Dovolená jako odraz duše

Můžeme na dovolené vypnout bez toho, aniž bychom vypnuli mobil?

Záleží, jak jsme na něm závislí. Určitě by prospělo dát ho pryč. Jen pozor na to, aby jeho vypnutí nevyvolalo úzkost a dovolená se nezměnila v odvykačku.

Co se v naší hlavě děje v období před dovolenou?

První reakcí je radost. Spolu s ní ale může přijít i zátěžová vlna. Mozek cítí, že se blíží pauza, a paradoxně ještě víc přidá plyn. Jako by si říkal, že všechno potřebuje dohnat, zvládnout a zajistit, aby se svět bez nás nezhroutil. Z toho vzniká zvláštní tlak. Jednak z očekávání, jednak z pocitu ohrožení, co tady necháme a co se bude dít po našem návratu.

Jednou z reakcí je také fantazírování o dovolené. Představujeme si, jaké to bude, co zažijeme, jak bude každý okamžik perfektní. A když se pak věci začnou hroutit, může přijít úzkost. Z nenaplnění, z pocitu, že nám něco utíká, že jsme mohli být někde jinde, že je hotel vedle lepší a že nám v zážitku bude chybět památka, kterou jsme nestihli.

Vnímáte ještě jiný tlak?

Odjet na dovolenou znamená opustit naši běžnou identitu. Tu kompetentní, užitečnou, dostupnou. A když tam pak dorazíme, sundáme podpatky a ocitneme se na pláži v žabkách, může přijít ticho a s ním otázka, kdo jsme a kým. Někdy přijde i úzkost z toho, že jsme zapomněli být sami sebou. To pak vytváří další tlak, že si neumíme dovolenou užít tak, jak jsme si představovali.

Očekávání a realita jsou dvě odlišné věci. Jak se vypořádat s tím, že věci nejdou podle plánu?

Dobré je si vědomě dopředu snižovat očekávání. Všímat si, jak moc silný mám požadavek na to, aby bylo vše perfektní. A pokud to tak je, otevřeně si přiznat, co je mým cílem. Proč na dovolenou jedu. Jestli jedu za luxusem, jídlem nebo si odpočinout, zlepšit vztah s partnerem. Abych mohla zažívat blízkost, jak se sebou, tak s druhým, nepotřebuji dokonalé podmínky. Nepotřebuji vidět pět památek denně místo tří.

Jestli si dovolenou zapamatuji, pak určitě proto, co prožívám, ne kvůli počtu věcí, které uvidím. Dovolená by měla být spojená s emocemi. Vnímat a cítit vám dá mnohem víc než rozumově sledovat, jestli je to dost skvělé. Moje první rada tedy je, dopředu si říct, co od dovolené očekávám. Druhá pak, dát si realistické cíle. A samozřejmě sladit očekávání s člověkem nebo lidmi, se kterými jedu. To je hodně důležité a často právě na tom vše ztroskotá.

Zpožděný let, ztráta kufrů, špatné ubytování, zažívací problémy. To jsou takové spouštěče stresu, se kterými se dá dopředu počítat. Jak ale reagovat v situacích, které jsou pro naši mysl neznámé?

Pokud nejde o život, může pomoci technika STOP. Než začnete jednat, dejte si pět až deset sekund čas. Nadechněte se. Všímejte si svého těla, vnímejte chodidla, přitlačte paty k zemi, opláchněte si ruce. Takto se uzemníte. Stačí si opláchnout obličej studenou vodou, uvědomit si pevnou zem pod sebou, protřepat ruce, nadechnout se nosem a vydechnout ústy, přičemž výdech je delší než nádech. Dalším krokem je orientace. Podívejte se kolem sebe a zhodnoťte, co vidíte a jaké máte možnosti. Nezůstávejte v úzkém tunelu jedné situace, ale podívejte se na širší kontext.

Následně se zaměřte na priority. Co je teď nejdůležitější? Zdraví, bezpečí, věc, o kterou jsem přišel, nebo můj vztah? Když vás v noci okradou, můžete si říct, že jste sice přišli o věci, ale jste v bezpečí. To, co se vám děje dnes, můžete za pár měsíců nebo let vidět jako cennou zkušenost. Zůstane vzpomínka, že jste něco zvládli.

Psychoterapeutka Zuzana Steigerwaldová říká, že nutkání jezdit na časté dovolené někdy může signalizovat i to, že potřebujeme v životě zaplnit něco, co nám chybí.

Foto: archiv Zuzany Steigerwaldové

Proč se na dovolené vyhrotí tolik partnerských vztahů?

Často je to proto, že jsme v běžném shonu zvyklí fungovat v určitém režimu, který nám dává pocit bezpečí, a nemusíme se v něm tolik rozhodovat. Máme svůj denní plán a trávíme spolu určitý vymezený čas. Na dovolené jsme spolu v úplně jiné situaci. Najednou se pozná, jak umíme spolu fungovat v krizi. Každý můžeme vidět situaci jinak, ale rozhodující je, jestli dokážeme zůstat v respektu, přijetí a společném hledání řešení.

Dovolená je dobrý vztahový trénink. A přináší vzpomínky, které nejsou rutinní. Někdy na ní ale dojde ke zlomovým situacím, třeba když vás partner v náročné situaci zklame. To může vést k hlubším vztahovým problémům nebo krizím. To, co se ukáže na dovolené, už většinou ve vztahu je, jen jsme si to v běžném životě zařídili tak, abychom tomu nečelili.

Hodně lidí cestuje samo. Doporučovala byste takové cestování i ve chvíli, kdy jsme ve vztahu?

Obecně bych samotu a čas strávený sám se sebou doporučila každému. Samota může být léčivá, ale ne vždy příjemná. Člověk se v ní potká se svými temnými myšlenkami, se steskem, začne přehodnocovat. Z ticha mohou vystoupit nejistoty, které běžný rytmus života překrývá. Na druhou stranu najednou získá svobodu svého tempa. Nemusí se s nikým domlouvat a nikomu se přizpůsobovat. Když je náš nervový systém přetížený, uklidní se na sólo cestě rychleji, protože odpadne sociální stres, drobné kompromisy, plánování, snaha, aby byli všichni spokojení.

A nemusí jít hned o nějakou dlouhou poutní cestu, stačí i prodloužený víkend sám se sebou pár kilometrů od domova. Dnes máme pocit, že abychom byli v kontaktu sami se sebou, musíme odjet někam daleko. Ale i taková cesta Českem mnohé přinese. Navíc je bezpečnější, protože při samotě nás může potkat úzkost, která se za humny řeší lépe.

Nikdy jsme necestovali víc než dnes. A zároveň společnost nikdy nežila tak rychle. Utíkáme na dovolenou před realitou?

Mnohdy si dovolíme žít jinak jen tehdy, když jsme pryč z reality. A když se vrátíme, nic se nezmění. Časté cestování může být zdravým koníčkem a touhou po poznání, v praxi se ale často setkávám s tím, že se jedná o útěk. Neschopnost být tady, řešit věci tady a udělat si volno v každodennosti. Zařídit si život žitelný během pracovního týdne i roku. Lidé žijí na dluh a pak si berou dlouhé sabatikly. Někdy je to namístě, ale spíš doporučuji snažit se měnit svůj život. Jezdíme hledat štěstí tisíce kilometrů daleko, a přitom ho potřebujeme najít sami v sobě a tady.

To ale možná souvisí i s tím strachem, že něco zmeškáme. Propadáme pocitu, že když rok dva nikam nepojedeme, utíká nám život.

Myslím, že to tak je. Můžeme se cítit méněcenní, když zůstáváme v obyčejném životě. Máme pocit, že nám něco utíká a že nenaplňujeme svůj potenciál. Umění je být spokojený a nechat se ohromit krásami, které máme kolem sebe.

Jak složité je odhadnout vlastní hranice? Kdy mi dovolená může pomoci zlepšit psychiku nebo úzkosti a kdy je to naopak cesta do pekel?

Obecně si myslím, že nám v dnešní době chybí odolnost, hlavně ta fyzická. Měli bychom ji trénovat, ale způsobem, který zvládneme. Dát si dosažitelný cíl a postupně ho zvyšovat. Když budete chtít například dělat horské přechody a přespávat v horách, je to krásné, ale pro mnohé těžké. Musíte začít od základů a nejdřív fyzicky zvládnout ujít určitou vzdálenost, unést batoh, mít dost jídla a pití.

Jedna věc je fyzička, druhá to, na co jste zvyklí. Vystupujete z komfortní zóny, spíte na palandě v místnosti s deseti lidmi, máte společné toalety a sprchy. Pokud budete úzkostně závislí na komfortu, vlastní sprše, měkké posteli a do toho budete unavení z celodenní chůze s těžkým batohem, těžko se dostaví radost a spíš se zhroutíte. Překračování fyzických i duševních hranic je skvělé a potřebujeme ho. Musí to být ale trénink, ne trýzeň. Jinak tělo dostane informaci: „Už to nikdy nedělej.“

Zuzana Steigerwaldová

Foto: archiv Zuzany Steigerwaldové

Je individuální a párová psychoterapeutka, dasein analyticky orientovaná terapeutka a akreditovaná životní a mentální koučka.

Ve své práci propojuje psychoterapeutickou odbornost s citlivým zájmem o člověka v jeho konkrétní životní situaci – o jeho vztahy, prožívání, tělo, výkon, únavu i hledání vlastní cesty.

Věnuje se dospělým, dospívajícím i párům.

Takto cestuje mnoho lidí, ale vsadím se, že si řada lidí naopak řekne: Není se mnou něco špatně, když mě neláká poutní cesta do Santiaga de Compostela, spát v levných ubytovnách, pod širákem nebo ujít 30 kilometrů denně?

Pokud se člověk ptá, jestli s ním není něco v nepořádku, pak pro něj zřejmě někde visí odpověď, po které by měl pátrat. Ne v tom, jestli je s ním něco špatně, ale proč se ho tak dotýká, že druhý člověk něco dělá a on ne. Je to reakce, která stojí za prozkoumání. Stejně jako když někdo něco haní. Věty typu: „Jsou to blázni, co takhle jezdí, něco si dokazují“ vypovídají spíš o něm a o tom, že má k tématu nějaký nesvobodný vztah.

Překročíme hranice a najednou se více smějeme, tancujeme s místními na ulici, nebojíme se mluvit s cizími lidmi. Čím to je, že jsme na dovolené jiní?

Myslím, že je to hlavně tím, že se na dovolené znovu napojíme sami na sebe. Dostaneme se ke svému vnitřnímu prameni, necháme doma své role a povinnosti a dovolíme si žít s menším studem, někdy úplně bez studu. Na místě, kde nás nikdo nezná, máme pocit, že můžeme být tím, kým chceme. Na podobném principu fungují letní lásky, protože si dovolíme žít bez obran a masek. Pokud je velký rozdíl mezi tím, jak žiju doma, a tím, kým jsem na dovolené, možná nám to říká, že žijeme v běžném životě příliš upjatě a měli bychom něco změnit. Lidé, kteří žijí podobně doma i na dovolené, podle mě ukazují, že žijí spokojený život.

Dnes jsou velkým trendem kratší dovolené. Nahradí ale několik kratších, tří‑ až pětidenních dovolených, jednu dvě dlouhé?

Dobrá je kombinace. Je fajn jet jednou až dvakrát za rok na minimálně čtrnáct dní, protože až po týdnu se tělo opravdu začíná dostávat do klidu. Zároveň je dobré mít se na co těšit i během roku. Zajet si třeba někam na prodloužený víkend a brát to jako rychlý refresh, cestu za poznáním, sblížením, vystoupením z komfortní zóny. Může to být dobré zatížení organismu, jen jiného druhu.

Bohužel má dnes hodně lidí strach z toho, že jim něco uteče. Pocit, že musí mít každý víkend naplánovaný. V červnu se jich zeptáte, kdy mají první volný víkend, a řeknou vám, že v prosinci. Neumí nechat věci vyplynout, dovolit si spontánnost, nechat se překvapit, nemít vše naplánované. Když už si naplánuji víkend, kdy někam jedu, je dobré nechat se vést a nemít plný itinerář minutu po minutě. Někdy stačí koupit levnou letenku, dát si na místě kávu, projít se, zavřít oči a poslouchat šum ulice.

Před třemi lety jsem si dala novoroční předsevzetí, že každý měsíc opustím Česko. A popravdě to byl nejlepší rok mého života, protože jsem se pořád na něco těšila. Zpětně si říkám, že mi to dalo i nějaký řád, který jsem potřebovala, protože pracuji z domova.

Možná to pro vás byl řád, možná kontakt se světem. Určitě vám to pomohlo hodně se potkat sama se sebou. Každý si z toho vezme takovou hodnotu, jakou potřebuje. Důležité je ptát se sám sebe, proč to vlastně dělám. Proto, abych měl dobrý pocit? Nebo neměl úzkost, když to nedělám? Případně proto, že chci zažít poznání, blízkost, něco nového? A kdybych to neměl, co by tu prázdnotu zaplnilo? Co mi v životě chybí? Je dobré zjistit, jestli to vychází z nedostatku, radosti nebo z potřeby. Odpověď každého bude jiná. Záleží na našich vnitřních proudech, o kterých často ani nevíme, protože nejsme u sebe.

Dovolená nejen v Česku

Stáhněte si přílohu v PDF

Zažíváte v praxi, že se lidé hroutí z dovolených nebo že dovolená zhorší jejich psychický stav?

Ano, často. Setkávám se i s lidmi, kteří neradi jezdí na dovolenou. Jsou úzkostní, vadí jim změna, bojí se, že se jim něco stane, ale jedou, protože to po nich partner nebo rodina chtějí. Není jich úplně málo. Pak jsou lidé, kteří chtějí poznávat, ale jejich pocit, který převládá, je potřeba dokonalosti, mít všechno perfektní. Jejich úzkost je žene do maximálního nasazení a z dovolené se vracejí ještě unavenější. Stává se také, že v tichu dovolené vyvstanou věci, které byly překryté šumem života, a lidem se zhorší psychický stav. Pokud to není destruktivní, je to vítané. Je to dar, ze kterého lze něco vykřesat a změnit svůj život. Lidé často přijedou z dovolené s uvědoměním, že musí udělat něco jinak. Smutné je, když je každodenní realita semele zpátky.

Jsme po dovolené. Jak udělat, aby efekt z ní byl co nejdelší, abych nepřišla do práce a vše krásné nebylo smazáno?

Důležité je si dovolenou užít vědomě. Ráno vstát, zpomalit a v tom zpomalení se napojit na své pocity. Vnímat okolí, chodit bosky v trávě, v písku, poslouchat šumění větru. Napojit se všemi vjemy na to, kde jsem a jak tam jsem. A zkusit si to uložit do své duše, do svého softwaru. A pak si třeba vědomě přivézt malý kamínek nebo drobnost z trhu. Možná to zní trochu ezo, ale opravdu to pomáhá. Doma se na něj podívat, vzít ho do ruky a přivodit si zpátky pocit z dovolené. Ten pocit si pak můžete navodit každý den. Ranní procházkou, otevřením okna, chvílí vědomého dýchání, kávou, časem ztišení. Každý den si na pár minut udělat malou dovolenou.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Dovolená nejen v Česku.