Zemědělská politika má odměňovat skutečnou změnu, ne status quo, říká expert na životní prostředí

Současná společná zemědělská politika (SZP) pro období 2021–2027 poprvé zavedla takzvaná ekoschémata – dobrovolné platby, které mají zemědělce motivovat k šetrnějšímu hospodaření. Podpora směřovala například na ochranu půdy, střídání plodin nebo lepší nakládání s vodou. Podle Paqueta tvořily výdaje na environmentální opatření přibližně 28 procent celkového rozpočtu SZP.

Přesto výsledky tohoto systému hodnotí kriticky. „Ekoschémata dnes pokrývají zhruba 70 procent zemědělské půdy v EU, což vypadá pozitivně. Na druhou stranu u většiny z těchto schémat se členské státy soustředily hlavně na to, aby se peníze vyčerpaly a aby o ně zemědělci žádali. Podporovala se opatření s velmi nízkým úsilím,“ popisuje.

Ve Francii, kterou uvádí jako typický příklad, zahrnovala velká část ekoschémat opatření, která zemědělci v praxi dělali i bez pobídky – jako jsou krycí plodiny nebo střídání plodin, které už na poli byly. „Odměňovalo se tedy zachování statu quo. Environmentální přínosy byly velmi omezené,“ dodává.

Potravinová bezpečnost je pilíř Evropy. Škrty v zemědělství ji oslabují

2. 7. 2026 ▪ 7 min. čtení

Kde je dopad nejvyšší, byl zájem nejnižší

Výjimky existují. Paquet zmiňuje, že některé země zavedly kvalitní schémata, která mohou přinášet skutečné výsledky – jedná se zejména o dlouhodobá opatření, která jsou aplikovaná napříč farmou. Jenže právě tato náročnější opatření bývají podfinancovaná a nezískávají prioritu. „Tam, kde je dopad nejvyšší, byl zájem nízký a nebylo to uděláno správně,“ shrnuje.

Část odpovědnosti přisuzuje Paquet chybné motivaci. V současném systému mohli zemědělci prostřednictvím ekoschémat dostávat zaplaceno pouze za ušlé nebo vzniklé náklady – tedy za to, co je environmentální postup reálně stál. Nový návrh tuto logiku mění: ekosystémové služby, které zemědělec poskytuje – ať jde o zadržování vody v krajině, podporu opylovačů nebo dlouhodobé ukládání uhlíku v půdě –, by nově měly být odměňovány jako příjem, nikoli jen jako náhrada ztráty. „Zemědělci by měli být odměněni, pokud poskytují ekosystémové služby,“ říká Paquet. Tuto část návrhu hodnotí pozitivně.

Druhou novinkou, kterou vítá, je takzvané přechodné schéma – nový nástroj, jehož smyslem je podpořit zemědělce při přechodu k odolnějším systémům hospodaření. Princip připomíná obchodní plán. Zemědělec předloží akční plán transformace a po dobu jeho realizace dostává paušální platby, a to až do výše 200 000 eur. „Pro nás je to pozitivní nástroj,“ říká Paquet, záhy ale dodává výhradu. Schéma je podle něj příliš neurčité – komise nedefinuje, co přesně je „odolný systém hospodaření“ a co zemědělec musí udělat, aby platbu obdržel.

„Podle nás by měla existovat určitá úroveň rovných podmínek. Přechod na odolnější systém by automaticky měl znamenat snižování vstupů. Pokud máte hospodářská zvířata, mělo by to znamenat například přechod na extenzivní chov,“ popisuje expert.

Bez vyhrazeného rozpočtu hrozí závod ke dnu

Zásadní změna, které se ekologické organizace obávají nejvíce, se týká financí. V návrhu nové SZP komise ruší povinné účelové vázání prostředků na environmentální opatření – tedy oněch 28 procent z celkového rozpočtu, která byla v současném období určena na ekologická schémata a agroenvironmentální platby. Členské státy budou napříště samy rozhodovat, jak velkou část svého přídělu z nového jednotného fondu věnují na životní prostředí.

Komise toto rozhodnutí zdůvodnila tím, že zemědělci žádali méně pravidel a více flexibility. „Komisař vlastně řekl, že následovali to, co požadovali zemědělci: chceme méně podmínek, méně pravidel, dejte nám více peněz na věci, které můžeme dělat,“ popisuje Paquet logiku komise. Sám ale argumentuje, že tato logika je neúplná. „Pokud snížíte podmínky a nevyhradíte cílené financování na pobídky, děláte jen poloviční práci,“ říká.

Obava EEB je přitom konkrétní. Bez vyhrazeného podílu na životní prostředí se mohou členské státy rozhodnout přesunout všechny dostupné prostředky do základních plošných plateb, které jsou zemědělcům vypláceny za každý hektar, kde hospodaří dle základních pravidel.

Výsledkem by mohl být závod ke dnu. Bez společného minima totiž může každý členský stát nastavit environmentální požadavky co nejvolněji a ostatní státy budou pod tlakem ho následovat. „Zemědělec v Česku se podívá na zemědělce na Slovensku a uvidí, že tam mají méně pravidel. Proč by pak měl dodržovat přísnější podmínky?“ říká Paquet. Výsledkem je podle něj systém bez předvídatelnosti, kdy se pravidla mění rok od roku podle toho, co si daný členský stát zrovna dovolí vypustit.

Naopak, zachování společného, byť minimálního podílu pro životní prostředí by podle Paqueta vytvořilo rovné podmínky napříč EU – a přitom ponechalo členským státům dostatečnou volnost při výběru konkrétních opatření. Česko by se například mohlo zaměřit na zadržování vody v krajině a boj se suchem, Nizozemsko na omezování dusíkového znečištění. „Flexibilita tam stále je. Ale všichni členové by museli do životního prostředí investovat,“ zdůrazňuje.

Opatření se již zjednodušila

Podle Paqueta souvisí reforma nové SZP i s rozvolňováním ekologických pravidel, které následovalo po loňských zemědělských protestech. Farmáři přitom podle něj vyjeli do ulic kvůli celé řadě problémů – od nízkých výkupních cen přes konkurenci levného dovozu až po rostoucí náklady na hnojiva a pohonné hmoty. „Hlavní prioritou nebyla administrativa kolem životního prostředí. Byla to cena,“ říká Paquet.

Evropské instituce si však podle něj z protestů odnesly jiný závěr a zaměřily se právě na oslabování environmentálních pravidel. Výsledkem byly dva balíčky zjednodušení SZP přijaté v letech 2024 a 2025. Evropská komise v jejich rámci zmírnila některé environmentální podmínky, část povinností převedla do dobrovolných schémat a členským státům poskytla větší volnost při jejich nastavování. „Pro nás to bylo nesmírně frustrující, protože toto evidentně nebyl hlavní problém, se kterým se farmy potýkaly,“ říká.

Jako příklad uvádí Itálii, kde dnes mohou zemědělci dostávat zaplaceno za ochranné pásy mezi poli, takzvané vegetační pásy, které slouží jako přirozená bariéra eroze a jako útočiště pro hmyz a ptáky. Jenže ochranné pásy byly dříve povinnou podmínkou. Nyní jsou z nich placená dobrovolná opatření. „Po celé Itálii je spousta ochranných pásů, tam musí jít hodně peněz, a zbývá tak mnohem méně na jiná opatření,“ popisuje Paquet.

Pravou příčinou nadměrné byrokracie přitom podle Paqueta nejsou environmentální požadavky jako takové, ale roztříštěnost reportingu. „Skutečná administrativní zátěž spočívá v tom, že zemědělci podávají hlášení celé řadě různých úřadů – pro SZP, pro maloobchodníky v dodavatelském řetězci, pro vodohospodářský úřad, pro obec,“ vysvětluje. Řešením by přitom nebyla deregulace, ale sjednocení systémů: farmář nahlásí data jednou a různé úřady si z toho vezmou, co potřebují.

Co to znamená pro české zemědělství

Pro Česko má debata o nové SZP specifický rozměr. České zemědělství je strukturálně odlišné od většiny států EU – dominují mu velké podniky s desítkami či stovkami hektarů, historicky vzniklé ze socialistických JZD. Plošné dotace jim proto v absolutních číslech přinášejí velké sumy. Plánované zastropování plateb, navrhované v rámci nové SZP, by je výrazně zasáhlo.

Proměny zemědělství

Stáhněte si přílohu v PDF

Paquet tento rozdíl uznává, ale polemizuje s tím, zda je stávající model udržitelný. „Velké farmy dostanou méně peněz, ale tyto peníze nezmizí. Zůstávají v členském státě a mohou být použity na jiná opatření. České farmy by tedy i nadále dostávaly stejné množství peněz – jen by musely něco reálně udělat, aby je získaly.“ Navržené zastropování a degresivitu – tedy postupné snižování plateb nad určitou hranicí – vnímá EEB jako pozitivní krok, i když EEB by ideálně preferovala úplné přesměrování přímých plateb do cílených opatření.

Česko navíc patří k zemím, kde se sucho a další projevy klimatické změny v posledních letech projevují stále intenzivněji – letošní rok není výjimkou. Právě v tomto kontextu je pro Paqueta argument o environmentální odolnosti nejkonkrétnější. „Pokud to nezačnete řešit, tak za deset let bez ohledu na to, kolik vstupů do toho dáte, váš výnos půjde dolů a produkce klesne. Jde tedy nejen o ochranu životního prostředí, ale také o dlouhodobou ochranu produktivity,“ říká.

Jednání o nové SZP budou probíhat minimálně do roku 2027. Pro ekologické organizace jako EEB je klíčové, aby se v průběhu těchto jednání do návrhu vrátilo závazné vyhrazení části rozpočtu na životní prostředí. „Musíme začít teď,“ uzavírá Paquet. „Jinak nezkolabuje jen životní prostředí – půjdou dolů i naše výnosy a celá naše produkce potravin,“ varuje expert.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Proměny zemědělství.