Kdo studoval v Oxfordu?

U soutoku Temže a Cherwellu...
Oxfordské colleges pro otevřené hlavy
Na malebných dvorech oxfordských kolejí se hodiny odměřují ručičkou z milosrdného stínu. I tam je ale čas veličinou nezávisle proměnnou a nakonec vždy přijde chvíle, kterou začíná cesta domů. Potom už zbývá spoléhat jen na věrnost paměti.
Obě slavná anglická univerzitní města vděčí za svá jména řece. Kolem mostu (bridge) přes Cam vyrostla Cambridge, u brodu (ford), kterým mohl dobytek (oxen) přejít řeku Cherwell, vznikl Oxford; nejstarší zmínka o něm pochází z 10. století (912). Za dalších dvě stě let měl Oxford první klášterní školy a roku 1185 se stal centrem anglického církevního školství. Počátkem třináctého století získali tamější učitelé univerzitní privilegia a brzy nato i pověst vážných konkurentů tehdy nejvýznamnější evropské vysoké školy v Paříži.
Více než stotisícový Oxford leží u soutoku Temže a Cherwellu, devadesát kilometrů severozápadně od Londýna. Má univerzitní koleje připomínající staré zámky a křížové chodby kolem jejich nádvoří jsou blízkými příbuznými ambitů v našich středověkých klášterech. I když do města vede méně cest než do Říma, je přesto z čeho vybírat. Kdo tu není po vlastní ose, má k dispozici rychlou veřejnou dopravu. Expresní autobusy odjíždějí každou chvíli jak z centra Londýna, tak z obou londýnských letišť Heathrow i Gatwick a alespoň jednou za hodinu je nabízeno i přímé vlakové spojení London Paddington-Oxford.

Universitas a studium generale

Staří Řekové sice zakládali školy filozofů (aténská stoá poikilé nebo Platónova Akademie), nikdy však nešlo o soustředění tisíců studentů do jednoho místa; nejen proto, že řecká města byla malá, ale především v nich chyběla instituce (např. církev), která by vědychtivé mladé lidi finančně podporovala.
Slovo universitas označovalo původně jakýkoli spolek. Proto se ve třináctém století mluví o obci nebo univerzitě učitelů a studentů stejně jako třeba o řemeslnickém cechu. Univerzita chránila profesory a jejich žáky proti církevním autoritám i před obyvateli města. Vysoká učení, která vznikala v Bologni nebo Paříži, měla úřední název studium nebo studium generale; vyučovalo se na nich občanské a církevní právo, latina, Aristotelova filozofie, medicína a matematika, později i dialektika.
Oxfordskými (a stejně i cambridgeskými) studenty byli ve středověku především chudí klerikové, kteří se připravovali k církevní dráze nebo na povolání správního úředníka. Život příliš svatý nevedli; jejich bitky byly krvavé, mravy volné a úroveň studia za mnoho nestála. Podle Rogera Bacona (asi 1214 - 1294) studenti "četli více Ovidiovy nesmysly než Senecova díla".
Zpočátku bydleli většinou na privátech. Jen ten, kdo měl štěstí, se dostal do tzv. halls, soukromých penzionů zřizovaných podnikavými učiteli. Zdaleka ne všechny halls poskytovaly ale svým zákazníkům dobré služby. Koncem těchto výdělečných institucí byl čin Waltera de Merona, který roku 1264 založil první college. Nejenže věnoval na její provoz výnosy ze svých pozemků, ale zavedl řád, podle něhož si kolej mohla svůj majetek spravovat sama. Na podobném principu pak vznikaly i další oxfordské koleje. Bydlet v nich ovšem mohli pouze absolventi univerzity, studentům byly i nadále určeny halls. K první výjimce došlo roku 1379, kdy New College přijala vedle masters i 30 studentů. Učitelé tak měli své žáky konečně pod trvalým dohledem. Protože stejné změny nastaly časem i na ostatních kolejích, zůstalo uprostřed 15. století z původních 120 halls jen 8. Aktuální materiály oxfordské univerzity uvádějí 5 permanent private halls a 40 colleges. Ženy směly navštěvovat přednášky a skládat zkoušky od konce 19. století, právo na titul získaly v roce 1921.

To nejlepší z Oxfordu

Prohlížet Oxford se dá samozřejmě kdykoliv, návštěvy ve většině kolejí jsou ale vítány (nebo spíše trpěny) obvykle mezi druhou a pátou odpoledne. S tak krátkým časem se musí dobře hospodařit. Nejvíc si ho zaslouží Christ Church College. Není nejstarší, možná ani nejkrásnější, zato ze všech největší. Má pozoruhodný vstupní portál s věží Tom Tower, na které šestitunový Great Tom z roku 1680 zvoní denně ve 21 hodin po dobu 5 minut 101 údery; právě tolik v minulosti každý večer před uzavřením brány svolával studentů. Zpočátku (1525 - 1532) byla kolej nazývána Kardinálská (na počest zakladatele kardinála Wolseye), později jí dal své jméno král Jindřich VIII., od roku 1546 je kolejí Církve Kristovy. Za poslední dvě století (1762 - 1972) v ní vystudovalo 16 britských ministerských předsedů a anglický matematik a spisovatel Lewis Carrol, vlastním jménem Charles Dogston (1832 - 1898), psal právě tady pro svou přítelkyni, rektorovu dceru Alici Liddellovou proslulé fantastické příběhy Alenka v říši divů a Alenka za zrcadlem. K návštěvě koleje patří také prohlídka katedrály s obrazem (malbou na skle) z roku 1330 Zavraždění canterburského arcibiskupa, světce Thomase Becketa.
Nedaleko od Christ Church je v ulici Merton Street malá Corpus Christi College (1516) s nádhernými slunečními hodinami na sloupu uprostřed prvního nádvoří a hned vedle kolej pojmenovaná po svém zakladateli Mertonovi; pyšní se knihovnou z roku 1377, která co do stáří nemá prý v celé Anglii důstojného soupeře.
Každá kolej je jedinečná; atmosférou svých nádvoří, vznešeností starobylých jídelen nebo galeriemi portrétů mužů slavných jmen. V soutěžích krásy vítězí nejčastěji Magdalen College, které bylo osmnáct ovšem už kolem roku 1476. Nejen Christ Church College měla štěstí na výjimečné žáky. Wadham College proslavil Sir Christopher Wren, s kolejí Queen's College, založenou kaplanem manželky krále Eduarda III., jsou spojena např. jména John Wycliffe, Edmund Halley nebo Bill Clinton.
Hodné pozornosti jsou v Oxfordu i jiné skvosty: Bridge of Sighs nad ulicí New College Lane, který má vzor v benátském Mostu vzdechů; jedna z nejvýznamnějších současných světových vědeckých knihoven Bodleian Library i její součást - Radcliffe Camera, kruhová stavba se 46 metrů vysokou kupolí; divadlo Sheldonian Theatre postavené v letech 1664 až 68 a desítky dalších historických staveb.
Všechnu tu nádheru je možné obdivovat i z ptačí perspektivy. Nabízí se k tomu buď Carfax Tower, nebo věž univerzitního kostela St. Mary the Virgin.

O studentech a školném

Podle oficiálních údajů studovalo v posledních letech na oxfordských kolejích ročně přibližně 16 tisíc studentů řádných (undergraduates) a kolem pěti tisíc postgraduálních (postgraduates); v obou skupinách měli 60% převahu muži. Většina (asi 85 %) studentů byla z Anglie nebo zemí EU. O přírodní vědy a medicínu je zájem dvakrát větší než o obory humanitní. Ze zahraničí přichází nejvíce studentů z USA, Německa, Kanady, Austrálie a Francie. Mezi postkomunistickými zeměmi vedlo např. ve školním roce 1996 až 97 Rusko s 27 studenty před Polskem (20), Rumunskem (20), Bulharskem (18), Maďarskem (13), Českou republikou (8) a Slovenskem (4).
Školné, které je požadováno jak univerzitou, tak kolejí, se liší podle oboru (humanitní, přírodovědné, klinická medicína), pokročilosti (undergraduates, postgraduates) i země, odkud student pochází (EU nebo ostatní). Za studium klinické medicíny musí občan nečlenské země EU zaplatit (v anglických librách) 15 000 univerzitě a 3500 koleji. Včetně nákladů na bydlení a stravování je třeba ročně počítat s asi 22 tisíci; humanitní nebo přírodní vědy přijdou zhruba o 25 % levněji. Kdo se dobře učí, má ovšem naději získat od ušlechtilého sponzora stipendium.

Ivo Kraus
"Nemohu chválit Oxford, chvále Cambridge; a mé přátelství s Cambridgí mne zavazuje, abych dštil síru a oheň na hrdopyšný Oxford. Bohužel se mi tam docela líbilo; koleje tam jsou ještě větší a snad ještě starší, mají krásné tiché parky, galérie předků stejně slavných, hodovní síně, památky a důstojné pedely; ale veškerá tato paráda a tradice není pro každého; zdá se, že jejím účelem není pěstit učené odborníky, nýbrž pány."

(Karel Čapek, Anglické listy)

Kdo studoval v Oxfordu?

Mezi těmi, kdo v Oxfordu studovali nebo přednášeli, bylo 15 králů, 35 laureátů Nobelových cen, 25 britských předsedů vlády, 85 arcibiskupů, 18 kardinálů a mnoho dalších významných osobností světových dějin; u některých víme, kdy zasedli poprvé do oxfordských školních lavic, u starších ročníků se musíme spokojit s nejistým letopočtem jejich návštěvy oxfordských kolejí:
Roger Bacon (anglický učenec, 1231), John Wycliffe (anglický církevní reformátor, 1360), Thomas Moore (státník a učenec, 1497), Desiderius Erasmus (renesanční humanista a učenec, 1499), Sir Walter Raleigh (politik a cestovatel, 1572), Sir Christopher Wren (architekt, 1647), Robert Boyle (fyzik a chemik, 1654), Oscar Wilde (básník a dramatik, 1874), Clement Attlee (britský ministerský předseda, 1901), Indíra Gándhíová (1938), Margaret Thatcherová (1943), Bill Clinton (1968), Anthony Blair (1972).