkvalitnější dostupné materiály na trhu.

M. J.:  Někdo řekne, že jsme drazí. Když ale vezmete ceny materiálů, životnost a to, že se ke každému problému postavíme čelem, drahé to není. 

Jak se dnes podniká rodinné firmě v nábytkářství, kde jsou silné řetězce jako Ikea, Jysk nebo Sconto?

M. J.: Je to jednodušší než dřív. Hodně prodáme na doporučení, velmi nám v tomto pomáhají sociální sítě. Lidé sdílejí pozitivní zkušenosti.

P. J.:  Řetězce mají dvouletou záruku, pak reklamace nikoho nezajímají. My máme pět let a ani potom zákazníka neopouštíme. Sedačky opravujeme i po dvanácti patnácti letech. Když se něco pokazí na mechanismu nebo někde povolí šev, všechno opravíme. Zákazník za to většinou neplatí ani korunu. Běžně, ale za to se už platí, přečalouníme i dvacet let staré soupravy. Říkám, že naše sedačky jsou jako děti – přivedeme je na svět, staráme se o ně, a když začnou zlobit, tak je trochu umravníme. A nejudržitelnější výrobek je ten, který nemusíte vyrobit znovu.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že byste prodávali v řetězcích?

P. J.: Rád jezdím do Skandinávie a jednou jsem se tam potkal s Polákem, který zprostředkovává skandinávským firmám výrobu v Polsku. Projeli jsme spolu asi deset největších norských nábytkářských řetězců a já jim ukazoval náš katalog. Oni se zastavili u jedné sedačky a řekli: „Jestli nám dokážete dodávat tuhle soupravu za dvacet procent ceny, kterou zde vidíte včetně dopravy, můžeme spolu obchodovat.“ Dále z toho pak vyplynulo, že to chtějí vyrábět pod jejich značkou, a to nepřipustím. 

Máte sedm vlastních prodejen, sedačky prodáváte také v padesáti partnerských prodejnách i přes e-shop. Co vám online pořád neumí nahradit?

M. J.: Sedačku si dnes můžete online kompletně nakonfigurovat a hned vidíte cenu, ale pořád chceme asistenci na prodejně. Máme dobrou síť prodejen a není problém se k nám dostat. Do budoucna si dokážu představit, že si zákazník objedná sedačku přes konfigurátor a my mu třeba pošleme látku na schválení. Zatím to ale není na stole.

P. J.: Trvám na tom, že si zákazník musí na sedačku sednout, osahat si materiál, vzít látku do ruky. Musí ji vybírat na prodejně a vědět, co kupuje.

Kde se ve vás vlastně vzala chuť podnikat?

P. J.: Asi jsem to měl vždycky v sobě. Za komunismu jsem vyráběl přívěsné vozíky za auta. Nevím, kolik z nich dnes ještě jezdí, je to už hodně let, ale vyrobil jsem jich přes čtyřicet. Za minulého režimu jsem si tak vydělal na nové auto. Jinak jsem pracoval v automobilce. Dělal jsem na montážích, znal celou linku a zastupoval mistra. Vystudoval jsem průmyslovku, a když mistr vážně onemocněl, měl jsem nastoupit na jeho místo. Ve stejný měsíc, kdy jsem ho měl nahradit, se mi narodil první syn Marek. Tehdy jsem si řekl, že končím a že rodinu uživím sám. Moje maminka kvůli tomu tehdy měsíce nespala. Říkala mi: jsi nezodpovědný, vždyť máš rodinu.

A vy jste spal?

P. J.: Ano. Nikdy jsem ani na vteřinu nelitoval, že jsem ze Škodovky odešel.

Jaká zásadní rozhodnutí firmu během let posouvala?

M. J.: Během krize jsme investovali. V letech 2009 až 2010 se nábytkářům nedařilo, ani nám ne. Místo škrtání rozpočtů jsme však čas i peníze investovali do nové kolekce a do propagace. Byl to pro nás zlomový moment, protože tehdy jsme udělali kroky, ze kterých těžíme dodnes. 

Třeba?

M. J.: Vydali jsme se cestou vlastních podnikových prodejen, které dnes tvoří jádro našeho byznysu. V roce 2011 jsme otevřeli první podnikovou prodejnu v Praze na Vinohradech.

Bylo naopak něco, co se vám nepovedlo? Ví se o vás, že jste v 90. letech neúspěšně zkoušel vyrábět hračky.

P. J.: Asi jen hračky. Šlo o dřevěnou stavebnici Archa. Když jsem tehdy objížděl české velkoobchody, ředitel jednoho z nich se na stavebnici podíval a řekl: „Máte to hezké, asi vás to stálo hodně peněz. Spočítal jste si ale, jestli se vám investice vrátí? Když tuhle stavebnici odvezu do Číny, do dvou měsíců mi ji budou dodávat za čtvrtinu vaší ceny.“ Tehdy jsem pochopil, že to byl krok vedle, a výrobu hraček jsem ukončil.

Jaký máte za sebou rok?

M. J.: Z hlediska tržeb bude pro nás rekordní. Poslední roky stabilně rosteme. Už pro nás není tak důležité být vidět na veletrzích nebo na internetu. Lidé nás dnes natolik dobře znají, že za námi cíleně chodí do podnikových prodejen. Konkrétně se nám prodeje jen v Praze i díky otevření čtvrté prodejny za rok zvýšily o čtrnáct milionů korun, tedy téměř o 25 procent. Teď přemýšlíme, jak firmu dál rozšířit, hledáme nové prostory.

P. J.: Chtěli jsme koupit jednu firmu, která byla větší než my a podniká v úplně jiném oboru. Majitelé si ale nakonec vybrali kupujícího, který bude v jejich zaměření pokračovat. Vždycky jsem naší výrobě věřil. Naše věci se mi designově líbí, mají skvělé funkce a patří k nejlepším v Evropě. Problém je, že je nemáme kde vyrábět. Takže by mi vůbec nevadilo koupit jinou firmu za hodně desítek milionů korun. 

Dobruška je malé město. Jak se odsud dá vybudovat úspěšná firma?

P. J.: Nedávno jsem si uvědomil, že jsme asi něco opravdu dělali jinak. Zastavil jsem se u jednoho truhláře, se kterým jsme spolupracovali v době, kdy jsme neměli vlastní truhlárnu. Pracuje tam se synem. Oni se za pětatřicet let nikam neposunuli. Došlo mi, že my ano – dnes nás je ve firmě 115. Myslím, že máme podnik spokojených zaměstnanců. Vážím si jich a oni si váží mě. Už dvaadvacet let například jezdíme na společné firemní dovolené k moři, vyráží zhruba polovina zaměstnanců. Na tyhle cesty se vždycky moc těším.

Nedaleko jsou Kvasiny a automobilka Škoda. Nepřetahujete se o zaměstnance?

P. J.: Setkáváme se s tím. Lidé mají pořád zakódované, že když si chtějí vydělat, měli by jít do automobilky. Ano, mají tam vyšší výplatu, ale ne zase o tolik. Aby se dostali na opravdu hezké peníze, musí pracovat v třísměnném režimu, o víkendech, chodit na noční. Když příplatky za směnnost odečtete, vyjde jim hodinová mzda často horší než u nás.

Marku, od začátku ruské agrese jezdíte pravidelně na Ukrajinu. Proč osobně?

M. J.: My podnikatelé máme být za co vděční. V roce 1989 jsme dostali svobodu podnikat i žít. A teď je jen kousek od nás někdo, kdo se svět snaží vrátit do dob Sovětského svazu. Věřím, že je důležité bojovat za demokracii.

Byl jste tam už desetkrát. Co tam děláte?

M. J.: Na začátku jsme vozili zdravotnický materiál, dnes hlavně to, co je zrovna potřeba – auta, techniku, nabíjecí stanice, notebooky. Ukrajina má obrovskou armádu a s tím souvisí i obrovská spotřeba všeho. Pomůže jim i starší SUV nebo dodávka.

Termín rozhovoru jsme posouvali kvůli vaší poslední cestě. Odkud jste se vracel?

M. J.: Z Kyjeva. Byla to jednoduchá cesta, klasická humanitární pomoc, nic extra nebezpečného. Ale zase jedna z nejsilnějších. Zpátky jsme jeli zpožděným vlakem. V Polsku pak průvodčí hlásil, že lidé na nástupišti tři hodiny čekali kvůli zpožděnému vlaku z Ukrajiny. Průvodčího jsme opravili, že jediný důvod, proč ti lidé čekají, je, že Rusák vybombardoval nádraží na naší trase. Nic se ale nezměnilo a hlášení zopakoval. Vadilo mi, že je lidem zatěžko říct, co se doopravdy děje. Dráhy na Ukrajině jinak fungují skvěle.

Jaká cesta vám asi nejvíc utkvěla v paměti?

M. J.: Asi cesta do Záporožské oblasti, ale bylo to v době, kdy Rusko ještě nepoužívalo drony v takové míře. Dnes bych takto blízko kvůli bezpečnosti nejel, mám rodinu. A pak mě při této poslední cestě zasáhlo město Ternopil. Čtrnáct dní před námi tam ruská raketa zničila panelák, vymazala horní tři patra. Ten den tam zemřelo přes třicet lidí. Chvíli jsem tam jen stál a mlčky koukal. I když jsem viděl hodně rozstřílených domů, tohle bylo jiné – asi proto, že to bylo čerstvé.

Jaké to je vracet se z válečné země zpátky k tabulkám, poradám a běžnému chodu firmy?

M. J.: Nejdřív si připadáte hrozně bezpečně. A dojde vám, jak často řešíme malichernosti. Ukrajinu mám rád a byl bych rád, kdybychom ji přestali vnímat jako chudou zemi z Východu. Ta země udělala za poslední roky obrovský posun. Města jako Kyjev nebo Lvov jsou moderní metropole. Jen tam dnes bohužel občas padají rakety.

Říkalo vám někdy okolí, že zbytečně riskujete? Máte rodinu, firmu.

M. J.: Oproti lidem na Ukrajině riskuju strašně málo. Nejsem žádný hrdina. 

Jak prožíváte coby otec i šéf firmy synovy odjezdy na Ukrajinu?

P. J.: Vždycky mu říkám, ať nezapomene, že má doma rodinu. Stejně ale jede znovu. Není to jednoduché.

Marku, vyrůstal jste v rodinné firmě a jako jediný z pěti dětí v ní dnes pracujete. Jak jste si k ní našel cestu?

M. J.: Nešel jsem do firmy hned. Odmala jsem sem chodil a pracoval tu jako brigádník, ale nejdřív jsem si chtěl vybudovat něco vlastního. S kamarádem jsme založili firmu na tvorbu webových stránek, dělali online marketing. Docela se nám dařilo, měli jsme zaměstnance i externisty, dohromady až dvacet lidí. Pak ale kamarádovi zemřel táta na rakovinu a on musel řešit pozůstalost. Mě to zároveň začalo táhnout zpátky do rodinné firmy.

Skřípe vám to někdy mezi sebou?

P. J.: Vůbec ne. Mladá generace vidí spoustu věcí lépe než my. Marketing je Markova doména a já mu do něj nemluvím.

Co se ve firmě změnilo s nástupem syna?

P. J.: Jednoznačně marketing. Kdo ho dneska nedělá, nemá na trhu místo. A jsem spokojený s tím, jak to Marek uchopil. Kdyby marketing nedělal tak, jak ho dělá dnes, určitě by se nám nedařilo tak dobře. Marek nastoupil do firmy v roce 2014. První dva roky jsem mu koukal pod ruce, pak jsem postupně vyklidil pole. Dnes je to zhruba deset let, co se na něj můžu plně spolehnout. Rád mu dávám prostor.

M. J.: Věřím, že ve firmě nejsem vnímaný jako „synáček“. Právě díky tátovi. Na tátovi si vážím toho, že když mě pustí do nějaké nové oblasti, třeba do vývoje, a vidí, že tomu rozumím, nechá mě v tom pokračovat.

Máte pět dětí. Jak se dá firma předat tak, aby z toho nebylo mrzení?

P. J.: Rozhodl jsem se jednoduše – firmu přebere jeden. Ostatní o ni ani neprojevili větší zájem. Tři děti žijí v Praze a nejmladší dcera nyní nastoupila do obchodní agendy. Ostatním dětem jsem řekl, že jim pomůžu do života – postavím dům, dám stavební parcely.

Souhlasili s tím?

PJ: Ano, doma to všichni přijali. Kdybych měl firmu předávat pěti dětem, raději ji prodám a rozdělím peníze. To by bylo rozumnější. Kdybych dal všem podíl ve firmě, rodinu bych jen rozhádal. Zatím jsem stále vlastníkem já, ale mám sepsanou závěť. Je v ní přesně popsáno, jak má pokračování vypadat. V naší rodině nejsou tématem rodinné ústavy nebo svěřenské fondy. Marek zatím majitelem není, zná mou podmínku. Až ji splní, firmu dostane.

Jakou podmínku?

P. J.: Až dostuduje. Musí dokončit školu, pak mu firmu předám.

M. J.: Jsem tak trochu věčný student a dodělávám si inženýra. Táta si moc přeje, abych měl školu hotovou. Před pěti lety jsem studium v pátém ročníku kvůli časové vytíženosti přerušil.

Rád cestujete. Budete mít teď, když Marek postupně přebírá firmu, víc času na poznávání světa?

P. J.: Docházejí mi destinace, projel jsem asi osmdesát zemí světa. Nemám ambici projíždět další, spíš se rád vracím na místa, která mám rád. V únoru znovu poletím na Nový Zéland, manželka tam ještě nebyla a chtěla se tam podívat. Miluju přírodu – Afriku, Himálaj, Tibet nebo americké a kanadské národní parky. Jihozápad Spojených států jsem projel patnáctkrát. Občas dám dohromady partu kamarádů a jedu s nimi jako průvodce.