V zemědělství musíte umět experimentovat a nestát na místě, říká farmář Vladimír Hanžl

Láska k hospodářství se tu předává z generace na generaci a kvůli sýrům z rodinné firmy Hanžl v jižních Čechách neváhají zákazníci cestovat desítky kilometrů daleko. Statek, který se zaměřuje na chov mléčného skotu a rostlinnou výrobu, leží v obci Budyně u Bavorova. I když má za sebou v počátcích i tápání a cesty ve stylu pokus omyl, nakonec si mezi konkurencí získal respekt. Důkazem je i loňské páté místo v soutěži Farma roku 2025.

V šumavském podhůří v obci Budyně hospodaří už několikátá generace rodiny Hanžlových. Je osm hodin ráno a Vladimír Hanžl, polistopadový zakladatel a otec současného majitele farmy Jaromíra, už má za sebou mnoho činností včetně odklízení hnoje a znečištěné podestýlky pod kravami. Sedíme spolu před kontejnerovou budovou, kde se právě dělají sýry, za kterými jezdí lidé ze širokého okolí. Součástí budovy je i malý prostor se samoobslužným prodejem. V něm jsou lednice s nejrůznějšími mléčnými produkty, od sýrových nití přes lahodné máslo až po tvarohový dezert Budyňáček.

Během rozhovoru před budovou zastaví desítky aut. Nikdo nebloudí, všichni jsou očividně stálí zákazníci a jdou na jistotu. Z lednic si vybírají různě kořeněné sýry, výslednou částku spočítají na kalkulačce a do kasičky vhodí potřebný obnos peněz. Samoobslužný provoz si občas vybere svou daň, výjimkou nejsou krádeže sýrů a peněz. Díky kamerám se ale často podaří zloděje vypátrat.

Obnovení rodinné tradice

Farmu obnovil po revoluci tehdy pětatřicetiletý Vladimír Hanžl, který navázal na rodinnou tradici stejně jako jeho otec, který v roce 1948 převzal ve svých 19 letech celé hospodářství. Vztah k zemědělství měl Vladimír už od dětství. Jeho rodiče pracovali v JZD, do kterého už od svých deseti let chodil na brigády. Miloval techniku a s volantem traktoru točil ještě dříve, než dosáhl na pedály.

Mechanizační obor studoval na střední i vysoké škole a po studiích nastoupil jako vedoucí dílny v místním JZD. V roce 1990, když se otevřela možnost soukromého hospodaření, se po dlouhém váhání rozhodl, že bude farmařit. Jeho odchod se však neobešel bez problémů. Někteří lidé se s tím nedokázali smířit a přestali ho zdravit.

„Chápu to. Bourali jsme systém, který tu fungoval přes třicet let,“ říká Vladimír Hanžl. „Když jsem začínal, říkal jsem si, že to, co tu vzniklo v padesátých letech, byl nepřirozený vývoj vynucený násilím. Normální byl ten v Rakousku nebo Německu, kde soukromé hospodaření zůstalo, jen se dál rozvíjelo. U nás se zastavilo, a když se po revoluci otevřela možnost hospodařit soukromě, bral jsem to jako návrat k normálu,“ zdůvodňuje.

O tom, jak vést farmu, přitom nevěděl nic. Začínal s 20 hektary a starým traktorem. Peníze neměl ani na osivo, zato měl odhodlání pokračovat v rodinné tradici. Finance si půjčoval od rodiny a známých a techniku sháněl tak, že objížděl družstva a snažil se získat vyřazený majetek. „Družstva měla takový prostor, kterému se říkalo kopřivnice. V nich byly použité stroje, jež se na místě nechaly odležet nějaký rok a pak se daly do sběru. Z tohoto výběru jsem se snažil něco sehnat. Tady v okolí to nešlo, protože jsem měl nálepku rozvraceč systému. Kde mě neznali, byli ochotní mi něco prodat,“ vzpomíná farmář.

Rodinná farma Hanžlových.

Foto: Archiv farmy

Rozhovor

Mladá generace vyrostla na sladkých limonádách. Když jim nalejete suché víno, zkřiví pusu

20. 8. 2026 ▪ 8 min. čtení

Škola improvizace

S hospodařením neměl zkušenosti, a tak se vzdělával za pochodu. Sháněl informace od známých a navštěvoval nejrůznější kurzy. Učil se vše od začátku – co zasít, kdy a jak hnojit, jak vést ekonomiku. A když nevěděl, kopíroval činnosti zemědělského družstva. „Udělali vždy nějakou operaci a já ji za pár dní zopakoval,“ vzpomíná na dobu, kdy se muselo improvizovat.

„Dalším problémem bylo, že jsem neměl žádné peníze a cykly v zemědělství jsou dlouhé, zvlášť v rostlinné výrobě – zorat, zasít, přihnojit a pak čekat skoro rok, než bude úroda a než ji člověk prodá,“ vysvětluje s tím, že mu proto jeden kamarád poradil, abych zkusil kuřata.

„Tak jsem si domluvil porážku ve Vodňanech a bez jakýchkoliv znalostí jsem se do toho pustil. V naší staré maštali jsem nainstaloval staré napáječky a krmítka a koupil tisíc kuřat. Byly to rychlé peníze a z každého kuřete nám zbývaly nějaké koruny. Jenže se pak situace změnila a najednou to už byly jen desetníky a prodávat kuřata přestalo být zajímavé,“ vypráví zemědělec z jihočeské Budyně.

Na začátku pěstoval základní obiloviny, hrách, řepku, zatravňoval kopcovité pozemky a choval prasata a krávy. „Začínal jsem s několika málo kravami, později jsme se dostali na dvacet, víc se do staré maštale nevešlo,“ říká. Postupně proto rozšiřoval výměru, dobytek a chov holštýnského skotu. Rostla produkce mléka, přibývaly nové stroje a hospodářské budovy. A pracné ruční dojení už přes deset let zastává robot.

Experiment jako cesta budoucnosti

Zkoušky a experimenty má Vladimír v DNA. V zemědělství podle něj nejde stát na jednom místě, a tak kromě základních obilovin vyzkoušel už vše možné včetně tritikále. „Hrách byl ze začátku výhodný: dobré výnosy, slušná cena. Jenže postupně výnosy klesaly, cena šla dolů a přibyly problémy se sklizní, takže jsem s ním skončil,“ konstatuje farmář.

Jinde hojnou řepku pěstoval podle svých slov jen občas, jednou za několik let na malém procentu plochy. „Je hodně riziková a pracná. Měl jsem ji proto jen kvůli obměně plodin. Zkusili jsme tritikále a letos zase experimentujeme se sójou,“ vyjmenovává Hanžl.

Ten přitom nikdy nelitoval, že je sám svým pánem. „Nikdy jsem nechtěl být zaměstnaný. Lidé jezdili do Německa vydělávat velké peníze, ale mě bavilo hospodaření. Dělat si věci po svém, starat se o vlastní majetek. Práce mi nebyla na obtíž. Hodiny v zemědělství jsou úplně jiné než v zaměstnání, ve kterém odpracujete osm hodin a jdete domů,“ uvědomuje si Hanžl, pro kterého je práce zároveň obživa i koníček.

Experiment je pak podle něj zásadní. Je přesvědčený, že kdyby hospodářství nerozšiřoval a ustrnul by na jednom místě, má dnes velký handicap. „Stejně jako na Západě i u nás malé podniky zanikají a velké expandují,“ vysvětluje. Jeho filozofií je, že se farma musí neustále přizpůsobovat a improvizovat v náročných zemědělských podmínkách. Stejně tak musí neustále expandovat.

Když předával před devíti lety farmu synovi Jaromírovi, měla už 120 hektarů. „Občas se mu snažím s něčím poradit, ale raději se ptá cizích. Chápu to, rada od otce bývá levná, vlastní chyba drahá, ale zkušenost získaná vlastní cestou má větší hodnotu,“ usmívá se.

Pod taktovkou nové generace

Stejně jako on i jeho nejmladší syn Jaromír na farmě pomáhal už od dětství. Vystudoval střední zemědělskou mechanizační školu a po ní zemědělskou univerzitu a brzy po ukončení studia byl připraven a ochoten farmu převzít a dál rozvíjet.

Dnes hospodaří na 201 hektarech půdy v pěti katastrech. Většina pozemků se nachází v bezprostřední blízkosti farmy. Více než polovinu zaujímá orná půda, zbytek trvalé travní porosty. Na farmě je 164 kusů skotu, z toho 47 kusů dojných krav holštýn a česká straka, 17 kusů pastevních krav a jalovic a 27 nakoupených masných býků na výkrm. Zbytek jsou chovné jalovice a několik málo telat býčků určených na prodej.

Farma spolupracuje s osivářskými firmami, takže část plodin se pěstuje jako osivo. „To je výhodnější než obyčejné krmné obilí. Výnosy jsou každý rok jiné, podle počasí. Když je rok dobrý, máme kolem padesáti metráků, někdy šedesát. Horší roky jsou kolem čtyřiceti, někdy i méně. Letos je to slabé v celé republice, ale s tím se musíme vypořádat,“ zhodnocuje Hanžl.

Dříve obilí prodávali do místních výkupů, poslední roky hledají kvůli nízkým výkupním cenám odbyt jinde. „Obilí prodáváme do Německa, stejně jako dobytek. Dlouhá léta jsem dodával na jatka ve Vimperku, Strakonicích a Písku, ale i tam se podmínky zhoršily, takže jsme se přeorientovali na Západ. Každá koruna je pro nás důležitá,“ dodává dlouholetý předseda regionální Asociace soukromého zemědělství Strakonice.

Sýry jako rodinný projekt

Snaha zlepšit rodinný rozpočet byla i jedním z důvodů, proč na farmě vznikla dnes už vyhlášená výrobna sýrů, kterou má na starosti partnerka Jaromíra Hanžla Kateřina. Sýry se tu vyrábí čerstvé, zrající, nakládané a pařené. Nechybí ricotta, pomazánky, kefíry, podmáslí, jogurty a smetanové dezerty. Nejpracnější jsou sýrové nitě. Vše je ruční práce a nitě se musí vytahovat z horké vody. Ruce si ale nakonec na teplotu zvyknou.

Budoucnost zemědělství

Stáhněte si přílohu v PDF

S nápadem dělat domácí sýry přišel otec Kateřiny. Bývalý truhlář je začal vyrábět doma, ve dvou hrncích na plotně. Pro rodinu a známé. Postupy se učil z internetu. Výrobna se nakonec přesunula na farmu rodiny Hanžlových do Budyně, kde se denně na sýr zpracovává až 300 litrů mléka. Vše, co se tu vyrobí, se zároveň prodá. Na experimenty se tu nehraje. Není už kapacita na rozšiřování sortimentu a zákazníci chtějí svoji oblíbenou klasiku.

Na farmu Hanžlových nikde žádnou reklamu nenajdete. Lidé sem jezdí na doporučení a je jich stále více. „Jezdí k nám lidé ze Strakonicka, Písecka, ale i z Prahy nebo Českého Krumlova. Občas se u nás zastaví někdo, kdo chce sýry pro své známé do Francie nebo Nizozemska,“ říká farmář.

Sýrárna už dnes tvoří významnou část příjmů a o sýry je takový zájem, že farma musí odmítat nabídky z obchodů. Vše se prodá v místní samoobslužné prodejně. „Jen my už těch sýrů zase tolik nesníme a máme radši maso,“ dodává Hanžl.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost zemědělství.