Subjekty Ruské federace: administrativní rozdělení

Subjekty Ruské federace: administrativní rozdělení

01 Republika Karelie
02 Republika Komi
03 Něněcký autonomní okruh
04 Archangelská oblat
05 Murmanská oblast
06 Vologodská oblast
07 Petrohrad
08 Leningradská oblast
09 Pskovská oblast
10 Novgorodská oblast
11 Brjanská oblast
12 Vladimirská oblast
13 Ivanovská oblast
14 Kalužská oblast
15 Kostromská oblast
16 Moskva
17 Moskevská oblast
18 Orelská oblast
19 Rjazaňská oblast
20 Smolenská oblast
21 Tverská oblast
22 Tulská loblast
23 Jaroslavská oblast
24 Republika Marij-El
25 Republika Mordovie
26 Republika Čuvašská
27 Kirovská oblast
28 Nižněgorodská oblast
29 Bělgorodská oblast
30 Voroněžská oblast
31 Kurdská oblast
32 Lipecká oblast
33 Tambovská oblast
34 Republika Kalmycká
35 Republika Tatarstán
36 Astrachaňská oblast
37 Volgogradská oblast
38 Penzenská oblast
39 Samarská oblast
40 Saratovská oblast
41 Uljanovská oblast
42 Republika Adygeja
43 Republika Dagestán
44 Republika Kabardino-balkarská
45 Republika Karačajevo-čerkeská
46 Republika Severní Osetie
47 Republika Ingušská
48 Republika čečenská
49 Krasnodarský kraj
50 Stavropolský kraj
51 Rostovská oblast
52 Republika Baškortostán
53 Republika Udmurtská
54 Kurganská oblast
55 Orenburská oblast
56 Permská oblast
57 Komi-permjacký autonomní okruh
58 Sverdlovská oblast
59 Čeljabinská oblast
60 Republika Altaj
61 Altajský kraj
62 Kemerovská oblast
63 Novosibiřská oblast
64 Omská oblast
65 Tomská oblast
66 Tjumeňská oblast
67 Chanty-mansijský autonomní okruh
68 Jamalo-něněcký autonomní okruh
69 Republika burjatská
70 Republika Tuva
71 Republika Chakasie
72 Krasnojarský kraj
73 Evencký autonomní okruh
74 Tajmyrský autonomní okruh
75 Irkutská oblast
76 Usť-ordynsko-burjatský autonomní okruh
77 Čitská oblast
78 A ginsko-burjatský autonomní okruh
79 Republika Sacha (Jakutsko)
80 Židovská autonomní oblast
81 Přímořský kraj
82 Chabarovský kraj
83 Amurská oblast
84 Kamčatská oblast
85 Korjacký autonomní okruh
86 Magadanská oblast
87 Čukotský autonomní okruh
88 Sachalinská oblast
89 Kaliningradská oblast
Jak se žije v sedmi regionech Ruska
(Kurs rublu je asi 1,45 Kč)
Subjekt federace plocha přírodní zdroje hustota nezaměstnanost (v %) zadluženost ve základní spotřební příjem
(v tis. km2) obyvatelstva (os/km2) výplatě mezd (v mld RUB) koš (v RUB) na osobu (v RUB)
Baškortastán 143,6 ropa, uhlí, plyn, chrom, zlato 28,6 12,4 1406,1 514,5 1131,9
Krasnojarský kraj 2339,7 dřevina, uhlí, barevné 1,3 14,5 1320,2 694,8 1522,8
kovy, zlato, vzácné kovy
Kaliningradská oblast 15,1 jantar, rašelina, plyn, ropa 63,0 15,8 32,9 596,5 1247,2
Moskevská oblast 46 stavebniny, křemíkaté suroviny 145,6 11,0 514,3 623,3 1356,2
Moskva 1 žádné suroviny 8538 5,6 560,9 749,7 5701,6
Novosibiřská oblast 178,2 uhlí, ropa, plyn rašelina, mramor 15,4 15,1 671,7 598,4 1030,9
Přímořský kraj 165,9 olovo, zinek, wolfram, žeňšeň 13,2 14,4 1296,4 750,7 1113,3
Nový ruský prezident se rozhodl posílit roli centra v regionech a zefektivnit tak nejen ekonomiku krizí zmítaného státu.
Na počátku své téměř desetileté vlády prohlásil první prezident Ruské federace Boris Jelcin na adresu 89 subjektů (regionů) země: "Berte si tolik suverenity, kolik jí unesete." Opakoval tuto výzvu i v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a Rusko se přeměnilo ve svrchovaný stát i v následníka nepříliš žádoucího sovětského dědictví.
Regiony se od počátku dělily na zcela samostatné donátory (odvádějící značné procento svých příjmů do federální pokladny) a ohrožené recipienty, kteří mohli přežívat jen díky finančním injekcím moskevského centra. Jelcinovu výzvu přijali donátoři, kteří se tak chopili možnosti navazovat ekonomicky výhodné kontakty se zahraničím mimo kontrolu Moskvy, recipienti nadále spoléhali na pomoc Moskvy.
Ke klíčovým donátorům lze nyní zařadit mimo jiné Moskvu, Petrohrad, Jaroslavskou, Nižněgorodskou a Samarskou oblast a Krasnojarský kraj. Dotace od centra naopak netrpělivě očekávají rozlehlé regiony například na Dálném východě, Ingušská republika a Dagestán.
Stále zřetelněji se projevovala disharmonie mezi federálním zákonodárstvím a místními zákony, výnosy a nařízeními. Formálně platily federální zákony, lídři regionů a gubernátoři se však řídili místními vyhláškami, jež byly začasté v rozporu nejen s federálními zákony, ale i s ruskou ústavou.
Vzrůstající napětí mezi centrem a 89 regiony kulminovalo na konci roku 1994, kdy konflikt mezi příliš suverénním Čečenskem a Moskvou přerostl v krvavou válku. Ta sice v polovině roku 1996 skončila, na podzim roku 1999 však propukla s novou silou a trvá dodnes.
Ekonomický dopad rusko-čečenské války je zřejmý, méně zřejmé, leč citelnější jsou dopady chaosu, panujícího ve vztazích mezi federálním centrem Moskvou a ruskými regiony. Řada z nich využila ekonomické krize Ruska, aby odmítla odvádět finance centru, což začasté motivovala oprávněnou výtkou, že Moskva sama není schopna včas zasílat regionům dotace.
Ze strany bohatých regionů navíc hrozilo nebezpečí, že budou požadovat suverenitu nikoli z politických, ale výhradně z ekonomických důvodů. Nedostatek platební disciplíny pak navodil situaci, kdy státnímu rozpočtu chyběly peníze na výplaty mezd, důchodů a sociálních dávek. Chaos ve vztazích mezi centrem a regiony se stal motorem narůstajícího sociálního napětí.
Vnějším projevem opakovaných Jelcinových pokusů změnit tuto nepříznivou situaci a navodit v regionech (nejen platební) disciplínu se projevily častým střídáním kabinetů. Bezúčelnost podobných pokusů se projevila zvláště po srpnové finanční krizi roku 1998.

Putinova revoluce

Po své inauguraci dne 7. května 2000 mohl v pořadí již druhý prezident suverénního Ruska Vladimir Putin začít realizovat své plány na změnu ve vztazích mezi Moskvou a ruskými regiony. Aniž jakkoli verbálně zpochybnil Jelcinovo prohlášení o "suverenitě ruských regionů", upozornil na skutečnost, že v zemi musí být neprodleně nastolen pořádek a "diktatura zákona".
Dne 13. května 2000 pak podepsal Putin svůj výnos č. 849, jenž představuje začátek či spíše první etapu razantní reformy federálního uspořádání Ruské federace. O necelý týden později pak Putin poprvé za dobu své vlády využil možnosti vystoupit před ruskou veřejností ve veřejnoprávní ruské televizi a vysvětlit svůj plán. Již z této posloupnosti kroků vyplývá, že ruský prezident počítá s tím, že jeho iniciativa směřující ke zvýšení vlivu centra na činnost a postupy regionů může narazit na odpor bohatých regionů.
V čem spočívá Putinův plán pacifikace odbojných regionů? Již za Jelcina byl učiněn pokus zvýšit kontrolu nad ruskými regiony zavedením tzv. prezidentových zmocněnců, kteří měli kontrolovat činnost regionálních lídrů a gubernátorů a stát se "carovým okem" zvláště v odbojných a "příliš samostatných regionech". Těchto Jelcinových zmocněnců bylo celkem osmdesát (tedy jen o málo méně, než regionů) a není divu, že kontrolní činnost se míjela účinkem. Jejich přílišná blízkost k regionálním lídrům způsobovala, že zasílali centru jen ty informace, které byly výhodné pro regiony.
Putin svým výnosem situaci radikálně změnil. Napříště již má být obřích "superregionů" nazývaných nyní federálními okruhy jen sedm. Ty pak mají mít plnou kontrolu nad rozhodovacím procesem i činností v řadě federálních regionů, jež spadají do jejich kompetence (viz mapu). Jejich domaniace nad federálními lídry má být zajištěna i tím, že nebude možné, aby se úžeji kontaktovali jen s některými z gubernátorů a tím se dostávali do jejich vlivu.

Šest generálů a liberál

Ruská masmédia si rychle povšimla skutečnosti, že hranice sedmi federálních okruhů se až příliš nápadně shodují s dosavadními hranicemi okruhů působnosti vnitřních vojsk. Tato skutečnost plus Putinova "provenience" ze silových struktur KGB vyvolala spekulace tom, zda se v Rusku nepřipravuje "vojenská diktatura". Ještě více "vyděsil" masmédia fakt, že šest ze sedmi "superšéfů" federálních okruhů jsou významní představitelé silových struktur.
V čele Severokavkazského okruhu stanul armádní generál a bývalý velitel federálních sil v Čečensku Viktor Kazancev, Centrální okruh kontroluje generálporučík Federální služby bezpečnosti (FSB) Georgij Poltavčenko, Dálněvýchodní okruh připadl "hrdinovi" první čečenské války (1994-1996) generálporučíkovi Borisi Pulikovskému. Za Uralský okruh Putinovi zodpovídá náměstek ministra vnitra Petr Latyšev, Severozápadní okruh (do nějž patří i prezidentovi blízký Petrohrad) má na starosti Putinův nejbližší přítel a současně náměstek ředitele FSB Viktor Čerkesov. Obrovský Sibiřský federální okruh bude řídit exministr pro záležitosti Společenství nezávislých států a klíčový iniciátor vzniku rusko-běloruského svazu Leonid Dračevskij.
Zcela osamocen je tak v této vybrané společnosti Putinovi věrných reprezentantů silových ruských resortů šéf Povolžského federálního okruhu. Není jím nikdo jiný než dosavadní klíčový lídr ruské pravice (zakladatel pravicového hnutí Nová síla) a expremiér Sergej Kirijenko, pokládaný za liberála a obhájce ruské střední třídy.
Je-li přítomnost šesti "silných" Putinových "superlídrů" dána jejich blízkostí k prezidentovi, volbu Kirijenka zapříčinila ona vehementní podpora, kterou právě Kirijenko v březnových prezidentských volbách Putinovi poskytl, a to i za cenu poškození zájmů liberálního prezidentského kandidáta Grigorije Javlinského. Pravice si ostatně slibuje od strmé kariéry svého reprezentanta razantní vzestup svých šancí.

Ohrožení senátoři

Západ, na rozdíl od řady ruských masmédií, vnímá Putinovu iniciativu vcelku pozitivně. Západní experti si totiž povšimli, že senátoři z ruské Rady federace v praxi dosud začasté zastávali v jediné osobě jak legislativní (coby senátoři), tak i exekutivní (v roli gubernátorů) funkce. Často přijímali v Radě federace zákony, které doma odmítali plnit.
Putin proto spojuje svůj pokus o revoluci ve federální správě se souběžným pokusem o revoluci legislativní. Bude-li (což je pravděpodobné) schválen ve Státní dumě jím navržený zákon o odvolatelnosti hlav regionů (včetně gubernátorů), dojde k významnému posílení centra na úkor nekontrolovatelné moci regionů. Putinova revoluce ovšem v mnohem větší míře ohrožuje lídry donátorských regionů než mnohem skromnější gubernátory chudých regionálních recipientů.

Putin jako Pinochet?

Příznačný je postoj ruských liberálních fundamentalistů. Skalní liberál a prezident Alfa-banky Pjotr Aven požaduje, aby Putin využil k definitivnímu ozdravení ruské ekonomiky model, užitý před lety chilským diktátorem generálem Augustem Pinochetem, tedy razantní směs tvrdé reaganomiky a diktátorské moci. Další ruský liberál a jeden z petrohradských autorů Putinova ekonomického programu German Gref hovoří o "regulované tržní ekonomice, zaměřené na zachování sociální stability".
Myšlenka "silné ruky", jež je nezbytná k vykročení Ruska směrem k trvale pozitivnímu růstu ekonomiky a tím i ke stabilizaci ruské společnosti však není cizí ani představitelům Západu. Miliardář a filantrop George Soros, jenž v Rusku vyvíjel nemalé aktivity a tuto zemi zná, vcelku nepochybuje o Putinových diktátorských ambicích, za osudovou chybu Ruska a příčinu jeho ekonomické krize však pokládá jeho "nadměrnou vstřícnost vůči volnému trhu". Významný americký politik Henry Kissinger zase nepochybuje, že Rusko za Putina se bude podobat Salazarovu Portugalsku: "Bude tu řada prvků demokracie, v podstatě však půjde v Rusku o autoritativní režim." Podstatné však je, že předlouhá niť chronické krize Ruska by se mohla přetrhnout.