Jak se otevíraly dveře s nápisem NATO

Spojené státy byly motorem procesu rozšiřování Severoatlantické aliance o Českou republiku, Maďarsko a Polsko

Jak se otevíraly dveře s nápisem NATO

* Přesně za týden, 12. března, předají ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska ve městě Independence, americký stát Missouri, do rukou vedoucí diplomacie USA Madeleine Albrightové tzv. ratifikační instrumenty, čímž se de iure stanou novými členy North Atlantic Treaty Organization (NATO). Spojené státy jsou depozitářem smlouvy o alianci, která byla podepsána před padesáti lety ve Washingtonu. Zároveň mají největší podíl na tom, že ve městě, kde vyrůstal Harry S. Truman, 33. prezident USA , k tomuto aktu vůbec dochází. Klepání na dveře s nápisem NATO, a především pak jejich otevírání, však nebyl jednoduchý a přímočarý proces.
Rok 1989, konec studené války, s sebou přinesl zvednutí železné opony, stříhání drátů na západních hranicích, bourání zdí, ale také možnost vytvoření nového bezpečnostního uspořádání Evropy. Rozpad Varšavské smlouvy se stal otázkou času a noví političtí lídři mladých demokracií se začali poohlížet po jiném "ochranném deštníku". Jejich názory na bezpečnost, stejně jako jejich kolegů na Západě, prošly vývojem, což ovšem nebylo nic výjimečného. Žádná změna, která se zapsala do učebnic dějepisu jako historická, obvykle neměla hladký průběh.
V únoru roku 1990 navštívil tehdejší americký ministr zahraničí James Baker tři evropské země. Zavítal i do Prahy. Členem americké delegace byl také Robert L. Hutchings, ředitel pro evropské záležitosti v Radě pro národní bezpečnost, který jednání na Pražském hradě s Václavem Havlem, čerstvým československým prezidentem, popisuje ve své knize Americká diplomacie a konec studené války: "Kouřil jednu cigaretu za druhou, měl sklopené oči a díval se na své ruce, občas se podíval nahoru, jako by se cítil nejistě, když zjistil, že jsou s ním v místnosti ještě další. Havel mluvil nízkým monotónním hlasem, který zahladil obvykle zpěvný pražský dialekt. Jeho hlavní myšlenky, jež byly známy z řady jeho esejí publikovaných v zahraničí, působily zajímavě, ovšem ne vždy moudře ve vztahu k jeho nečekané nové politické odpovědnosti. Hovořil výmluvně o morální a politické devastaci své země. Zahrnout morálku do československé zahraniční politiky bylo jednou z jeho priorit a cítil, že jeho malá země měla zvláštní úkol napomoci překonat rozdělení Evropy na dva nepřátelské bloky. Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) spatřoval jako základ nového Panevropského mírového řádu, který by nahradil dvě vojenské aliance."
Ministr Baker tehdy V. Havlovi vysvětlil, že administrativa prezidenta George Bushe nevnímá USA a Sovětský svaz, NATO a Varšavskou smlouvu, jako dvě strany téže mince. Stejně tak Washington odmítal názor, že by KBSE bylo z hlediska spolehlivé bezpečnosti schopno nahradit alianci. Spojené státy byly přesvědčeny o tom, že právě NATO je faktorem stability v Evropě, který sice musí projít přerodem reflektujícím nové poměry na starém kontinentě, nicméně musí být zachováno i do budoucna.
"Když se na to podíváme zpětně, nyní téměř po deseti letech, Havlovo (tehdejší) stanovisko zasluhovalo větší ocenění, než kterého se mu od Američanů dostalo," řekl v rozhovoru pro HN R. Hutchings, nyní proděkan Woodrow Wilson School pro veřejné a mezinárodní záležitosti na Univerzitě v Princetonu. "Z krátkodobé perspektivy se ovšem mýlil, a to bylo to, čeho jsme se báli." Podle jednoho z nejlepších znalců střední Evropy Bushova Bílého domu se totiž Američané obávali, že česká podpora myšlenky Panevropského mírového řádu by mohla podkopat alianci dříve, než by bylo vybudováno cokoliv nového, co by ji mohlo nahradit. "Domnívali jsme se, že pokud nebude již něco existujícího, co by zajišťovalo bezpečnost v Evropě, NATO by nemělo být ohrožováno." Americké stanovisko nakonec triumfovalo, Hutchings to ovšem považuje za vítězství Pyrrhovo. Podle něj se totiž NATO stalo dominujícím, ale zároveň převzalo na sebe příliš odpovědnosti tím, že hraje nejen tradiční bezpečnostní roli v Evropě, ale též tím, že je udržovatelem míru a mírotvůrcem pro celou oblast. "Měli jsme zřejmě věnovat víc pozornosti Havlově výzvě budování nových bezpečnostních struktur, anebo o nich v té době alespoň přemýšlet," dodává Hutchings.
"Myšlenka vstupu do NATO začala v České republice napadat menší okruh lidí tak koncem roku 1990 a v roce 1991," říká dnešní velvyslanec České republiky v USA Alexandr Vondra, který vstoupil do vysoké politiky po roce 1989 nejdříve jako poradce V. Havla a později se z něho stal první náměstek ministra zahraničí. "Hodně jsme o tom diskutovali na Pražském hradě s Michaelem Žantovským (tehdy ve funkci mluvčího prezidenta) a vím, že na Ministerstvu zahraničních věcí to byl Martin Palouš, který byl nejotevřenější takovým nápadům," vzpomíná. Z Parlamentu zmínil především Pavla Bratinku. Pokud jde o prvního polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, tak i ten později začal brát tuto věc vážně. "Dokonce si pamatuji výrok někdy z jara či léta roku 1991, kdy byla v Černínském paláci konference, které se zúčastnil tehdejší generální tajemník NATO Manfred Wörner, kde Jiří Dienstbier řekl: Jediná nevýhoda NATO je, že tam nejsme," uvedl pro HN A. Vondra. Byl to prý pro něj osobně signál, že se již lámou ledy.
Prezident Havel, "o němž se běžně píše, že byl zpočátku velmi opatrný," byl první hlava států z nealiančních zemí, která vystoupila již v březnu 1991 na zasedání Severoatlantické rady, připomíná Vondra. Kdyby se ten projev dnes vzal, tak české tužby v něm byly zřetelně popsány. Ve všech svých dalších projevech pak zdůrazňoval, že Severoatlantická aliance je smysluplná a důležitá organizace, kterou je třeba zachovat, a zároveň ji přizpůsobit podmínkám po konci studené války. Podle velvyslance Vondry se prezident výrazně zasloužil mimo jiné o zrušení Varšavské smlouvy (pražskému zasedání, na němž došlo k jejímu rozpadu, předsedal), a co se týče NATO, sice prodělal jistý vývoj, ale nikterak překotný. Američané z Bushova Bílého domu se domnívají, že vliv na posun v názorech našeho prezidenta měl mimo jiné i pokus o puč proti tehdejšímu sovětskému prezidentovi Michailovi Gorbačovovi v srpnu roku 1991, který státy střední Evropy z hlediska perspektiv jejich bezpečnosti pořádně vyplašil. Naděje Václava Havla spojené s KBSE a jeho sen o novém Pan-evropském mírovém pořádku se tak staly definitivně minulostí. V dalších rozhodujících letech to byl právě Václav Havel a jeho fenomén ve Spojených státech, který výrazně přispěl k tomu, že se Česká republika dostala do NATO.

První nitky k alianci

S myšlenkou rozšíření Severoatlantické aliance směrem na východ si americký prezident George Bush začal teoreticky pohrávat již ve svém projevu v Nizozemsku v létě 1989. Názor, že atlantická idea se netýká pouze tehdejších členů NATO, byl na tu dobu nesmírně významný posun. Převratný konec roku 1989 ukončil veškeré dohady o koexistenci a případné budoucnosti dvou vojenských bloků. Za administrativy George Bushe došlo k samovolnému rozpadu Varšavské smlouvy a začalo se s výstavbou nové bezpečnostní struktury Evropy. Brzy se však prioritou stalo znovusjednocení Německa. Velmi delikátní a složitý úkol si vyžádal notnou dávku dovednosti a energie americké diplomacie. Na území Československa, Maďarska, Polska a východního Německa se navíc stále nacházela sovětská vojska. Hovořit v té době o členství těchto zemí v NATO by se tedy jevilo jako kontraproduktivní a vzhledem k tehdejšímu postoji Moskvy by to věc nanejvýš komplikovalo. Nicméně prvním vstřícným gestem vůči Východu se stal červencový summit v roce 1990 v Londýně, na němž bylo členům Varšavské smlouvy nabídnuto, že si mohou u bruselské centrály NATO otevřít své stálé diplomatické mise. Bilaterální kontakty na nižší vojenské úrovni se začaly vytvářet v roce 1991, kdy Československo, Maďarsko a Polsko navštívil americký ministr obrany Dick Cheney.
Američané v té době začali přemýšlet o pevnějších vazbách mezi novými demokraciemi ve střední Evropě a NATO. Podle R. Hutchingse Francie intenzívně pracovala na tom, aby výsledky dosažené v Londýně zablokovala. Washington proto hledal podporu v této záležitosti u svého blízkého spojence - u Německa. Navíc pak USA bilaterálně jednaly s dalšími klíčovými státy jako s Británii, Itálií a Nizozemskem. Díky jejich příznivým postojům mohly začít budovat uvnitř NATO konsenzus, a v případě, kdy přišlo na důležité hlasování, Francii dokonce izolovat.
Druhého října 1991 došlo ve Wa-shingtonu ke schůzce amerického ministra zahraničí Jamese Bakera s jeho resortním německým kolegou Hansem-Dietrichem Genscherem. Z jejich jednání vyšlo společné prohlášení vyzývající NATO, Evropské společenství a KBSE k fundamentální transformaci, která se měla uskutečnit tak, aby se tyto organizace staly "doplňující a vzájemně závislé". Oba ministři zároveň navrhovali nové iniciativy, v jejichž rámci měly například země střední a východní Evropy, a také Sovětský svaz, dostat možnost se účastnit zasedání některých politických a ekonomických výborů aliance. Nejdůležitějším bodem se však stalo Bakerovo a Genscherovo volání po vytvoření Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC), v jejímž rámci by docházelo mezi NATO, zeměmi střední a východní Evropy, baltskými státy a Sovětským svazem k pravidelným konzultacím na úrovni velvyslanců a ministrů zahraničí. Iniciativa byla na světě pouze pár hodin, když ji ministři zahraničí Československa, Maďarska a Polska (tehdy ještě v rámci tzv. Visegrádu) nadšeně přivítali svým společným prohlášením. Severoatlantická rada pro spolupráci byla vytvořena na summitu NATO v Římě 8. listopadu 1991.
Pozice České republiky a Polska ke vstupu do NATO se zpočátku vyznačovala jistou opatrností; prioritním cílem totiž tehdy bylo dostat ze země sovětská vojska. Právě z těchto důvodů mohly i Spojené státy začít aktivně uvažovat o rozšiřování aliance teprve v roce 1992. "Vzpomínám si, že před poslední Bushovou cestou do Polska v červenci 1992, což bylo v době helsinského summitu, jsme rozeslali v rámci americké vlády krátkou informaci zmiňující možnost začlenění Polska a případně dalších zemí do NATO. Obsah tohoto návrhu jsme poté diskutovali až do poslední chvíle. Bush nakonec tento paragraf textu nepoužil, došli jsme totiž k závěru, že situace v Rusku byla natolik chaotická, že bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu by to bylo příliš provokativní, nebezpečné a nezodpovědné," říká R. Hutchings. Podle něho byla "myšlenka rozšíření NATO již v té době uvnitř americké administrativy velmi aktivní". Po porážce George Bushe ve volbách v listopadu v roce 1992 ji však nová americká vláda vedená Billem Clintonem na nějaký čas odložila. Bush a jeho lidé neměli sice vypracován konkrétní časový rozvrh vstupu nových středoevropských zemí do NATO, existoval ovšem jasný směr: Jednou z hlavních zahraničněpolitických priorit případného druhého volebního období George Bushe by bylo nové euroatlantické partnerství, jež by zahrnovalo rozšíření NATO a vytvoření vyváženějšího bezpečnostního vztahu mezi USA a Evropou. Není známo, zda se při "výměně stráží" Clinton svého končícího předchůdce ptal na rozšiřování NATO. Jeden z tehdejších Bushův poradců k tomu říká: "Pochybuji, že by se Clinton ptal, a pochybuji, že by se Bush snažil dobrovolně mu radit. Tyto diskuse se však konaly v přechodném období mezi volbou prezidenta v listopadu a mezi jeho lednovou inaugurací na řadě nižších úrovní."

Měsíce útlumu, dubnový zlom

Koncem roku 1991 a začátkem roku 1992 s ústavní krizí u nás, s česko-slovenskými debatami a blížícími se volbami tehdejší Československo těžko mohlo žádat o členství v NATO razantním způsobem. Nicméně už v létě 1992, záhy po volbách, česká vláda přijímala svůj politický program, v něm nechyběl ani paragraf jasně definující, že vstup do aliance je naším prioritním cílem. Dokonce byl v dokumentu uveden před Evropskou unií.
Po odchodu George Bushe z Bílého domu ovšem nastala ve věci rozšiřování aliance několikaměsíční stagnace. Zemím střední Evropy nezbývalo než čekat, až se nový prezident Bill Clinton začne zajímat také o zahraniční otázky. Do své funkce se dostal díky slibovaným změnám v kampani, a ty se týkaly především domácí politiky. Ze zahraničí dominovala v té době politika vůči Rusku, Bílý dům se fixoval na osobu Borise Jelcina a z těchto důvodů bylo otevření dveří NATO pro země bývalého východního bloku tehdy prezentováno jako protiruský krok. Zlom přišel v dubnu roku 1993, kdy se ve Washingtonu otevíralo Muzeum holocaustu, kam byl pozván také Václav Havel a polský prezident Lech Walesa. Podle výpovědí řady svědků tehdejších událostí mělo právě setkání s těmito dvěma středoevropskými lídry na Billa Clintona zásadní vliv. Oba mu totiž shodně řekli, že jejich prioritou je členství v NATO.
Po setkáních se americký prezident svěřil svému poradci pro národní bezpečnost Anthony Lakeovi, jak hluboce na něj zapůsobily rozhovory s dvěma středoevropskými prezidenty, morálními autoritami dlouholetého boje proti komunistickému režimu. Lake později uvedl, že od tohoto momentu začal americký prezident uvažovat o rozšíření NATO pozitivně.
V první kritické fázi implementace této myšlenky do americké politiky to byl právě Tony Lake, kdo sehrál uvnitř Bílého domu klíčovou roli. Šlo o jeden z nejtěžších úkolů. Ani ministerstvo zahraničí USA, a už vůbec ne Pentagon s něčím podobným nemínily spěchat. Lake pracoval především rétoricky. Povzbuzoval prezidenta v čím dál odvážnějších výrocích týkajících se vstupu nových členů do aliance, které hned vzápětí předával členům Rady pro národní bezpečnost (NSC) s příkazem, aby vyhotovili přesný časový plán, a tím proměnily tyto ideje ve skutečnost.

Partnerství pro mír

První odpovědí Američanů na českou a polskou výzvu k rozšíření NATO byl projekt zvaný Partnerství pro mír (PFP), se kterým přijela ještě koncem roku 1993 delegace, v níž byl generál John Shalikashvili, nejdříve velitel spojeneckých ozbrojených sil v Evropě a později předseda sboru náčelníků štábu, česká rodačka Madeleine Albrightová, tehdejší velvyslankyně USA při OSN, a s maďarskými kořeny to byl Charles Gati, poradce ministerstva zahraničí. Jejich hlavním úkolem bylo uchlácholit ČR, Maďarsko, Polsko (a tehdy také ještě Slovensko), že jde prozatím o nejlepší způsob, jak později vstoupit do aliance. V čekárně přece nemůžete zůstat navždy, vysvětlovali. Pentagon v té době jednomyslně podporoval PFP, který byl z větší části dítkem právě Johna Shalikashviliho a jeho lidí. Totiž jak generál, tak ministr obrany Les Aspin rozšiřování NATO tehdy zrovna nefandili. Obávali se, že to bude mít negativní vliv na vojenskou účinnost aliance, a také že Rusko to bude brát jako provokaci, což způsobí růst vlivu nacionalistů a komunistů.
Při snaze uspět s projektem v Praze, Varšavě a Budapešti americká strana velmi usilovala o to, aby tyto země PFP nadšeně přivítaly. Češi to byli ochotni udělat za podmínky, že americká strana ústy prezidenta řekne, že členství v NATO není otázka zda vůbec, ale jenom kdy a kdo. Bill Clinton za své návštěvy v Praze v lednu 1994 skutečně pronesl větu v tomto smyslu. Z pohledu Prahy mohlo jít o důležitý moment, uvnitř americké administrativy však zdaleka nebylo vyhráno.
Dalších několik měsíců nebyl ve Washingtonu čas, a ani vhodná doba na téma rozšiřování aliance. Pozornost se soustřeďovala na rozjezd PFP, a navíc se do popředí dostala stupňující se krize v Bosně. Mezitím se sporadicky ozývaly prominentní postavy dřívějších administrativ, jako například bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger, Carterův bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski či Bushův šéf diplomacie James Baker, kteří vyzývali Bílý dům a NATO k razantnějším a vstřícnějším krokům vůči zemím střední Evropy. V dubnu se Anthony Lake setkal se svým zástupcem Samuelem R. Bergerem a odborníkem na střední a východní Evropu Danielem Friedem, aby začali připravovat červencovou návštěvu Billa Clintona v Polsku. Lake požadoval v souvislosti s lednovými výroky prezidenta konkrétní "akci", Fried mu však potvrdil, že uvnitř důležitých ministerstev převládá velká opozice vůči otevření se NATO. Přesto Lake trval na posunu vpřed. V únoru 1994 byl jmenován do funkce prvního náměstka ministra zahraničí Strobe Talbott, známý do té doby jako architekt americké politiky vůči Rusku. Právě pod tímto vlivem nebyl otázce vstupu nových členů do aliance hned od začátku nakloněn. V průběhu necelého roku jeho "náměstkování" se z něj však stal jeden z nejvýznamnějších mluvčích Clintonovy administrativy ve věci rozšíření NATO. Talbott také přesvědčil tehdejšího ministra zahraničí Christophera, aby povolal do ústředí z Německa Richarda Holbrooka, který zde byl velvyslancem. Holbrook zaujal místo náměstka pro Evropské a kanadské záležitosti a stal se jakýmsi dynamem na stadepartmentu ve věci rozšiřování aliance. (Své páky použil i vůči Pentagonu, který zcela logicky vzdoroval téměř do poslední chvíle.) V červenci ve Varšavě Clinton skutečně mluvil opět o něco "odvážněji", než by si tehdy řada klíčových amerických úředníků přála. Na tiskové konferenci s Lechem Walesou uvedl: "Vždycky jsem vyjadřoval podporu myšlence, aby se NATO rozšířilo A nyní, co musíme udělat, je dát partnery z NATO dohromady a prodiskutovat, jaké by měly být další kroky." Zdůrazněním potřeby jednat s americkými spojenci dal prezident zelenou těm uvnitř administrativy, kteří chtěli konkrétní plán.

Od rétoriky k realitě

Koncem roku 1994 dostal proces rozšiřování nový náboj. V listopadových doplňovacích volbách totiž demokraté utrpěli výraznou porážku a Bílý dům to správně chápal jako políček za svou dvouletou činnost. Vítězní republikáni nastoupili a přímo na Kongresových schodech hrdě představovali revoluční Smlouvu s Amerikou obsahující mimo jiné i závazek rozšířit NATO o čtyři státy v roce 1999. (Šlo zřejmě o poslední konkrétní zmínku týkající se také Slovenska, které později odpadlo.) V Kongresu již prakticky od roku 1993 prosazoval rozšiřování demokratický senátor Richard Lugar, poté následovala iniciativa senátorů Browna a Simona.
Spojené státy byly nepochybně motorem procesu rozšiřování, na druhé straně oceánu jim výrazně pomáhali především němečtí politici - například Volker Ruhe, někdejší ministr obrany SRN (podle některých německých expertů byl však na této pozici s Američany smluven a hrál roli "předjezdce"), a nelze zapomínat ani na někdejšího generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera, který byl velmi vstřícný k této myšlence, její realizace se však bohužel již nedožil. První fáze přesvědčování spojenců uvnitř NATO se ukončila v září 1995 vydáním studie NATO o rozšíření. Podle odborníků zasvěcených do problematiky se tehdy česká zahraniční politika dopustila tradiční chyby, když se soustředila na to, co ve studii nebylo (přesný harmonogram rozšiřování), místo aby interpretovala jako zásadní průlom skutečnost, že se aliance vůbec k něčemu takovému odhodlala. "Současně jsme se měli soustředit na plnění kritérií definovaných ve studii," uvádí diplomatický zdroj.
Prezident Clinton v listopadu v Michiganu v rámci své předvolební kampaně oznámil, že bude prosazovat, aby se v roce 1997 uskutečnil summit NATO, který rozhodne o přijetí nových členů tak, aby byl celý proces ukončen k 50. výročí založení aliance v dubnu 1999. Další důležitá prohlášení týkající se vstupu středoevropských zemí do NATO učinil v Clevelandu a v Detroitu v letech 1995 a 1996, což vyvolalo u některých Evropanů, především Francouzů, dojem, že Clinton prosadil přijetí ČR, Maďarska a Polska do aliance kvůli americkým voličům středoevropského původu. (Téma rozšíření NATO figurovalo také ve volební kampani republikánského kandidáta na prezidenta Boba Dolea.) Domácí politika sice sehrála v Clintonově rozhodnutí jistou roli, šlo však o mnohem sofistikovanější důvody než o přízeň několika miliónů etnických hlasů na severovýchodě a středozápadě USA.
Zvláštní kapitolou se stalo přesvědčování Ruska o tom, že rozšíření aliance není namířeno proti němu. V září 1996 přijel Boris Jelcin do Washingtonu, kde mu Bill Clinton řekl, že otevírání dveří NATO již prodiskutoval s klíčovými spojeneckými lídry. Zároveň mu ale mezi čtyřma očima slíbil, že do prezidentských voleb v Rusku neučiní žádné prohlášení. Pozdější dojednání podmínek rozšíření s Ruskem padlo především na ramena ministra Christophera, který se se svým tehdejším protějškem Kozyrevem kvůli tomu setkal v Ženevě několikrát.

Tři v prvním kole

Poslední otázkou, kterou zbývalo před historickým madridským summitem (červenec 1997) dořešit, bylo, o kolik států se NATO v tzv. první vlně nakonec rozšíří. Slovensko vlastní vinou již definitivně stálo na slepé koleji, neoficiálně zůstávali ve hře tři nejsilnější kandidáti. Ovšem ani ambiciózní Slovinsko a vytrvalé Rumunsko, které vynaložilo ve Washingtonu v poslední fázi obrovské finanční prostředky na zlepšení své image, se nemínily vzdát. Na jejich straně stála tehdy především Francie. Nicméně Bill Clinton v předvečer summitu oficiálně oznámil, že podle USA by měly do NATO dostat pozvánky pouze ČR, Maďarsko a Polsko. Český velvyslanec se to dověděl telefonicky od náměstka Talbotta, který jej pak společně s maďarským a polským kolegou pozval na schůzku, kde jim to oznámil oficiálně.
V úvodu amerických diskusí o rozšiřování NATO česká rodačka Madeleine Albrightová loajálně kopírovala politiku Billa Clintona. Významnější roli sehrála především v závěrečné fázi, když bylo zapotřebí získat dostatečný počet hlasů amerických senátorů (67). Po Madridu se totiž stalo úkolem číslo jedna přesvědčit horní komoru Kongresu, aby rozšíření schválila. I když se Spojené státy staly hnacím motorem rozšiřování, v závěru to byly právě ony, kde na rozdíl od ostatních členských zemí NATO byla otázka ratifikace Senátem jedna z nejnapínavějších. Od začátku existovala v senátu skupina lidí, kteří byli myšlence rozšiřování příznivě nakloněni. Toto jádro však tvořilo přibližně deset senátorů, což nestačilo. V momentu, kdy se prezident Clinton rozhodl pro rozšíření, se tato skupina zvětšila na dvacet. Třicátého dubna 1997 nakonec hlasovalo 80 senátorů pro, 19 bylo proti. Stý senátor John Kerry z Massachusetts měl letět v den hlasování do Istanbulu mluvit o rozšíření NATO (byl to jeden z těch, kteří prosazovali tuto myšlenku od začátku), a čekal v poslanecké lavici do poslední chvíle. Hlasování se protáhlo, ještě před jeho zahájením odjel na letiště, ale svůj let nestihl. Když jeho kolegové hlasovali, byl zrovna v taxíku.
Při pohledu zpět je patrné, že proces otevírání dveří do NATO nebyl přímočarý. Skutečnost, že tři nové středoevropské demokracie se již příští týden stanou členy aliance, lze do značné míry přičíst na vrub úsilí Spojených států, a to i přes počáteční váhavost. Faktorů, které sehrály roli při rozhodování spojenců, a především americké vlády, bylo několik. Otázka vstupu nových členů do aliance se dostala do popředí americké diplomacie kromě jiného též kvůli neúspěchu Západu v bývalé Jugoslávii a názoru, že NATO se ukázalo irelevantním pro novou bezpečnostní situaci. Jeho rozšíření se tudíž stalo snahou dát alianci novou "náplň práce". Taktické důvody měly v době rozhodování převahu nad strategickou vizí o tom, jak by mělo NATO vypadat v 21. století.

Dáša Hyklová, Washington, Princeton

Zhruba 439 miliónů korun dosáhnou letos přímé finanční výdaje armády na vstup do Severoatlantické aliance. Do vojenského rozpočtu NATO a programu bezpečnostních investic přispěje Česká republika 157,5 miliónu korun, provoz zahraničních pracovišť si vyžádá 220,2 miliónu korun. Akce projektu Partnerství pro mír budou stát armádu 61 miliónů korun.
Schopnost spolupráce a součinnosti armády s aliancí, interoperabilita a plnění cílů výstavby sil si vyžádají 7,9 miliardy korun, výdaje na český kontingent SFOR v Bosně dosáhnou miliardy korun. Tyto peníze však generální štáb řadí k nepřímým výdajům na vstup do NATO, protože by je armáda musela vynaložit, i kdyby se ČR členem aliance nestala.
Z nepřímých výdajů na vstup do NATO tvoří největší část financování projektu modernizace letectva novými lehkými bojovými letouny L-159, které bude stát 5,1 miliardy korun. V příštích třech letech bude financování projektu L-159 patrně představovat až 90 procent všech investičních výdajů české armády.
Podle Felixe Kolmaše z generálního štábu přinese vstup do NATO zvýšení příležitostí pro český průmysl a členství ve společnosti ekonomicky stabilních zemí. ČR bude mít i podíl ze společných programů, díky němuž získá možnost realizovat množství projektů, které by armáda ze svého projektu nebyla schopna pokrýt. Podle F. Kolmaše se do roku 2003 příspěvek ČR do NATO pětkrát zhodnotí.