Čeká nás podnebí střední Asie. Na zemědělce dopadá změna klimatu nejvíc

V rámci projektu Agristructure LIFE Alžběta Procházková navrhuje a testuje na vybraných farmách takzvané agristrukturní prvky, které mají přispívat k obnově zdravé krajiny a zároveň vycházet z potřeb zemědělského hospodaření. Změnu smýšlení však podle ní potřebují nejen zemědělci, ale i spotřebitelé.

V květnu jste společně s dalšími ekologickými organizacemi vyzvali k připomínkování Národního plánu na obnovu přírody. Ten je implementací evropského nařízení a Česko ho má v září předložit Evropské komisi. Co je na něm problematického?

Evropské Nařízení o obnově přírody se před dvěma lety podařilo velice natěsno schválit, což je podle mě skvělý úspěch, protože atmosféra ohledně tohoto tématu se v celé Evropě bohužel posouvá nežádoucím směrem. Každopádně je to nejvýznamnější legislativa týkající se obnovy přírody za poslední čtvrtstoletí, od vydání Natury 2000, což je celoevropská soustava chráněných území, kterou podle jednotných pravidel vytvářejí všechny státy Evropské unie. Má chránit vzácné a nejvíce ohrožené druhy živočichů, rostlin a přírodní stanoviště.

V Česku otevřela první střední škola pro ekozemědělce. Studenti si farmaření osahají na reálných farmách

2. 7. 2026 ▪ 8 min. čtení

Teď probíhá příprava její implementační fáze, kdy členské státy sestavují své národní plány. A tahle vyjednávání nejsou vůbec jednoduchá. Ministerstvo životního prostředí do toho dost šlapalo, snažili se zapojit všechny relevantní aktéry a dobře ten proces zorganizovat, ale postupem času se práce na tomto dokumentu začala rozmělňovat. Úplně efektivně se to nicméně nedaří ani v ostatních zemích, takže to není jen český problém.

Co se tam řeší v oblasti zemědělství?

Článek 10 se zaměřuje na podporu populace opylovačů a článek 11 na obnovu ekosystémů v zemědělské krajině. Problém je ale v tom, že obnova přírody v zemědělské krajině je úzce provázaná se společnou zemědělskou politikou a tam ještě neznáme přesný finanční rámec. Stále se o něm vyjednává. Takže na jednu stranu musíme definovat naše závazky v ochraně a obnově zemědělské krajiny – a na druhou stranu ještě nevíme, kolik na to dostaneme peněz. Víme jen s velkou pravděpodobností to, že prostředky na společnou zemědělskou politiku budou asi o dvacet procent nižší oproti tomu, co čerpáme teď.

Takže zemědělci budou mít víc závazků a méně peněz na jejich plnění?

Ano, to je přesně ta obava. Je ale otázkou, jak celý plán na obnovu přírody koncipovat. Ideální by bylo, aby nebyl úzce resortně vymezený, protože ochrana biodiverzity je celospolečenská záležitost. Trochu se čeká, jak se s tím úkolem popasují ostatní státy a jak se k tomu postaví Evropská komise.

Co konkrétně je pro vás jako ekoložku důležité, aby národní plán obsahoval?

U zemědělských ekosystémů jsou hodně důležité indikátory, podle kterých se bude dlouhodobě hodnotit úspěšnost nebo neúspěšnost zvolených strategií. Pokud například chceme zastavit úbytek polních ptáků, musíme mít stanovené konkrétní cíle, jak dosáhnout toho, že se populace začnou obnovovat.

Vody není dost. Letos bylo nejsušší jaro od roku 1961, a když na jaře chybí voda, tak semeno prostě nevzejde.

Foto: Alžběta Procházková

V důsledku vyšších teplot se zvyšuje výpar z rostlin i z krajiny. V zimních měsících chybí sněhová pokrývka, která by na jaře doplnila zásoby spodní vody. Takže i když se někdy zdá, že přece prší, tak vody není dost v těch obdobích, kdy ji zemědělci potřebují.

Foto: Alžběta Procházková

Měří se výsledky počtem reálných ptáků, nebo stačí třeba vykázat, kolik jsme pro ně vytvořili remízků?

Budou se skutečně sledovat ptáci. To se dá jasně dokázat: ptáci buď jsou, nebo nejsou. Měli bychom nejprve zastavit pokles jejich populací a pak dosáhnout jejich postupné obnovy. Členské státy musí dále sledovat minimálně dva ze tří volitelných ukazatelů. Jde o počet pestrých krajinných prvků, monitoring motýlů na travních plochách a sledování organické hmoty v zemědělských půdách. Česko si pravděpodobně vybere sledování krajinných prvků a organický uhlík. Lepší by ale bylo, aby se všechny tyto aspekty monitorovaly a zlepšovaly současně, protože jsou navzájem propojené. Když chcete ptáky, musíte mít hmyz, kterým se živí. A když chcete hmyz, musíte mít zdravou půdu bez pesticidů.

Jak se takový monitoring provádí prakticky?

Ke každému ukazateli bude speciální metodika monitoringu. Například u opylovačů se na území daného státu určí odpovídající počet sledovaných míst, těmi pak fyzicky prochází člověk se síťkou a přesně popsaným způsobem sbírá hmyz, který tam žije. Metodika je ale dost složitá a v Česku jsou jen jednotky profesionálů, kteří jsou schopní monitoring provádět. Tady narážíme na problém, který se týká většiny politik spojených se zemědělstvím nebo ochranou přírody – chybí kontinuita. Monitoring opylovačů by měl podle Nařízení o obnově přírody probíhat až do roku 2050. Zatím ale stále není jasné, z jakých peněz se bude financovat. V momentě, kdy by to bylo jasné, bylo by možné vyškolit dostatečný počet odborníků, protože by tito lidé věděli, že mají dlouhodobou perspektivu se monitoringu věnovat a vyplatí se jim to. Pokud panuje kolem financí nejistota, je to vždycky složité.

Podobný problém mají zemědělci například s podporou krajinných prvků. Koncem funkčního období minulé vlády byly vypsané dotační tituly na remízky, mokřady, stromořadí a podobná opatření, ale zatím o dotace není velký zájem. Jedním z důvodů bezpochyby je, že nikdo vlastně neví, jestli ta podpora bude trvat rok, dva, pět, nebo za chvíli skončí. Za takových podmínek si každý rozmyslí, jestli se do podobných věcí pustit.

Do jaké míry se požadavky Nařízení o obnově přírody v případě zemědělské krajiny liší od toho, co už v praxi děláme nebo se chystáme dělat?

Žádná environmentální strategie nebo požadavek Evropské komise nepadá z čistého nebe. Vždycky rozvíjí něco, co už běží nebo na co se dá navázat. To platí i o tomto nařízení. Kdybychom chtěli být konzervativní, stačilo by víceméně s nějakými úpravami vycházet z opatření, která už se dějí. Jen bychom jich potřebovali v krajině mnohem víc. Třeba právě pro opylovače už delší dobu zemědělci mohou vytvářet nektarodárné biopásy a existuje spousta dotačních podpor na dobrou péči o travní porosty.

Také častější využívání meziplodin, které je částečně důsledkem požadavků legislativy a částečně důsledkem toho, že víc a víc zemědělců chápe prospěšnost meziplodin pro zdraví půdy, může být přínosné pro opylovače. Dochází i k určitému poklesu využívání pesticidů v množstvích, která byla dřív běžná – za tím ale z velké části stojí spíše jejich zdražení. Stále toho v každém případě pro hmyzí populace neděláme v zemědělské krajině ani zdaleka dost.

Jaké opatření pro obnovu krajiny vnímáte v zemědělství jako obzvlášť přínosné?

Ochranné pásy podél vody. Dlouho jsme je prosazovali a jsem opravdu ráda, že se staly součástí podmínek Ekoschémat, což je jeden z dotačních titulů, které pobírají skoro všichni zemědělci. Když mají na svém pozemku vodní tok, musí v jeho okolí vytvořit travnatý pás. Původně šlo hlavně o to, aby se omezil vnos pesticidů a hnojiv z pole do vodního toku a v případě silného deště také splach půdy. Teď ale vidíme, že podmínky jejich zakládání a obhospodařování nejsou úplně vhodné pro podporu opylovačů a dalších organismů a to je škoda, když už tam ty pásy jsou. Někdy stačí trochu upravit nebo podpořit již existující opatření, aby přinášelo ještě víc užitku pro životní prostředí, a tedy potažmo i pro nás.

Ve své praxi se hodně věnujete klimatické změně. Jaké její dopady pociťují čeští zemědělci už teď?

Myslím, že už nejsou žádní zemědělci, kteří by klimatickou změnu nepociťovali. Některé roky jsou lepší, jiné horší, obecně ale stoupá teplota a mění se srážky. Ne že by se významně měnil jejich roční úhrn, ten se nejspíš nebude moc měnit ani do budoucna, mění se ale jejich distribuce a to je zásadní. Významným faktorem také je, že v důsledku vyšších teplot se zvyšuje výpar z rostlin i z krajiny. V zimních měsících chybí sněhová pokrývka, která by na jaře doplnila zásoby spodní vody. Takže i když se někdy zdá, že přece prší, tak bohužel vody není dost v těch obdobích, kdy ji zemědělci potřebují. Letos bylo nejsušší jaro od roku 1961, a když na jaře chybí voda, tak semeno prostě nevzejde.

Dalším tématem jsou extrémní srážky, na které jsme dřív byli zvyklí převážně v létě, kdy už bývá úroda vzrostlá a odolnější. V posledních letech se ale vlivem klimatické změny objevují prudké lijáky a bouřky na jaře nebo na podzim, kdy jsou pole holá, takže přívaly vody půdu spláchnou a dochází k erozím. Na zemědělce opravdu dopadají klimatické změny hodně a není vůbec jednoduché se s tím v běžném provozu vypořádat.

Měli by dostávat od státu větší podporu?

Finance jsou jedna věc, ale důležité mi přijde i celkové nastavení naší společnosti. Musíme si říct, jestli chceme ještě několik let nebo desetiletí těžit z naší krajiny maximum a totálně ji zničit za cenu levnějších potravin, anebo investovat do opatření, která nás částečně omezí, ale přinesou dlouhodobý užitek. Obávám se, že si česká společnost ještě moc neuvědomuje, co znamená zdravá kvalitní potravina. Zvykli jsme si na to, že v běžně dostupných potravinách i ve vodě jsou pesticidy a vlastně nám to ani moc nevadí. Cena potravin ale vytváří falešný pocit o tom, co znamená dobře hospodařit v krajině. Potřebovali bychom pochopit, že když zemědělec pracuje šetrněji k přírodě, k vodě a k půdě, znamená to zdravější potraviny a zdravější životní prostředí, a tedy zdravější společnost a související nižší náklady na její léčbu. Lepší péče o krajinu a přírodu by se měla adekvátně odrážet na ceně produktů. Férová a transparentní cena potravin by měla být jedním ze základů naší společnosti.

Se změnou klimatu začíná být také náročnější pěstovat u nás některé plodiny a chovat některá zvířata. Jak se jejich skladba nebo rozmístění mění?

Určitě dochází k posunu výrobních oblastí. To, co se dřív pěstovalo jen na jižní Moravě, už se dnes pěstuje na Vysočině, často kvůli tomu, že na jižní Moravě už se to nevyplatí. Velkým problémem je sucho. Laik si možná řekne, že budeme zalévat, jenže my nemůžeme zalévat kukuřici na poli, na to prostě nebudeme mít dost vody. Zavlažování obecně je složitý problém. Někdy i úsporná technická opatření mohou ve svém v důsledku přinést větší spotřebu vody. To se stalo například ve Španělsku, kde stát podpořil systémy kapkové závlahy. Jenže tím, že se tato zařízení stala pro spoustu lidí dostupnějšími, tak se nakonec celkově odčerpalo ještě víc vody než dřív. Velkým problémem tam navíc byly černé odběry vody. Došlo tak k vysušení některých mezinárodně významných chráněných mokřadů a Španělsko bylo odsouzeno Evropským soudním dvorem.

Tohle si Česko musí včas uvědomit a spočítat. Voda dřív byla něčím, co vždycky bylo k dispozici, ale i my už teď narážíme na její kapacitní limity, protože je potřeba nejen v zemědělství, ale také například k chlazení jaderných elektráren. Musíme mít dobrou strategii, jak zachovat minimální průtoky řek, které jsou důležité pro přírodní ekosystémy, zároveň si zajistit dost vody pro zemědělství, spotřebu obyvatel i pro průmysl. Může to třeba znamenat, že pěstovat některé plodiny náročné na vodu se v sušších oblastech nadále nevyplatí.

Jaká česká plodina má s klimatickou změnou největší problém?

Velmi zasažený je například chmel. I když má bezprostředně dostatek vláhy, protože některé chmelnice jsou zalévané, tak když dozrává za příliš vysokých teplot, horko může úrodu zničit. Takže zejména v některých oblastech na něj ty změny dopadají tak, že bude potřeba upravit způsoby pěstování, najít nové odolnější odrůdy nebo posunout produkci jinam. Otázkou je třeba také chov krav, protože v některých chovných oblastech málo prší a v suchých obdobích je pak málo píce. Navíc vysoké teploty mají negativní vliv na dojivost krav. I tady si proto musíme spočítat, kdy by dávalo větší smysl přesunout chov skotu jinam.

Proměny zemědělství

Stáhněte si přílohu v PDF

Budou v Česku podmínky pro pěstování subtropických druhů, například olivovníků?

I když se v Česku už na zahradách pěstují některé exotické stromy, například fíkovníky nebo kiwi, nemůžeme čekat, že tady v blízké budoucnosti budeme mít citrusové a olivovníkové háje. Sice se otepluje, ale pořád jsme vnitrozemský stát, takže středomořské podnebí tu mít nebudeme. Spíš si můžeme představit třeba podnebí Střední Asie. V létě bude pravděpodobně stále větší horko, zimy budou mírnější, ale musíme počítat i s velkými výkyvy srážek a občasnými mrazy. Už bychom se neměli každý rok divit, že pomrzly meruňky, a spoléhat se na to, že to vyřeší pojišťovna. Dokud zmrzly meruňky jednou za deset let, dala se ještě taková událost pojistit. Ale když to bude každý druhý rok, tak se nám pojistná částka vyšplhá na úroveň, která se už nevyplatí. Pro zemědělce je to náročné, protože většinou jsou to spíš konzervativní lidé, které naučili hospodařit jejich rodiče a prarodiče. A najednou se ve všech ohledech ocitají v úplně jiných podmínkách.

Půjde s tím ruku v ruce i změna našeho jídelníčku?

Upřímně řečeno, z globálního hlediska je to tak, že jestli se na této planetě máme dlouhodobě udržet, tak prostě jídelníček změnit musíme. Postupně se dostáváme do fáze, kdy se i nejlidnatější populace, jako je ta indická nebo čínská, chtějí stravovat stejně jako západní Evropa, což znamená jíst hodně masa. A to je pro naši planetu neudržitelné. Maso je extrémně neefektivní potravina, když si spočítáte, kolik rostlin a vody je k chovu dobytka a ke zpracování masa potřeba. Neříkám, že se masa budeme muset úplně vzdát, ale určitě bychom měli konzumaci živočišných produktů snížit a posunout se k nějaké formě flexitariánství.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Proměny zemědělství.