Evropa znovu objevuje jádro. Stát platí, ručí a bere na sebe riziko, které soukromý kapitál nechce

Nejde přitom o evropskou zvláštnost. Mezinárodní energetická agentura IEA ve svém posledním výhledu popisuje návrat jaderné energetiky na scénu jako globální trend. Více než čtyřicet zemí zahrnuje jádro do svých energetických strategií a připravuje nové projekty. Ve světě se nyní staví přes 70 gigawattů nových jaderných kapacit, což je jedna z nejvyšších hodnot za poslední tři desetiletí. Celková světová kapacita se na konci roku 2025 pohybovala kolem 420 gigawattů. IEA ve svých scénářích očekává, že do roku 2035 globální jaderná kapacita vzroste nejméně o třetinu.

Za návratem jádra je především změna v poptávce po elektřině. Spotřeba roste s elektrifikací dopravy, vytápění i průmyslu a rychle přibývá také datových center. K tomu se přidává rozvoj umělé inteligence. IEA očekává, že spotřeba elektřiny datových center vzroste z 485 terawatthodin v roce 2025 přibližně na 950 terawatthodin v roce 2030.

Jádro není jen otázkou klimatu

I v Evropě se debata o jaderné energetice posunula. Vedle snižování emisí se stále častěji mluví o energetické bezpečnosti, konkurenceschopnosti průmyslu a potřebě domácí výroby elektřiny.

V loňském projevu o stavu unie spojila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová levnější domácí čistou energii s obnovitelnými zdroji a jadernou energetikou. Letos tento rámec znovu zdůraznila: Evropa podle ní potřebuje více domácí čisté energie, včetně obnovitelných zdrojů a jádra, aby snížila závislost na dovozu fosilních paliv a zvládla rostoucí elektrifikaci.

Jaderná energetika je nyní v evropské politice výslovně řazena mezi nízkoemisní zdroje, které mají vedle obnovitelných zdrojů přispět k dekarbonizaci evropské ekonomiky. V roce 2024 vyrobily jaderné elektrárny v EU 23,3 procenta veškeré elektřiny. Největší podíl na výrobě má Francie, která provozuje více než 50 reaktorů.

Osmý Nuclear Illustrative Programme zároveň odhaduje, že do roku 2050 bude do jaderné energetiky v EU potřeba přibližně 241 miliard eur v současné hodnotě. Zhruba 205 miliard eur z této částky má připadnout na výstavbu nových velkých reaktorů a přibližně 36 miliard eur na prodlužování životnosti stávajících elektráren. Další investice budou potřeba také v souvislosti s novými technologiemi, jako jsou malé modulární reaktory, jejichž náklady je zatím obtížné spolehlivě odhadnout.

Na podporu prvních komerčních projektů SMR je připravena garance ve výši 200 milionů eur, která má usnadnit zapojení soukromého kapitálu. V září 2026 oznámila Evropská investiční banka svou první investici do společnosti vyvíjející SMR: finské firmě Steady Energy poskytne až 40 milionů eur na vývoj, testování a licencování její technologie. Součástí evropského přístupu je i snaha urychlit licencování jednotlivých typů reaktorů, protože rozdílné požadavky národních regulátorů mohou výstavbu prodlužovat.

Nic z toho není argument pro to, že by jaderná energetika měla nahradit obnovitelné zdroje. Evropské scénáře počítají s kombinací různých nízkoemisních technologií. Jádro je v tomto pojetí jedním z pilířů, nikoli jediným řešením.

Švédsko: stát má rozdělit riziko s investorem

Kam se debata posunula, dobře ukazuje švédský případ. Společnost NuCore Energi, stoprocentně vlastněná společností Fortum, požádala Švédsko o státní podporu pro přípravu nového jaderného zdroje u Oskarshamnu. Projekt zatím nemá vybranou technologii a počítá s variantami od malých modulárních reaktorů až po velké bloky v celkovém rozsahu 1,2 až 3,4 GW.

Podstatné je, že Fortum nechce projekt nést samo. Počítá s tím, že se do něj postupně zapojí další investoři včetně potenciální účasti švédského státu. Samotné Fortum chce svůj podíl postupně snižovat a dlouhodobě zůstat menšinovým akcionářem. Pokračování projektu přitom podmiňuje nejen dlouhodobou politickou podporou, ale také závazky průmyslových odběratelů k odběru elektřiny. Velikost elektrárny se má odvíjet od budoucí poptávky, použité technologie a toho, jak budou mezi státem a investory rozdělena rizika.

Švédsko už přitom má vlastní podpůrný rámec pro nové jaderné zdroje. Od loňského srpna mohou zájemci žádat o finanční podporu v podobě vládních úvěrů a obousměrných rozdílových kontraktů. Celkový rámec je omezen na nové reaktory s instalovaným výkonem přibližně 5 GW. O konkrétních podmínkách podpory se jedná mezi vládou a investorem a slučitelnost podpory s pravidly EU pro státní pomoc se posuzuje v dialogu s Evropskou komisí.

Švédsko přitom už udělalo ještě výraznější krok u jiného projektu. V červnu 2026 se stát dohodl na získání 60 procent společnosti Videberg Kraft, která připravuje nové reaktory u Ringhals. Zcela státní Vatenfall a průmyslové konsorcium Industrikraft i Sverige mají každý držet po 20 procentech. Formální převod akcií se očekává až ve druhé polovině roku 2027.

Švédský model tak ukazuje, že stát nemusí být jen poskytovatelem podpory. Může se stát přímo akcionářem projektu a převzít část rizika, které by jinak musel nést soukromý kapitál.

Nizozemsko: soukromý kapitál nechce první krok zaplatit

Ještě názornější je Nizozemsko. Vláda zde zkoumala, zda mohou dva nové jaderné bloky připravit a financovat soukromí investoři. Analýza ukázala, že plně soukromé financování od začátku není realistické bez rozsáhlých státních garancí a převzetí značné části rizik státem.

Kabinet proto založil plně státní společnost NEO NL, která má projekt připravit a v další fázi také zajistit jeho výstavbu, vlastnictví a provoz. Stát tím nevstupuje do energetiky jen jako regulátor. Stává se investorem a budoucím vlastníkem infrastruktury.

V červnu 2026 nizozemská vláda oznámila, že pro první dva nové velké reaktory počítá s plně státním financováním alespoň do první fáze výstavby. Další podoba financování se může v průběhu projektu měnit a model má umožnit i případné pozdější zapojení soukromého kapitálu.

Důvod je jednoduchý a pro jadernou energetiku zásadní. Elektrárna potřebuje obrovský kapitál ještě dávno předtím, než začne vydělávat. Investor musí financovat projektovou přípravu, povolování a výstavbu. Po celou dobu přitom neví přesně, jak dlouho stavba potrvá, kolik nakonec bude stát a za jakou cenu bude moci elektřinu prodávat.

Nizozemská vláda se při konstrukci modelu inspirovala mimo jiné českým postupem u Dukovan. Analýza společnosti KPMG ukázala, že veřejné financování má díky nižším nákladům kapitálu nižší náklady na vyrobenou elektřinu než čistě soukromé financování. KPMG proto doporučilo zahájit projekt plně veřejným financováním v kombinaci s rozdílovým kontraktem a připustit pozdější vstup soukromého kapitálu.

Pokud je projekt považován za strategickou infrastrukturu, může být pro stát relevantní přijmout část rizika, kterou soukromý investor kvůli dlouhé návratnosti a nejistotě odmítá. Současně ale vzniká otázka, jak vysokou část rizika mají nést daňoví poplatníci a odběratelé elektřiny.

Když se riziko přesune na stát

Tento model má ovšem druhou stranu. Když stát převezme riziko, nezmizí. Přesune se z bilance investora do veřejných financí, regulovaných cen nebo budoucích účtů spotřebitelů.

Kritici upozorňují, že kapitál vložený do několika velkých projektů může být využit rychleji v obnovitelných zdrojích, sítích, akumulaci nebo úsporách energie. Greenpeace poukazuje na vysoké počáteční náklady, zpoždění výstavby a riziko, že část finanční zátěže nakonec ponese stát nebo odběratelé. Argumentuje také tím, že nové obnovitelné zdroje lze u řady projektů stavět rychleji.

Problém není jen v teoretické rovině. IEA upozorňuje, že nové velké reaktory v pokročilých ekonomikách v posledních letech často čelily výrazným zpožděním a překročení rozpočtů. Upozorňuje také na koncentraci dodavatelského řetězce: 94 procent reaktorů, jejichž výstavba byla zahájena v posledním desetiletí, používá čínský nebo ruský design. Koncentrovaná je navíc těžba uranu i kapacity na jeho zpracování a obohacování. Čtyři země zajišťují více než tři čtvrtiny světové těžby uranu a několik málo dodavatelů ovládá drtivou většinu světové kapacity obohacování.

Kritika se týká také dlouhodobého ukládání radioaktivního odpadu, bezpečnostních rizik a toho, že kapitál vložený do elektrárny zůstává v projektu desítky let. Zastánci rychlejšího rozvoje obnovitelných zdrojů naopak argumentují kombinací solární a větrné energetiky se sítěmi, akumulací, řízením spotřeby a dalšími flexibilními zdroji.

Článek vznikl ve spolupráci s ČEZ.