Kultura mění vztah obyvatel k jejich městu

Titul Evropské hlavní město kultury dostanou v každém roce obvykle dvě nebo tři města. Prestiž projektu mohou využít jako impulz k urbanistické proměně a zvýšení své atraktivity. V Česku už tuto příležitost získala v minulých letech Praha a Plzeň, v roce 2028 se k nim připojí České Budějovice. Ze slovenských měst tento titul získaly v roce 2013 Košice a letos se pomyslné reflektory zaměřují na kulturu Trenčína. „Vnímám jako obrovský úspěch, že Trenčín získal tento titul a s ním spojené finance s profesionální podporou k tomu, aby za krátký čas realizoval vizi svých občanů o budoucnosti města,“ říká architektka a projektová manažerka pro veřejný prostor v Kreativním institutu Trenčín Hana Laššová. V rozhovoru popisuje, jak mohou kulturu města přetvářet i jednorázové intervence a proč je pro město důležité investovat do komunitních projektů, které se zdají být finančně nevýhodné.

Trenčín má jako Evropské hlavní město kultury 2026 motto „Probouzíme zvědavost“. Na co jste v Trenčíně zvědavá vy?

Osobně jsem velmi zvědavá na to, co přijde po roce 2026, až akce skončí. O tom, co se bude dít v tomto roce, mám už docela jasnou představu a ano, zajímá mě i to, jak budou plánované projekty přijaté, jaká bude jejich návštěvnost a ohlasy místních lidí. Ale z hlediska dlouhodobé udržitelnosti je pro mě mnohem důležitější to, jak bude Trenčín vypadat po roce 2026. Jestli město bude schopné uchopit některé vznikající projekty a pokračovat v nich dál. A nemyslím tím jen vedení města, ale také různé skupiny obyvatel. V rámci Evropského hlavního města kultury totiž pořádáme řadu akcí, které nejsou jen jednorázového charakteru jako výstavy a koncerty, ale jsou to dlouhodobé strategické projekty zaměřené na rozvoj místních komunit a práci s veřejným prostorem. U těch mám naději, že s rokem 2026 neskončí.

Titul je úzce spojený s kulturou. Jak může podle vás kultura dlouhodobě měnit město nebo region?

Jsem přesvědčená, že i spousta malých kulturních akcí může být dohromady impulzem, na který se nabalí další nápady. Zajímavě o tom mluví David Kašpar ve své knize Co dokáže kultura?. Popisuje v ní kulturní spirálu, která dává do pohybu sousedské vztahy, sociální soudržnost a společenský rozvoj daného místa. Když jsou tyto snahy dobře pojmenované, akce se opakují a mají za sebou širší strategii, postupně se změní i pohled lidí na jejich město. Vnímají ho víc pozitivně, chtějí v něm žít a podnikat, chtějí se do něj vrátit. Obyvatelům města to dodává sebevědomí a motivuje je to k větší angažovanosti. A to je přesně to, o co se teď snažíme v Trenčíně. Může to mít i obrovské ekonomické přínosy, které si zatím nedokážou představit ani politici, které žádáme o podporu.

Jsou tedy primární cílovou skupinou sami obyvatelé Trenčína, nebo návštěvníci města?

Myslím, že to jde souběžně. Obyvatelé jsou samozřejmě hlavní prioritou, protože to jsou ti, kdo tu dlouhodobě zůstávají. Ale k tomu, aby tu chtěli žít, je potřeba vybudovat i vnější zájem o město, přilákat turisty a dát lidem důvod sem jezdit nebo se sem i přistěhovat. Znám v Trenčíně lidi, kteří sem přišli z Británie a nemohou si to tu vynachválit.

V Trenčíně teď řídíte projekt Město přetvo­řené. Co všechno se za ním skrývá?

Je zaměřený na širší práci s veřejným prostorem ve městě. Má různé linie, ve kterých například upozorňuje na lokality zatížené dopravou a navrhuje způsoby bezpečné a inkluzivní mobility. Ve spolupráci s městem třeba řešíme bezpečnost v okolí škol. A mnohdy k tomu využíváme takzvaný placemaking, což se dá přeložit jako „městotvorba“. Jde o vytváření dočasných intervencí ve veřejném prostoru společně s lidmi, kteří ho obývají nebo navštěvují.

Můžete říct konkrétní příklad takové dočasné intervence?

Například jsme se zaměřili na Palackého ulici, která je přímo v centru. Tam testujeme různé formy parkletů. To jsou malé instalace v rozměru parkovacího stání, obvykle nějaké posezení. Jde o to ukázat, jak by se takové místo dalo efektivně využít k vytvoření přívětivého komunitního prostoru, kdyby ho neblokovalo parkovací stání, které je mnohdy obsazené jen pár hodin denně.

Dalším příkladem může být mobiliář na sídlištích, který podpoří sousedské vztahy. To jsme minulý rok vyzkoušeli v blízkosti jedné kavárny, která neměla terasu. Vytvořili jsme tam dočasně posezení spojené s nedalekým dětským hřištěm a tržnicí, takže se tam lidé mohli setkávat. Nápad se velmi líbil jednomu komunálnímu politikovi z jiného sídliště, takže už připravujeme podobnou komunitní intervenci na dalším místě.

Setkáváte se i s nesouhlasem? Umím si představit, že třeba rušení parkovacích míst se nemusí líbit všem.

Ano, nastávají i takové situace. Když se minulý rok realizoval druhý parklet, některé z okolních podniků nebyly úplně spokojené, protože předtím ta volná parkovací místa využívaly pro zásobování. Nechtělo se jim vozit zboží z místa určeného pro zásobování, které bylo o dvacet metrů dál. Snažili jsme se to s nimi vykomunikovat a ukázat jim, kde mají možnost parkovat, ale ne vždy se to setkalo s pochopením, někdy byl větší prioritou jejich osobní komfort. Jindy se setkáváme s nevolí poslanců nebo aktivních občanů, když se jim některé naše intervence zdají zbytečné. Ti se pak ptají, kolik to stálo, protože to považují za vyhozené peníze. Pořád jde ale jen o dočasné intervence, které jsou mnohem méně nákladné než trvalá rekonstrukce ulice nebo náměstí.

Kultura mění vztah obyvatel k jejich městu

Ale celková atmosféra města je velmi pohodová. Lidé tu rádi tráví čas na náměstích a v kavárnách. Cítím, že jsou tu lidé, kteří mají chuť něco pro město dělat a i díky titulu Evropské hlavní město kultury k tomu dostávají příležitosti. Krásné je, jak nás to mezi sebou propojuje, každý den můžete potkat na ulici někoho známého.

Jaký to má vliv na urbanismus a rozvoj města?

Rozhodně je vidět, že město do veřejného prostoru investuje. Tento rok bylo dokončeno několik velkých projektů, prezentovaly se právě při zahájení Evropského hlavního města kultury. Zmínila bych tři významné lokality, které se otevřely lidem v centru města. První z nich je pěší zóna v ulici Hviezdoslavova, která vede z historického centra do města. Potom je to náměstí Svaté Anny a ulice 1. máje. Velmi mě potěšilo, že místní lidé mohli kromě kulturních akcí zažít i nově upravené prostory města, které jsou určené pro jejich setkávání. Na těchto místech bylo dlouho staveniště, což bylo nepříjemné a omezující. Teď jsme zažili radost, že se ta místa otevřela a že už z daných rekonstrukcí mohou benefitovat obyvatelé města.

Velkým projektem je také rekonstrukce bývalého železničního mostu Fiesta, i ten se má proměnit v korzo s kavárnami, letním kinem a volnočasovými prvky. Kdy bude otevřen?

Myslím, že by měl být dokončen v posledním kvartálu tohoto roku. Stavba se bohužel zdržela kvůli technologickým komplikacím, takže nemohl být představen společně s ostatními veřejnými prostory při zahájení tohoto roku.

Jak tuto rekonstrukci jako architektka hodnotíte?

Jde o ambiciózní projekt, který má ale silnou návaznost na budoucí podobu přilehlých břehů řeky Váh, které prochází nebo budou procházet revitalizací a ve výsledku tak půjde o symbiotický vztah. Důležité bude vhodně obsadit jednotlivé buňky na mostě a přesvědčit nájemce, že se zde do nich vyplatí investovat. Mimo to si některé z nich zřejmě nechá ve správě město pro veřejně prospěšné činnosti.

Hana Laššová

architektka urbanistka a projektová manažerka

Vystudovala architekturu na Slovenské technické univerzitě v Bratislavě.

Zahraniční zkušenosti získala jako stážistka v berlínském studiu Cobe.

V letech 2016–2024 pracovala v ateliéru GutGut, například na projektu transformace bratislavské tiskárny Svornost.

Aktuálně je projektovou manažerkou pro veřejný prostor v Kreativním institutu Trenčín, který realizuje program Evropské hlavní město kultury Trenčín 2026.

Je v Trenčíně nějaké stále ještě nevyužité místo, které by si podle vás zasloužilo oživení?

Napadá mě jedno místo, které už transformací prochází, ale z mého pohledu nešťastnou a v tuto chvíli se s tím už nedá nic dělat. Je to areál bývalé textilky Merina, kde se nejdřív zbourala část areálu, aby vznikl nový supermarket s nákupní zónou a velkým parkovištěm, a teď vzniká v další části rezidenční komplex, který předpokládám, že poskytne kvalitní bydlení pro obyvatele Trenčína. Ale bourají se kvůli tomu původní objekty postavené za války nebo v poválečném období. Myslím si, že je to škoda, protože továrna byla součástí identity Trenčína a v tomto případě se nepodařilo ji přetvořit v území, kde by se setkávalo ve větší míře staré s novým. Nechci to ale vyčítat ateliéru, který na tom pracoval, což jsou velmi zkušení architekti. Problém spíš někdy nastane u komplikovaných vlastnických vztahů těchto areálů. Když jsou v majetku samosprávy, bývá větší šance, že se podaří zachovat jejich ráz a také nějaký veřejně prospěšný účel.

Takové využití pak ale často nemá potřebnou finanční návratnost.

Je pochopitelné, že investor chce objekt transformovat tak, aby přinášel co největší zisk. Když se starý industriální prostor přebuduje na kulturní nebo komunitní centrum, z krátkodobého pohledu je to ztrátové. Ale z dlouhodobého hlediska to může být investice, která dává celému území obrovskou přidanou hodnotu, protože lidé tam chtějí žít a podnikat. To se ale v číslech neprojeví hned.

Když jste začínala v ateliéru GutGut, zažila jste mimo jiné konverzi velkého průmyslového objektu bývalé Mlýnice v Bratislavě, kde je dnes multifunkční eventové centrum. Jaký potenciál a jaké limity u tohoto typu transformace vnímáte?

Mlýnice byla zrovna příkladem projektu, kde byl investor velmi nakloněný komunikaci a spolupráci s architekty. Potenciál vidím v tom, že to oživilo průmyslovou lokalitu, kam dřív lidé ani neměli důvod jít, ale už v průběhu rekonstrukce se tam začaly pořádat různé eventy a mnozí obyvatelé Bratislavy to místo vlastně objevili. Rekonstrukce proběhla už před téměř deseti lety a v té době to byl jeden z velkých příkladů transformace průmyslového objektu na Slovensku, které svým způsobem ukázaly dobrý směr. Jako jisté omezení vnímám to, že šlo jen o jednu budovu, a ne o transformaci celého území. To má například tu nevýhodu, že je trochu obtížné se tam dostat. Což také ovlivňuje využití několika loftových bytů, které tam vznikly, ačkoliv jsou samy o sobě velmi atraktivní.

Co je podle vás klíčové zvážit, když se řeší, zda se má budova bývalé továrny zbourat, nebo i za cenu vyšších nákladů přestavět?

Možná to vyzní až příliš dogmaticky, ale já jsem vždy zastáncem toho, aby se našlo nějaké řešení, jak objekt nebourat, pokud není ve vyloženě špatném technickém stavu, například kvůli narušené statice. To ale neznamená, že podoba objektu musí zůstat stoprocentně stejná. Je tam důležité najít rovnováhu mezi zachováním specifických prvků, které odkazují na historii toho místa, a na druhé straně nějakými novými vrstvami. Určitě tam hraje roli i památkový výzkum a pak také participativní setkání s obyvateli nebo stakeholdery v dané lokalitě. Myslím, že je opravdu důležité ptát se lidí v okolí a přemýšlet nad tím společně s nimi.

U bývalých továren se nabízí vytvořit z nich sportoviště, protože mají prostorné haly, vysoké stropy a robustní konstrukce. Jakou s tím máte zkušenost?

Jako architektka jsem na žádném takovém projektu nepracovala, ale nedávno mě velmi inspirovala návštěva sportovního střediska Nørrebrohallen v Kodani, které bylo vybudováno v bývalém tramvajovém depu. Po rekonstrukci tam vznikly nádherné sportovní prostory s horolezeckou stěnou, velkou tělocvičnou, ale i bistrem a knihovnou, takže tam chodí rodiny s dětmi a každý si tam v jiném koutu budovy najde svou volnočasovou aktivitu.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Další hezký příklad máme i kousek od Trenčína, v obci Partizánske, která se původně jmenovala Baťovany. Je tam obrovský areál bývalé Baťovy fabriky a dělnická kolonie, podobná jako ve Zlíně. Mezi obyvateli tam vznikla aktivní skupina, která založila občanské sdružení Fabrika umenia a letos se jim podařilo odkoupit jednu z průmyslových hal – Fabrika 61, které postupně mění na kulturně‑kreativní centrum. Je zajímavé, že často podobné projekty začínají u motivovaných občanů, kteří do toho vloží svůj čas, úsilí a někdy i nemalé soukromé peníze. Takové akce pak dokážou pohnout celým městem.

Co je z vašeho pohledu největším nepřítelem komunitního rozvoje měst?

Největší překážkou bývá nezájem a neochota vést mezi sebou dialog. Ať už ze strany obyvatel, nebo vedení měst. Mnoho lidí také rozděluje svůj osobní čas mezi práci a rodinu a možná ani neví, jak zanedbává své sociální vazby v návalu povinností. Z pohledu urbanismu města pak komunitní aktivity nejlépe rozkvétají ve veřejném prostoru nezatíženém dopravou, kde se mohou lidé bezpečně pohybovat. To se snažíme ukázat i v rámci aktivit Trenčín2026 pomocí uzávěr známých tranzitních ulic v centru i na sídlištích. Korzo Soblahovská třeba minulý rok přilákalo na designový trh, koncerty a diskuse více než 13 tisíc návštěvníků. V této linii pokračuje i samotné město při plánovaní příštího rozvoje centra směrem k řece a přeložení vytížené dopravní tepny, která ho od něj odřezává.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.