Bílá paní rožmberská

Mezi realitou a fantasií

Bílá paní rožmberská

hn na víkend, 29. 12. 2000
Přestože zjevení Bílé paní jsou v Čechách i na Moravě doložena na řadě hradů a zámků v držení různých šlechtických rodů, bezkonkurenčně nejproslulejší mezi nimi se stala Bílá paní rožmberská, spjatá s mocným rozrodem pánů z Růže a zjevující se na jejich sídlech Rožmberku, Jindřichově Hradci, Českém Krumlově, Třeboni a Telči. Za svou dodnes tak živou známost vděčí době baroka, kdy se do té doby jen v lidovém podání tradovaným pověstem dostalo poprvé systematičtější pozornosti v dílech patrioticky orientovaných historiografů. Největší zásluhy si na tomto poli získal proslulý jezuita Bohuslav Balbín, jenž ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae (1579-1687) nejenže zachytil tradované pověsti, zapsané podle svědectví "věrohodných lidí", ale na základě svého bádání v třeboňském archívu též dodal pověsti zcela jedinečné historické zakotvení. Balbín se v archívu seznámil s několika dopisy Perchty z Rožmberka, v nichž si stěžovala na svůj krutý osud v manželství s Janem z Liechtensteinu. Veden svým ryze básnickým citem pro souvztažnosti legend a historie - mezi nimiž si navykla činit ostrou césuru až moderní doba - nalezl právě v této žene, která ani po smrti nenalezla pokoje, proslulou Bílou paní rožmberskou. Nakolik byla tato Balbínova identifikace přesná v historickém smyslu nelze samozřejmě posoudit, ale co se týče poetického charakteru takto rozhojněné či "polepšené" pověsti, o jeho úspěchu není třeba pochybovat. Snad právě spojení archetypálního lidového mýtu o ochranitelce rodu či domu s konkrétní historickou postavou dodalo legendě neobyčejnou životaschopnost, neboť umožnilo fantasii, aby se zmocnila reality se suverenitou a důsledností, jakou je vybavena jen ona.

Perchta z Rožmberka

Perchta se narodila patrně roku 1429 na Českém Krumlově jako třetí dcera Oldřicha z Rožmberka, významné postavy českých dějin první poloviny 15. století. Přestože byl Oldřich vychováván pod poručnictvím čelného šlechtického představitele "Husovy strany" Čeňka z Vartemberka, stál v dobách husitských válek na straně krále Zikmunda. Díky tomuto spojenectví, ale i řadě padělaných listin, se mu podařilo podstatně rozšířit své panství, zároveň se však vinou válek s husity značně zadlužil. A právě v těchto majetkových poměrech mělo své kořeny i budoucí nešťastné manželství jeho třetí dcery. Oldřich z Rožmberka provdal Perchtu za významného jihomoravského šlechtice Jana z Liechtensteinu, pána na Mikulově, Valticích a rakouském Steiereggu. Šlo o typický dobový sňatek z rozumu, avšak založený na oboustranném omylu, jenž měl pro Perchtu fatální následky. Oldřich se totiž domníval, že Jan z Liechtensteinu nebude požadovat příliš velké věno, zatímco ten naopak hodlal právě Perchtiným věnem částečně vyřešit své finanční problémy. Věno sice bylo sjednáno v relativně vysoké výši 1000 kop pražských grošů, avšak Oldřich nepospíchal s jeho placením, pročež připravila rodina Jana z Liechtensteinu Perchtě na Mikulově peklo na zemi. Jan žil ve společné domácnosti se svou ovdovělou matkou Hedvikou z Pottendorfu, se sestrami Alžbětou a Barborou, a dále byl obklopen z větší části německým služebnictvem. Perchta přijela na Mikulov jen se dvěma služebnými a brzy pocítila, v jak nepřátelském prostředí se ocitla.

Svědectví dopisů

Perchtin osud je jímavě doložen jejími česky psanými dopisy, jež na Mikulově diktovala pro svého otce a posléze i pro své bratry. Jde o mimořádně cenné kulturní dokumenty, z nichž jako by její životní tragédie přímo vyzařovala. Pro lepší pochopení toho, v jak těžké situaci se ocitla, je třeba připomenout, že v tehdejší době vůbec nebylo zvykem, aby si žena stěžovala na svého manžela. V únoru 1450 takto píše svému otci, žádajíc ho o nápravu svých neutěšených poměrů:
"Urozenému pánu, panu Oldřichovi z Rožmberka, panu otci mému milému buď dán. A milý pane, tak jakožť jsem Tvé Milosti psala v prvniem listu, žeť se dobře mám, tohoť pohřéchu nenie, bychť se dobře měla, než mámť se velmi zle. A tohoť Tvé Milosti žaluji, žeť jsem v tak neřádném bydle, ještoť mu pro nic nemohu obyknúti, neboť jsem pravá almužnice té panie, neboť všechno z jejích ruků čekám. A ješteť bych ráda čekala, byť mi bylo druhdy dáváno; nebo je to nepodobná věc, byť tiem žena vlásti měla, čímžť ona vládne a cožť v rukú má. (...) Protož milý pane rač věděti, že jsem u veliké tesknosti a u velikéj núzi. Protož milý pane prosím Tvé milosti, muož-li to býti, rač se k tomu přičiniti, ať bych se mohla s Tvú Milostí brzo shledati. A tak jakožť jsem Tvé Milosti prvé psala, proséc, aby mě ráčil k sobě uprositi, tak mi se zdá, bude-li toho Tvá Milost žádati, žeť Tvé Milosti v tom neodpovie. Pakliť se Tvé Milosti nezdá, ale prosím Tvé Milosti, rač ke mně Rúsa poslati, ať mé bydlo ohlédá. Ale bylať bych dávno k Tvé Milosti poslala, ale čakalať jsem vždy polepšenie a nechtějíc toho tak na Tvú Milost vznésti."
Bohužel, Perchtin otec Oldřich patrně bral dceřiny stížnosti na lehkou váhu a neudělal pro ni více, než že jí adresoval slova útěchy. Taktéž se neobtěžoval poslat na Mikulov posla, který by na místě ověřil poměry, v nichž musela jeho dcera žít. Zoufalá Perchta se proto začala s prosbami o pomoc obracet i na své bratry. O tom, že se její situace neustále zhoršovala, svědčí dopis z listopadu roku 1450:
"Urozenému pánu, panu Oldřichovi z Rožmberka, panu otci mému milému dán. Službu svú vzkazuji Tvé Milosti, urozený pane, pane milý, a ráda bych věděla, by se Tvá Milost dobře měl i se všemi. A milý pane, vědětiť Tvé Milosti dávám, žeť já se mám tak jako jedna sirá a žalostivá žena a od vás ode všech přieliš opuštěná. A věřím toho pánu bohu, žeť jsem toho vaší Milosti nikdy nezavinila. A by tomu byl milý buoh ráčil, by mě ten den mrtvú viděl, kterýž's mě den jemu dal, byl by toho Tvá Milost větčí radost měl, nežli jie nade mnú dočkáte, jestliže mně neopatříte. Protož, milý pane, milý otče, slituj se nade mnú jako otec nad svým dietětem a rozpomeň se na to, milý pane, žeť jsem se z své vuole nevdávala. I volámť a žádámť již pomoci i z práva, jakožto dietě od uotca. I rozpomeniž se, milý pane, nad svú vlastní krvi, pro božie milosrdenstvie."
V dalších dopisech bratrům i otci žádá Perchta o zcela elementární peněžní či hmotnou pomoc, neboť potřebuje "duchnu, polštář a jeden kobereček", a nemá žádnou možnost, jak by si je opatřila. Manželovo srdce neoblomilo ani narození dětí a Perchta i nadále strádala v naprosté bídě.
Z Perchtina manželství se posléze stala skutečná společenská aféra; za svou sestru se bezvýsledně u Jana z Liechtensteinu přimlouvali její bratři, do sporu mezi manželi vstupovali jako prostředníci členové tehdejší aristokracie a v únoru roku 1460 jednal o Perchtě s jejím bratrem Janem dokonce král Jiří z Poděbrad.
Údajný posmrtný život Perchty z Rožmberka v podobě Bílé paní byl prý zapříčiněn tím, že ji manžel na smrtelném loži proklel slovy "nechť ani v hrobě nemáš klid" poté, co mu odmítla odpustit příkoří, jež jí činil. Perchta přežila svého muže o tři roky a nedlouho po její smrti se na Českém Krumlově a dalších rodových sídlech začal zjevovat přízrak bíle oděné ženy, v němž jako by se duch nešťastné ženy vracel na místa, kde Perchta prožila skromné okamžiky štěstí a poklidného života. Stala se ochránkyní rodu, která trestá zlo, odměňuje dobro a zvěstuje budoucí události.
Zjevení Bílých paní není naší národní specialitou, jsou známa z řady zemí západní Evropy. Bílý oděv, jenž tyto přízraky spojuje, byl ve středověku symbolem smutku, a s tím souvisí fakt, že většinou jde o přízraky osob, poznamenaných neštěstím. V Německu je nejznámější Bílá paní z rodu Hohenzollernů, ve Francii se vztahuje k rozsáhlému souboru pověstí o Meluzíně, pramáti rodu Lusignanů. Stojí za připomenutí málo známý fakt, že s obdobou pověsti o Meluzíně byl spjat i rod Lucemburků a taktéž první žena Karla IV. Blanka z Valois (francouzsky Blanche, bílá) se má zjevovat na Karlštejně coby Bílá paní.
(ip)

K nejznámějším legendárním postavám, které jsou spjaty s našimi šlech-tickými sídly, bezesporu patří Bílé paní. Jak tomu často bývá u podobných fenoménů, situovaných v rozsáhlé říši iracionality a zázračna, je i Bílá paní složitým symbolem s řadou významů, v nichž se prolínají osudy konkrétních historických postav s motivy lidových mýtů a rustikální magie.