Mediální zákon je také o konkurenci

Nicneříkající pokřik musí být nahrazen pádnými argumenty odborníků

Mediální zákon je také o konkurenci

Svět médií není ve své podstatě ničím jiným než obchodní činností, jejímž cílem je vydělat peníze. Kdyby tato činnost k dosahování zisku nevedla, jen stěží bychom byli svědky existence tolika soukromoprávních subjektů v oblasti tisku, rozhlasu a televize. Jakkoli je tento fakt logický, často se na něj zapomíná, a to spíše úmyslně než náhodou. Ba co hůře, často je tento skutečný cíl zahalován do vzletných frází o tom, že média jsou tady pro občany a pro nic jiného. Není to pravda. Svět médií je především (ne výhradně) světem byznysu, jehož hnacím motorem je být úspěšnější.
Základ diskuse nad mediální legislativou, coby specifickými pravidly v této oblasti, by se měl odehrávat v hledání definice míry zasahování státu do této oblasti, v hledání míry regulace jednotlivých druhů médií. Stranou úmyslně nechávám veřejnoprávní televizi a rozhlas. Je logické, že míra zásahů státu se bude lišit podle typů médií, respektive podle stupně omezení existence svobodné soutěže. Tam, kde je volná soutěž omezena díky technologickým možnostem, bude míra regulace vyšší (celoplošné televizní vysílání), zatímco tam, kde taková omezení prakticky neexistují, není důvod pro regulaci prakticky žádný (tisk). Smyslem regulace je pokus o kompenzování neexistující konkurence (kdy to není objektivně možné) a nepřipuštění zneužití dominantního či monopolu se blížícího postavení. Veřejnoprávní regulace by proto měla v ekonomické oblasti nahrazovat konkurenci pouze ve výjimečných případech, a to jen a výhradně proto, že čisté konkurenční prostředí není možné z objektivních důvodů vytvořit.
Smyslem veřejnoprávní regulace (vedle roviny ekonomické) je dosažení či hájení určitého společenského zájmu. Přesná definice onoho společenského zájmu je nejproblematičtější částí regulačního působení státu, neboť v sobě skrývá řadu úskalí a rizik. Příkladů je celá řada. Povinnost provozovatelů či vydavatelů odvysílat či otisknout informace související se stavem ohrožení státu či živelní pohromy sice nevyvolá žádné pochybnosti, neboť jde o zásah, jehož společenský zájem je snadno pochopitelný a definovatelný. Do určitých potíží se již dostáváme v případě zákonného omezení či hrozby sankcí v oblasti ochrany lidských práv, boje proti rasové či náboženské nesnášenlivosti. Jakkoli je takto obecně definovaný společenský zájem srozumitelný a akceptovatelný, jeho praktická realizace v sobě ukrývá jistá rizika zneužití. Sankce uložené za porušení zákona totiž mohou vést přes finanční postih až k možnosti odebrání licence či zastavení vydávání určitého periodika. A pokušení zbavit se konkurence je velmi silné! Ještě problematičtější je definice společenského zájmu - zajistit v médiích myšlenkovou a názorovou pluralitu. Ne vždy je totiž názorová pluralita synonymem pro pluralitu vlastnickou, respektive koncentrace vlastnictví v médiích nemusí vždy znamenat útok na svobodu v přístupu a k šíření informací. Naopak mnohdy tzv. boj za svobodný prostor pro šíření informací není ničím jiným než bojem ekonomicky slabších subjektů proti silným vlastníkům, bojem o místo na trhu. Veřejnoprávní zásahy pak již vůbec nemají povahu hájení společenského zájmu, nýbrž jsou jen prostředkem k prosazování ekonomických zájmů některých soukromých subjektů. Hovoříme-li o regulaci při hájení určitého společenského zájmu, nabízí se otázka, zda například právo na odpověď je překročením únosné regulace hranice nebo naopak správným zásahem ve smyslu narovnání postavení mezi těmi, kteří o někom píší, s těmi, o nichž je psáno? Nejde tedy o útok na svobodu tisku, nýbrž jen o to, zda tuto nerovnost a důsledky z ní plynoucí má řešit až soud nebo již zákon.
Diskuse nad tiskovým zákonem bude ve své podstatě střetem nad silou působení státu v této oblasti. Své zájmy budou silně hájit ti, kdo svět médií vytvářejí - novináři, i ti, kteří na něm vydělávají - majitelé novin, rádií a televizí. Ať bude výstup jakýkoliv, této diskusi by slušelo maximum faktů.

Ivan Langer (ODS),
předseda Stálé komise PS PČR pro sdělovací prostředky

Veřejnoprávní zásahy již vůbec nemají povahu hájení společenského zájmu, nýbrž jsou jen prostředkem k prosazování ekonomických zájmů některých soukromých subjektů.