Potravinová bezpečnost je pilíř Evropy. Škrty v zemědělství ji oslabují

Jak na tom je české zemědělství? Co ho pálí nejvíce?

Myslím, že české i evropské zemědělství je v posledních letech v permanentní krizi. Ať už jsou to různé klimatické extrémy, ceny vstupů nebo regionálně koncentrované škody. Řešíme nejrůznější záležitosti, jako jsou mrazy u ovocnářů či pokles výkupní ceny mléka. Podobné problémy se ale prolínají celým evropským zemědělstvím a řešíme je i tady v Česku.

Evropské zemědělce má podporovat společná zemědělská politika EU. Pomáhá jim podle vás řešit problémy, které jste právě pojmenovala?

V současné společné zemědělské politice pozitivně hodnotím některé nástroje, například krizovou rezervu. Ta je podle mě skutečně potřebná a souhlasím i s tím, že by se měla navýšit. Ale na krize nelze samozřejmě odpovídat jedním univerzálním nástrojem z Bruselu. Musíme posilovat odolnost vůči těmto situacím a krizím.

V poslední době od zemědělců slyším například diskusi o systémovém fondu pro těžce pojistitelná rizika. Patřilo by tam sucho nebo razantní pokles výkupních cen, které teď řešíme například u mléka. Do fondu by mohli přispívat sami zemědělci, částečně i stát. Byla bych ráda, kdyby proběhla nad tímto tématem nějaká diskuse s ministerstvem zemědělství, zemědělským výborem a třeba i se zemědělskými nevládními organizacemi.

Společná zemědělská politika se má dle návrhu Evropské komise změnit, reforma má platit od roku 2028. Návrh počítá s menším rozpočtem, ale mimo to se mění i celá struktura politiky. Jak to hodnotíte?

Musíme si hned na začátek říci, že návrh nové společné zemědělské politiky není jen nějaká technická úprava, ale je to opravdu velmi výrazný zásah do samotné podstaty společné zemědělské politiky. Vidím tam opravdu velké riziko z pohledu oslabení vlastní produkce potravin ve chvíli, kdy mluvíme o nějaké strategické autonomii. Potravinová bezpečnost přitom není žádným vedlejším tématem, je to jeden z pilířů bezpečné Evropy.

Zemědělci zároveň čelí větší nestabilitě než dřív. Už jsme o tom hovořili – klimatické výkyvy, drahé vstupy, různé geopolitické šoky. O to více zemědělci potřebují, aby nová společná zemědělská politika byla čitelná, stabilní a předvídatelná, a ne aby do systému vnesla ještě další nejistotu – což já v návrhu nové společné zemědělské politiky Evropské unie bohužel vnímám. Pokud by reforma vedla k menší stabilitě, menší produkci a větší závislosti na dovozu, myslím si, že to opravdu není posun dopředu, ale krok špatným směrem.

I z toho důvodu Česko na jednáních v Bruselu prosazuje, aby se s ohledem na rozsah změn počítalo s přechodným obdobím.

Jedna z diskutovaných změn je spojení zemědělských a regionálních dotací do jednoho „megafondu“, což by v podstatě znamenalo, že zemědělství bude muset bojovat o peníze ze stejné obálky, ze které se financuje rozvoj regionů. Dovedete si něco takového v Česku představit?

Určitě nejsem zastáncem toho, aby zemědělství soutěžilo s dálnicemi či s výstavbou bytů. A to riziko je naprosto jednoduché: vedlo by to k další ztrátě předvídatelnosti, na které je společná zemědělská politika historicky postavena.

Podle mého názoru by to namísto slibovaného zjednodušení mohlo ve skutečnosti vnést do celé situace ještě větší chaos, protože každá ta politika má jiný cíl, jiná pravidla, jiný rytmus fungování, má prostě jinou dynamiku.

Jsem přesvědčena, že evropské zemědělství nesmí skončit jako jedna položka v nějakém společném superfondu, kde bude v podstatě bojovat o přežití s úplně jinými politikami. Pokud zemědělství a s ním i potravinovou soběstačnost oslabíme, Evropa se může stát velmi zranitelnou a vydíratelnou.

Zemědělských dotací má být obecně méně mimo jiné kvůli tomu, že si Evropa stanovila jiné priority – konkurenceschopnost, technologie, obranu, ale i podporu Ukrajiny. Nejsou tedy škrty v zemědělství obhajitelné?

Je naprosto férové si říci, že evropský rozpočet není nafukovací a tlak na přeskupení výdajů je reálný. Skutečně přibyly nové priority, ať už je to obrana, bezpečnost, podpora Ukrajiny nebo geopolitická odolnost – což je naprosto legitimní. Současně ale platí, že ten řez do zemědělské kapitoly je velmi výrazný, dokonce až přes 20 procent. A z našeho pohledu je takový zásah velmi obtížně přijatelný. Opět se vrátím k tomu, co už jsem zmiňovala. Potravinová bezpečnost je také bezpečnost. Pokud Evropa oslabí vlastní zemědělskou výrobu, zvýší tím závislost na dovozech a sníží svou odolnost v krizových situacích. A pokud Evropa tvrdí, že chce být bezpečnější – dobře, naprosto tomu rozumím, ale nemůže současně řezat jednu z těch politik, která tuto bezpečnost zajišťuje.

Nemyslím si, že by zemědělci chtěli poškozovat nebo drancovat krajinu či půdu. Je to jejich výrobní prostředek a přistupují k tomu zodpovědně. Říkají, že chtějí jen dělat svou práci, nechtějí být úředníci, říká Monika Oborná. Na snímku z nedávné konference Proměny zemědělství.

Foto: HN - Lukáš Bíba

Vyzdvihla bych pak ještě jedno téma – a to je vylidňování evropského venkova. To by nás mohlo do budoucna stát spoustu finančních prostředků. Škrty by mohly vést k větší křehkosti trhů a menší stabilitě těchto regionů. Česko se proto připojilo ke společné iniciativě dalších států a požaduje silnější rozpočet pro společnou zemědělskou politiku. Geopolitické priority by neměly jít na úkor evropského venkova.

V souvislosti s tímto vylidňováním venkova se obecně hovoří i o stárnutí zemědělské populace. Vidíte ve společné zemědělské politice nebo i třeba na národní úrovni nějaká opatření, která by učinila sektor lákavější pro mladé lidi?

Často slyším od zástupců zemědělců jeden hlavní důvod, proč třeba v zemědělských rodinách ztrácí další generace o obor zájem. Je to obrovská byrokratická zátěž. Dnes vám ti lidé řeknou: nás baví zemědělství, my chceme být v terénu, chceme se věnovat hospodářským zvířatům, chceme se věnovat práci venku, ale nechceme být úředníci. Je to obrovský problém a pro nás zároveň velký úkol i na národní úrovni. Musíme se zaměřit na snížení byrokratické zátěže, ať už jde o různé regulace, duplicitní formuláře a tak dále. Je to jedna z věcí, která je mentálně velmi demotivující.

Na druhou stranu, když hovořím se studenty zemědělských škol, snažím se jim pokaždé vysvětlit, že zemědělství je dřina, že je to práce na 24 hodin denně a sedm dní v týdnu, ale současně je potřeba říci, že dnes už je zemědělství mnohem více o moderních technologiích. Toto odvětví se posunulo tak daleko, že může být pro mladé lidi velmi atraktivní. Využívá se v něm umělá inteligence, drony a další technologie, které jsou dnes na opravdu vysoké úrovni.

Proměny zemědělství

Stáhněte si přílohu v PDF

V loňském roce jsme byli svědky masivních protestů zemědělců napříč Evropou. Ti čeští kritizovali mimo jiné environmentální opatření, která musí plnit. Je to ale právě zemědělství, které je z hlediska klimatu a přírody velmi citlivým sektorem. Jak nastavit balanc mezi ochranou a nezatěžováním zemědělců?

Nemyslím si, že by zemědělci chtěli poškozovat nebo drancovat krajinu či půdu. Je to jejich výrobní prostředek a přistupují k tomu zodpovědně. Říkají, že chtějí jen dělat svou práci, nechtějí být úředníci. Nedávno jsem měla seminář s ekologickými zemědělci a pán z rodinné farmy tam popsal, že venku stráví prací dvě hodiny, zatímco dalších šest je u stolu za počítačem, vyplňuje různé dokumenty, tabulky a řeší nesmyslné požadavky. To, co vyplní, musí navíc potom udělat znovu, mnohdy opakovaně, pro další instituce. Je to postavené na hlavu.

Dalším třaskavým tématem mezi zemědělci je obchodní dohoda EU–Mercosur. Jsou podle vás obavy z této dohody opodstatněné?

Obchodní dohody v tomto smyslu mají jeden vážný problém – zemědělci ve třetích zemích nemají tak přísná pravidla jako tady u nás v Evropské unii. Zároveň si ale myslím, že obchodní dohody není potřeba extrémně démonizovat, ale ani bagatelizovat. Riziko samozřejmě existuje, zejména u citlivých komodit. Tam musí EU trvat na ochranných doložkách, pravidlech a férových podmínkách. Já se zemědělcům vůbec nedivím, že mají obavy, protože Evropa v podstatě dovolí dovozům ze třetích zemí profitovat z podmínek, které by vlastním zemědělcům nikdy nepovolila. A to je podle mě politicky i ekonomicky neobhajitelné. Jsem přesvědčená, že Evropa nemůže chtít po svých farmářích nejvyšší standardy a zároveň bez odporu otevřít prostor dovozům, které tyto standardy nenesou. A za mě je to jednoznačně ohrožení konkurenceschopnosti evropského zemědělství v době, kdy hovoříme o tom, že tuto konkurenceschopnost musíme posilovat.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Proměny zemědělství.