České firmy dospívají a koukají za hranice. Více než stagnující Německo je trápí něco jiného, říká Kotek z J&T Banky

Tuzemský byznys dospívá, říká Jan Kotek, ředitel úvěrových obchodů a člen představenstva J&T Banky. Peněžní dům si mezi vlastníky a manažery firem s obratem nad 250 milionů korun nechal zpracovat nový průzkum s názvem J&T Banka Business Report. Banka v něm, po letech mapování dolarových milionářů, obrátila pozornost také k podnikatelům. Zajímalo ji, jak firmy s obratem kolem půl miliardy ročně, přemýšlejí o růstu, nástupnictví, investicích nebo budoucnosti svých firem.

V rozhovoru pro HN Jan Kotek vysvětluje, co myslí tím, že český byznys dospěl, jak se mění uvažování nové generace podnikatelů a co průzkum ukázal o ambicích českých firem v zahraničí.

Říkáte, že český byznys dospívá. Co si pod tím představit?

Těch rovin je několik. První souvisí s generací podnikatelů, kteří začínali v devadesátých letech. Dnes stárnou a řeší nástupnictví. Předávají firmy svým potomkům, případně prodávají podíly novým vlastníkům. Trh se tak postupně konsoliduje. 

Druhá rovina souvisí s vývojem samotných firem. Jak rostou, expandují geograficky i obchodně a postupně dospívají také ve způsobu řízení. Jinak přemýšlejí o strategii, financování a investicích, péči o zaměstnance i o svých dlouhodobých potřebách. Učí se z chyb, které udělaly v minulosti a postupně zrají.

Grafika uvnitř

První velký byznysový průzkum v Česku: firmy mění své priority, řeší růst, akvizice i nástupnictví

30. 6. 2026 ▪ 5 min. čtení

Takže to znamená, že jsme se už podnikat naučili?

Myslím, že ano. Neříkám, že se nedělají chyby. Lidé jsou omylní a stále se najdou i ti s nepoctivými úmysly. Myslím si ale, že dnes je mnohem snazší na podobné věci přijít než dřív.

Tu dospělost vidíme i na příkladech známých českých podnikatelů, jako jsou Michal Strnad, Daniel Křetínský nebo Karel Komárek. Jejich firmy rostou za hranicemi Česka a stávají se globálními hráči. A spolu s nimi rostou i navázané dodavatelské firmy a v konečném výsledku tak sílí významná část české ekonomiky.

Nejsou to ale jen oni. Podnikatelů, kteří dokázali vybudovat významný byznys nejen v Česku, ale i v regionu nebo v celé Evropě, je víc. A myslím si, že je to velký úspěch pro relativně malou zemi, která nemá výrazné přírodní zdroje ani jiné zásadní výhody. Je to hlavně o české píli, vynalézavosti a podnikavosti.

Často sice máme v naší zemi pocit, že Poláci jsou větší obchodníci a podnikavci. Když se ale podíváme na český rybník, myslím si, že ani nám podnikavost rozhodně nechybí.

Z vašich dat zároveň vyplývá, že podnikatelé zůstávají navzdory jedné krizi za druhou poměrně sebevědomí. Čím si ten optimismus vysvětlujete?

Spíš je to chuť růst a nezakrnět. Zhruba polovina dotázaných podnikatelů zvažuje v příštích letech nějakou akvizici. Platí to zejména pro větší firmy, které chtějí růst skokově a uvědomují si, že čistě organický růst zabírá příliš mnoho času. Známe to, protože si k nám chodí pro financování těchto růstových strategií.

Typický český podnikatel si po covidu, energetické krizi nebo růstu cen surovin už věří natolik, že se soustřeďuje hlavně na budování firmy. Neláme si hlavu tím, co přijde za další krizi, protože to stejně nedokáže předvídat.

Zároveň ale z výzkumu vyplývá, že podnikatelé mají řadu obav. Tou největší je nedostatek kvalitních lidí, se kterými mohou své růstové plány realizovat. Druhé zásadní téma je byrokracie. Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mě, že právě s personálními nedostatky i administrativní zátěží může výrazně pomoci umělá inteligence. Věřím, že český byznys tedy má prostor pro další růst otevřený, a to je skvělá zpráva.

Firmy stále nejčastěji rostou z vlastních zdrojů. Je to známka zdravého konzervatismu, nebo nedostatku ambicí?

Typický větší podnikatel, o kterém se bavíme, reinvestuje drtivou většinu zisků zpět do svého podnikání. Svou firmou žije a soustředí se na její další rozvoj.

Zároveň ale platí, že čím je firma větší a vyspělejší, tím častěji využívá bankovní financování. Ať už jde o investice do rozvoje, nebo o akvizice. Tři čtvrtiny firem s obratem nad 500 milionů korun využívají bankovní financování, zatímco u menších firem je to zhruba 40 procent.

Je to další známka toho, že firmy dospívají. Aby společnost získala bankovní financování, potřebuje kvalitní finanční management, reporting a celkově vyspělejší řízení. S růstem firmy totiž roste i její schopnost přilákat kvalitní manažery a pracovat s externím kapitálem.

Je pro firmy této velikosti typické financovat růst hlavně bankovními úvěry, nebo v zahraničí častěji využívají kapitálové trhy?

Nemyslím si, že by Česko v tomto směru nějak vybočovalo. Působíme napříč střední a východní Evropou a nevidíme, že by firmy v okolních zemích fungovaly zásadně jinak nebo byly dál než české. Český byznys opravdu v regionu nezaostává, naopak si vede velmi dobře.

Velkým tématem současnosti je generační obměna podnikatelů, kteří začínali v devadesátých letech. Jsou jejich zkušenosti ještě dnes relevantní?

Určitě ano. Takový ten selský rozum a cit pro obchod jsou potřeba stále. Záleží ale na konkrétním člověku a oboru, ve kterém působí. Někteří zakladatelé z devadesátých let postupně ztrácejí kontakt s realitou trhu, jiní jsou stále velmi relevantní. Těžko se to dá zobecňovat.

Z výzkumu ale vyplývá zajímavá věc. Zhruba 30 procent podnikatelů chce svou firmu během pěti let prodat. Překvapivé je, že podobný podíl nacházíme jak u podnikatelů, kteří začínali v devadesátých letech, tak u těch, kteří začali podnikat po roce 2000.

Ukazuje to, že mladší generace často nevnímá firmu jako svůj celoživotní odkaz. Chtějí vybudovat úspěšný byznys, prodat ho a věnovat se dalším projektům. To je poměrně výrazná změna v přístupu.

Souvisí i to s dospíváním českého byznysu?

Myslím, že se změnila doba. Všechno je rychlejší a mladší generace podnikatelů uvažuje jinak. Je to určitý mentální posun. Nevím, jestli bych to označil za projev zralosti, ale společnost se v tomto směru proměňuje.

Má to své pozitivní i negativní stránky. Pro ekonomiku i jednotlivé firmy. Z pohledu banky v tom ale vidíme především příležitost, protože takové změny často vedou k akvizicím a dalším transakcím, které je možné financovat.

V J&T Banka Business Reportu mezi firmami dominují průmysl, výroba a reality. Překvapilo vás, že tam není víc technologických firem?

Nepřekvapilo. Když se podíváme na strukturu české ekonomiky, stále stojí z velké části na průmyslu a službách. Nemovitosti zase představují největší třídu aktiv, ve které je uložená značná část majetku, takže i jejich silné zastoupení dává smysl.

Informační technologie a AI patří mezi nejrychleji rostoucí segmenty globální ekonomiky, ale zatím netvoří tak významnou část české ekonomiky ani podnikatelského prostředí, které jsme tímto průzkumem zachytili.

Ve vzorku sta respondentů samozřejmě byli i majitelé IT firem, ale celkové výsledky podle mě poměrně věrně odrážejí strukturu české ekonomiky.

Podnikatelé zmiňují také obavy z vývoje v Německu. Překvapilo vás, že nejsou výraznější?

Do určité míry ano. Téma Německa a jeho slabého ekonomického výkonu se v odpovědích objevovalo, ale nebylo tak silné, jak by se mohlo zdát.

Poslední roky ukázaly, že český průmysl je velmi flexibilní a dokáže se přizpůsobit. Řada firem si našla nové zákazníky a nové trhy. Často zmiňovaným příkladem je i Škoda Auto, které se v rámci koncernu daří mimořádně dobře. Je samozřejmě otázkou, jak si povede v dlouhodobém horizontu v konkurenci čínských automobilek, ale důvod k hrdosti to aktuálně je.

Podle mě je ale důležitější sledovat i méně viditelné firmy. Právě ty se často dokázaly přeorientovat na jiné trhy a najít nové odbytiště. V naší každodenní bankovní praxi se ukazuje, že čeští podnikatelé jsou v tomto ohledu velmi flexibilní a podnikaví.

Překvapilo mě, že po Slovensku patří vedle Polska mezi nejčastější zahraniční trhy také Rakousko. Čím si to vysvětlujete?

Nejprve bych se zastavil u Slovenska. Ta data neukazují, kam firmy chtějí expandovat, ale kde už dnes působí. U Slovenska je to logické. Když firma začíná expandovat za hranice, Slovensko bývá první volbou kvůli minimálním jazykovým i kulturním bariérám. Jakmile ale firma vyroste, začne se poohlížet po větších trzích. Přirozeně se nabízí Polsko nebo Německo.

Rakousko je pro mě osobně také překvapením. Ve své každodenní praxi nevidím, že by tam české firmy výrazně expandovaly. Upřímně řečeno, nedokážu to úplně vysvětlit. Navíc Rakousko nepovažuji za mimořádně otevřené podnikatelské prostředí. Je to poměrně konzervativní trh se specifickou mentalitou. O to víc mě jeho pozice v průzkumu překvapila.

Polsko vám naopak smysl dává?

Ano. O Polsku mluvíme s klienty velmi často. Jeho velikost a tempo růstu představují pro české firmy obrovskou příležitost. Navíc část západních firem po vypuknutí války na Ukrajině svou aktivitu v Polsku omezila, což otevřelo prostor pro regionální hráče.

Pokud bych dnes měl ukázat na trh, který je pro české podnikatele nejzajímavější, bylo by to rozhodně spíš Polsko než Německo. Německo dnes čelí vlastním problémům a dlouhodobě příliš neroste.

V reportu se věnujete také akvizicím. Existuje okamžik, kdy se z podnikatele stává investiční skupina?

To se nedá jednoduše zobecnit. Ostatně ani není snadné přesně definovat, kdy už je firma investiční skupinou. Co ale vidíme, je určitý vývojový vzorec. První akvizice většinou probíhají v rámci stejného oboru. Firmy kupují konkurenty a rostou horizontálně. Později přidávají vertikální integraci a pořizují si dodavatele nebo zákazníky.

A pak někdy přijde moment, kdy vykročí úplně mimo svůj původní obor. Kdy přesně se to v rámci vývoje stane, ale přesně predikovat nelze.

Je takových případů čím dál víc?

Nemluvil bych o nějakém výrazném trendu. Spíš mě pokaždé fascinuje podnikavost těch lidí. My se na akvizice díváme optikou financování a obchodního případu. Ale podnikatel jde ještě o krok dál. Je ochotný investovat vlastní kapitál a podstoupit riziko v odvětví, které často nemá nic společného s jeho dosavadním podnikáním.

Když někdo vybuduje firmu s obratem 250 nebo 500 milionů korun, většinou jde o člověka s mimořádnou ambicí, pracovitostí, chutí riskovat a silnou vírou ve vlastní schopnosti. A právě kombinace těchto vlastností vede k situacím, kdy člověk po deseti letech ve stavebnictví nebo průmyslu najednou koupí výrobce spotřební elektroniky nebo úplně jiný byznys. Jednoduše proto, že v něm vidí příležitost a věří, že uspěje.

Zdá se, že s dospíváním českého byznysu roste i jeho sebevědomí.

Bezpochyby. To sebevědomí je dnes mnohem větší než dřív. Věřím, že je to zároveň nutná podmínka pro úspěch na světových trzích v nadcházející kapitole českého byznysu.

A platí to i pro mladší podnikatele?

O mladé generaci se často říká, že je sebevědomější. My ale nejsme venture kapitálový investor, takže startupovou scénu nesledujeme z bezprostřední blízkosti.

Když budu ale vycházet z vlastní zkušenosti, nemyslím si, že by se mladí lidé zásadně změnili. Když zakládali J&T Patrik Tkáč a Ivan Jakabovič, bylo jim kolem dvaceti let. Podobně mladý byl i Daniel Křetínský. Mladí lidé vždycky chtěli měnit svět, podnikat a byli ochotnější riskovat než lidé, kteří už mají rodiny a větší závazky.

Nemyslím si tedy, že by dnešní mladá generace byla odvážnější než ta předchozí. Spíš máme tendenci se na mladé dívat jinou optikou, když sami stárneme. Podle mě je to podobné v podnikání, kultuře, hudbě i politice.

Jak se generační obměna podnikatelů promítá do fungování J&T?

Jsme instituce postavená na dlouhodobých vztazích. Pokud známe zakladatele firmy, často známe i jeho děti. Díky tomu se nám daří navazovat kvalitní vztahy i s další generací, pokud firma zůstává v rodině.

Samozřejmě existují případy, kdy podnikatel firmu prodá a z byznysu odejde. To je jiný příběh. Obecně ale platí, že české firmy dospívají i ve způsobu řízení. Přichází profesionální management, a to bývá pro firmu často pozitivní změna. Noví lidé přinášejí nové nápady, jiný pohled a určité okysličení fungování firmy. A my jsme pak často u jejich růstových plánů díky potřebě financování, se kterou za námi vedení firem chodí.

Navíc když podnikatel firmu prodá, otevírá se pro nás další prostor. Můžeme mu pomoci s investováním získaných prostředků, s nástupnictvím nebo s ochranou majetku prostřednictvím svěřenských fondů, které dokážou efektivně zabránit rozdrobení majetku v rámci jeho předávání.

Překvapilo vás na výsledcích průzkumu ještě něco kromě Rakouska?

Příjemně mě překvapilo, že podnikatelé nejsou tolik soustředění na vnější hrozby a krize, jak jsem čekal. Víc řeší vlastní rozvoj a vlastní problémy než geopolitiku nebo makroekonomická rizika.

Akviziční apetit bych zároveň bral trochu s rezervou. Podnikatelé jsou ambiciózní lidé a rádi přemýšlejí ve velkém. Když polovina z nich říká, že chce něco kupovat, neznamená to, že k těm akvizicím skutečně dojde. Realitu spíš naznačuje ten určitý datový nesoulad. Zatímco polovina podnikatelů chce nakupovat, jen kolem 30 procent chce prodávat. Už to samo o sobě ukazuje, že ne všichni najdou vhodný akviziční cíl.

Přesto je to zajímavý signál. Ukazuje, že české podnikatelské prostředí má chuť růst. A pokud je zájem o nákupy vyšší než ochota prodávat, vytváří to přirozený tlak na hledání příležitostí jinde. I proto vidíme, že české firmy stále častěji míří za hranice.