Lesk a bída intelektuála

"...nebráním Sartra. Vyprávím dobrodružství..." (B. H. Lévy)

Lesk a bída intelektuála

Jean-Paul Sartre? Jak ho všichni citovali za života, tak se po smrti podivuhodně vytratil. Nikdo o něm vážně nemluvil. Teprve nyní, v souvislosti s výročím jeho úmrtí, se opět opět dostal do středu pozornosti.
Důvodem nového zájmu o Jeana-Paula Sartra je řada knih, které ve Francii vyšly u příležitosti dvacátého výročí jeho smrti. Pozornost vyvolalo především značně problematické dílo současného předního francouzského filozofa a esejisty Bernarda-Henri Lévyho nazvané Sartrovo století. Stačilo málo a Sartre znovu vyvolal, tak jako tolikrát za života, spor intelektuálů, vášnivé debaty, osočování, nejpozoruhodnější interpretace toho, co zanechal: nepřehlédnutelné a rozporné dílo.
Svého času byl Jean-Paul Sartre nejznámějším, nikoli však nejvýznamnějším, francouzským filozofem a spisovatelem. Kdyby nic jiného, potvrzuje to až neuvěřitelná příhoda, o níž se kdysi zmínil esejista Claude Roy. V 60. letech narazil v jakémsi kalifornském městečku, téměř zapadákově, na chlápka u benzínové pumpy, který v panamském klobouku přežvykoval doutník. Obyčejný pumpař. "Přiznal, že Francii má moc rád... Maurice Ševaliér a Džín-Paól Sárter. Bylo nám zřejmé, že má Francii skutečně rád a že čte časopis Life."

Mnoho rolí

Sartre se narodil 21. června 1905 v Paříži. Po gymnazijních studiích vstoupil na École Normale Supérieure, kde v roce 1929 absolvoval filozofii. Dalších patnáct let pracoval jako profesor na různých francouzských lyceích. Od konce války se již věnoval výhradně spisovatelské a publicistické činnosti, a stěží lze najít jinou osobnost, která by měla následujících více než dvacet let takový význam a úlohu. Tvrdilo se o něm, že jeho výjimečný talent mu umožňuje hrát jakoukoli roli: Byl filozofem, spisovatelem, novinářem, dramatikem, esejistou, kritikem a svým způsobem i politickou osobností. Když 15. dubna 1980 zemřel, na poslední cestě ho doprovázely desetitisíce lidí.
Ve svých začátcích se Sartre inspiroval především Gidem, Bergssonem a Kierkegaardem, poté Husserlem a Heideggerem, Hegelem a psychoanalýzou, stejně tak jako raným Marxem.

Existencialismus

Ještě v průběhu války, kdy vydal svůj stěžejní spis Bytí a nicota, se stal hlavním představitelem ateistické větve francouzského existencialismu. A právě existencialismus byl po roce 1945 díky Sartrovi nejen filozofickým směrem, který po dlouhou dobu udával tón a ovlivnil množství intelektuálů, ale v nemalé míře i obyčejnou módou. Z té doby pochází i bonmot, že "všichni Sartra citují, ale nikdo ho nečetl".
Existencialismus doslova zachvátil většinu mladých Francouzů, kteří se vědomě ve všem odlišovali od světa minulosti, a navštívit v Paříži čtvrť Saint Germain-des-Prés, kde Sartre bydlel, patřilo k dobrému tónu. Téměř denně ho bylo možné vidět, jak píše u kavárenských stolků ve Flóře či u Dvou Magotů. A večer jeho obdivovatelé navštěvovali noční podnik Tabu, svého času nejvyhlášenější na světě, kde začala svou kariéru i zpěvačka Juliette Gréco, v té době "múza existencialistů". Tehdejší Sartrova díla Nepochopení, Počestná děvka, Cesty svobody, stejně jako jeho revue Temps modernes, vyvolávaly více senzace než pochopení. Přesto Sartrovy myšlenky přitahovaly řadu pronikavých myslitelů a jeho pojetí existencialismu silně ovlivňovalo myšlenková hnutí druhé poloviny století.
Není náhodou, že i taková osobnost, jakou byl Václav Černý, kterému muselo být pozdější Sartrovo přiklonění k marxismu, či přesněji snaha spojit tyto dvě filozofie v jednu, naprosto cizí, mu věnoval ve svých pamětech až překvapivý hold: "Ze sartrismu jsem oceňoval hlavně Sartrův smysl pro lidskou svobodu, jeho intuici, že svoboda je nevyhnutelným osudem člověka, že jsem esenciálně svobodný, i kdybych být nechtěl, a že smysl svému životu i životu vůbec, tedy dějinám lidstva, dává každý sám za sebe a ze sebe, ze své svobody nebo z její zbabělé abdikace, a že proto život tvůj i dějinný mají smysl, trváš-li na svobodě, a jsou nesmyslem, vzdáš-li se jí. To se mi v Sartrovi zdálo nejen zrcadlivě věrné, ale i povzbudivé, to dávalo nejen obraz, ale i radu, to v něm bylo výzvou k odpovědnosti."
Právě Sartrovo pojetí svobody ve své knize vyzdvihuje již zmíněný Bernard-Henry Lévy. Na otázku pro deník Le Figaro, zda mu nepřipadá, že bránit Sartra znamená obhajovat neobhajitelné, odpověděl: "Za prvé nebráním Sartra. Vyprávím dobrodružství... Existuje i jiný Sartre, než je všeobecně znám. Sartre zamilovaný do Stendhala, Nietzscheho. Zázračně svobodný. A především blázen do literatury."

Literatura

Sartrův první román příznačně nazvaný Hnus (někdy překládaný též jako Nevolnost) vyšel v roce 1938 a vzbudil neobyčejnou pozornost. Nikoli však svým stylem, ale myšlenkami, které obsahoval - o "absurdnosti lidského údělu", který lze překonat pouze tím, že člověk dá smysl vlastnímu životu. Po problematických Cestách k svobodě, svým způsobem de facto románem na pokračování, jehož stylistické principy někteří kritici dnes srovnávají s hlavními aspekty Kunderovy knihy Umění románu, je to zejména autobiografická kniha Slova, kterou se definitivně zařadil mezi velké spisovatele století. Snaží se v ní podle vlastního tvrzení vysvětlit "původ svého bláznovství, své neurózy".
Na jedné straně jsou Slova spisovatelskou konfesí i autoanalýzou. "Vzpomínka bez data: Sedím na lavičce v Lucemburské zahradě. Anna-Marie mě požádala, abych si u nás odpočinul, protože jsem moc utíkal a byl jsem celý zpocený. To je pořadí příčin. Tak se nudím, že mám tu drzost je přehodit: Běhal jsem, protože jsem se musel zpotit, aby maminka měla důvod mě zavolat." Na straně druhé jsou o postavení spisovatele na světě o jeho poslání i bezvýznamnosti: "Dlouho jsem pokládal pero za meč. Nyní znám naši bezmocnost. Kultura nic a nikoho nezachrání, neospravedlňuje. Je to však lidský výtvor: Člověk se do ní promítá a poznává se v ní."
Řada kritiků dnes již pokládá Sartrovo literární dílo za nečitelné. Vytýkají mu především jistou didaktičnost, suchost a angažovanost. Druzí oceňují brilantní stylistiku, naturalismus, který má blízko až k Célinovi. V jednom se však shodují: To nejlepší ze Sartra jsou Situace, Baudelaire a Svatý Genet, vskutku obdivuhodné knihy.

Politika

Sartrův složitý svět je natolik propojen, že z něj téměř nelze vyčlenit jeho jednotlivé fasety. Jedna jeho rovina se odráží v druhé. Spisovatel se stýká s filozofem, dramatik s politikem, novinář s intelektuálem a všechny tyto aspekty lze doslova podle libosti volně kombinovat. V této celistvosti i autenticitě spočívá Sartrova velikost. Snad nejproblematičtější, nechápané a odsuzované je jeho spojení s marxismem, stejně tak, jako jeho po léta nikoli jen koketování s komunistickou stranou. Sartre viděl v marxismu jednu z cest ke svobodě. Byl však natolik inteligentní, že musel vidět i zločiny, které byly ve jménu marxismu páchány. Poněkud velkolepě a nepochopitelně je však přehlížel. A stěží v tomto směru obstojí konstatování jiného francouzského významného filozofa existencialismu Merleau-Pontyho o tom, že "Sartre ze sebe chrlil ideje jako lokomotiva kouř".
Po návštěvě Sovětského svazu v roce 1954 Sartre "směle" prohlásil, že zde "existuje naprostá svoboda kritiky". O Alexandru Solženicynovi v roce 1974 napsal: "Představuje člověka, jehož myšlenky patří minulému století, a současná společnost je nemůže přijmout. Je proto škodlivým prvkem vývoje." Sartre byl rovněž velkým zastáncem a obdivovatelem kubánské revoluce, svým způsobem, tedy slovně, nerozpakoval se podporovat a ospravedlňovat jak teroristická hnutí z přelomu 60. a 70. let, tak i jakobínský teror francouzské revoluce. Neváhal v této souvislosti napsat, že "revoluční režim se musí zbavit určitého počtu lidí, kteří jej ohrožují. A nevidím jiný způsob než je usmrtit. Z vězení může člověk vyjít..." A právě tyto Sartrovy postoje vzbuzovaly již za jeho života největší odpor.
O jeho složitém vztahu k prezidentu de Gaullovi kolují legendy. Několikrát ho přirovnal k fašistickému kolaborantovi Pétainovi. A po jednom z mnohých nezdařených atentátů vůči prezidentovi dav na Champs Elysées se dožadoval "zastřelení Sartra". Mnozí jeho kritici v této souvislosti upozorňují na to, že tyto "úchylky" nestojí jaksi na okraji jeho díla, ale tvoří samotnou strukturu jeho myšlení. Ne náhodou se v souvislosti se Sartrem často hovoří o lesku a bídě intelektuála. Na druhé straně Sartre aktivně požadoval nezávislost Alžírska, bránil tzv. židovskou otázku, byl jednou z předních osobností pařížských studentských revolt v roce 1968. Jeho nesmazatelný vliv lze vidět i v myšlení těch liberálních intelektuálů a spisovatelů, bez nichž by bylo nemyslitelné "pražské jaro". Sartre nebyl modelem, metodou nebo příkladem, ale "závanem čerstvého vzduchu, intelektuálem, který významně změnil postavení intelektuálů".

Jean-Paul Sartre několik let před smrtí vzhledem ke své těžké oční chorobě oslepl. Několikrát v té době pomýšlel na sebevraždu, která v jeho mysli vždy byla osvobozujícím činem, ale nikdy k tomu podle vlastních slov nenašel dost odvahy. Tento tragický stín jeho stáří nakonec přijal jako naplnění svého osudu. Jako by v něm našel ozvěnu jednoho ze svých stěžejních děl, které věnoval analýze Charlese Baudelaira. Odmítá ho zprostit odpovědnosti za jeho nešťastný život, za tragédii, která ho provázela: "A co, jestli si svůj život zasloužil? Co jestli - na rozdíl od přijatého názoru - mají lidé vždycky jen takový život, jaký si zasluhují?" Jsou to stejně znepokojující otázky jako století, které Bernard-Henri Lévy neváhal nazvat Sartrovo.
Jan Gabriel