Ne vše musí být na prodej

Vnímáte svoji tvorbu jako dlouhodobou investici? A pokud ano, tak do čeho?

Tvorbu obecně vnímám jako investici. Především do společnosti, zvlášť když je dílo vystavené ve veřejné instituci. Po poslední výstavě jsem se například rozhodla některé sochy momentálně neprodat. U jedné z nich jsem měla velmi zajímavou nabídku, ale přesto zůstane doma. Někdy se rozhodnu dílo ponechat kvůli dalším generacím, kvůli dětem. Nechci vše prodávat soukromým investorům. Některé věci mají pro mě hodnotu, která přesahuje finanční částku. Samozřejmě, když galerie prodává díla, která bych si nejraději ponechala, pak rozhodně nasazuji vyšší částku. Popravdě, nechala bych si více děl, ale pokud chci pokračovat v tvorbě, tak musím pustit i ta, která se mi těžko pouští.

Musí umělec přemýšlet ekonomicky, nebo by to mělo zůstat mimo ateliér?

Nejsem ekonom, ale postupem času jsem pochopila, že finance řešit musím. Potřebuji vědět, jestli se vyplatí určité projekty realizovat. Zajímá mě rozpočet institucí i to, zda má smysl do konkrétní věci investovat čas a prostředky. Bez této úvahy dnes umělec fungovat nemůže.

Je vám bližší sběratel, který nakupuje srdcem, nebo kvůli zhodnocení díla?

Blízký je mi člověk, který nakupuje srdcem a má k dílu osobní vztah. Realita je ale taková, že mnoho lidí přemýšlí investičně.

Instalace z výstavy Jedlý, krásný a nezkrotný z roku 2022

Foto: archiv Anny Hulačové

Nedávno jste se rozhodla omezit produkci pro veletrhy. Proč?

Dala jsem si jasnou stopku – taková produkce mi přestala dávat smysl. Pokud pracuji na institucionálních projektech, chci mít čas díla vystavovat a věnovat energii tomu, aby je viděla veřejnost. Často do toho investuji i vlastní finance. Teprve když má dílo za sebou určitou historii, může podle mě putovat na veletrh. Ne vždy tomu tak u mne je, ale snažím se takto prostě fungovat, aby mne nesemlela produkce jen kvůli komerčnímu záměru.

Jsou mezi nimi i díla, která si chcete nechat?

Ano. U jedné sochy jsem dostala dokonce dvojnásobnou nabídku, ale nechtěla jsem ji prodat za každou cenu. Možná jednou skončí ve významné instituci. Ne všechno musí být okamžitě na prodej.

Instalace na 22. ročníku mezinárodního bienále Sesc_Videobrasil

Foto: archiv Anny Hulačové

Vaše díla působí jako postavy z jiného času. Je pro vás paměť v tvorbě významná?

Velmi. Miluji historii. Hledám paralely mezi historickými příběhy, praktikami a společenskými náladami a tím, co žijeme dnes. Zajímá mě, jak se jako lidé vlastně příliš neměníme, jen se ocitáme v jiných situacích a jiném čase. Paměť je pro mě způsob, jak propojit minulost se současností.

Přemýšlíte o životě díla po jeho dokončení?

Ano, zvlášť pokud jde o veřejný prostor. Člověk má trochu obavy, kdo kolem bude chodit a jak bude dílo číst. Každý si ho může interpretovat jinak. Nedávno jsem byla na komentované prohlídce v Kunsthistorickém muzeu, kde jsme si detailně rozebírali obrazy Pietera Bruegela. Uvědomila jsem si, jak rozdílně lze symboly vykládat. A právě ta různorodost pohledů je na umění krásná.

Anna Hulačová

Sochařka a autorka prostorových instalací patří k výrazným osobnostem současné české umělecké scény. Je laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, prestižního ocenění pro vizuální umělce, a své práce představila na řadě významných domácích i zahraničních výstav, včetně institucionálních projektů a mezinárodních přehlídek.

Ve své tvorbě pracuje především s betonem, který kombinuje s dalšími materiály a technologiemi, jež sama vyvíjí. Dlouhodobě se věnuje tématům paměti, identity, historických paralel a role jednotlivce ve společnosti.

Její díla oscilují mezi monumentální instalací a intimní plastikou a často vstupují do dialogu s architekturou i veřejným prostorem. Vystudovala také restaurátorství, což jí umožňuje citlivě pracovat s materiálem i časem jako přirozenou součástí sochařského procesu. Žije a tvoří v Česku, kde zároveň vychovává dvě dcery.

Jaký druh umění vás oslovuje ve veřejném prostoru?

Mám ráda propojení architektury a sochařství. Například Cukrovarnický palác u zastávky Jindřišská se sochami se zvláštními výrazy nebo Štursovo sousoší Práce a Humanita na Hlávkově mostě, které bylo inspirací i pro moje dílo Sousoší. Blízké jsou mi také sochy Otty Gutfreunda a obecně meziválečná výzdoba budov. Baví mě objevovat detaily. Možná právě proto mám raději sochy jako součást architektury než samostatně stojící objekty, i když mezi nimi mám samozřejmě své favority.

Do čeho jste v životě investovala nejvíc?

Do své tvorby. Po škole jsem neměla peníze, hledala jsem co nejlevnější nájem, tím byl například ateliér na Kolbence v areálu Pragovky. Nejsem z movité rodiny, při studiích jsem si přivydělávala restaurováním. Začátky jsou v umělecké profesi vždy riskantní. Mně do toho mého vstoupilo pak první dítě. S manželem jsme koupili starý dům, který jsme deset let opravovali. A ještě dnes na něm pracujeme. V tom všem je energie, čas i odvaha.

V zahraničí, například ve Francii, existují ještě několik let po studiu podpůrné programy pro umělce. U nás musíte přechodové období zvládnout sami. Buď vydržíte, nebo odejdete jinam.

Musela jste někdy hodně riskovat?

Jsem spíš ten typ, který jde do věcí po hlavě, na rozdíl od mého muže, který je uzemňovací prvek. Jsem schopná vymyslet si velkou instalaci, finančně zariskovat a jít do toho naplno. Ne vždy to vyjde, ale většinou ano. Drží mě ale také pragmatická galeristka. Díky nim je to vyvážené.

Socha z výstavy Bucolica by Anna Hulačová v rakouském Kunstraum Dornbirn

Foto: archiv Anny Hulačové

Pracujete hlavně s betonem. Stačí vám jako výrazový prostředek?

Beton často kombinuji s jinými materiály. Vyvinula jsem i technologie, které bych si jednou ráda nechala patentovat.

Beton mám ráda takový, jaký je, šedý, suchý, syrový. Zároveň ale potřebuji, aby do něj vstoupil další element. Něco, co mu dodá symboliku, organičnost, „duši“.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Které vaše dílo je vám nejbližší?

Portrét mé babičky. Je dnes ve špatném stavu a chystám se ho opravit. Studium restaurátorství mi v tom pomáhá. Blízké je mi také dřevěné sousoší Společenství.

Které vaše dílo je vám nejbližší?

Portrét mé babičky. Je dnes ve špatném stavu a chystám se ho opravit. Blízké je mi také dřevěné sousoší Společenství.

Co byste si přála, aby si lidé z vaší tvorby odnesli?

Chtěla bych, aby pochopili, o čem konkrétní dílo je. Proto posílám kurátorům i autorské texty. I když jde o vizuální umění, text může být vodítkem. Zároveň je ale naprosto v pořádku, když si návštěvník najde vlastní význam. Na výkladu netrvám.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.