Putování časem a prostorem světadílů

Muzejní vitríny i depozitáře tají svědectví o životě mimoevropských národů

Putování časem a prostorem světadílů

* Na Betlémském náměstí v Praze v historickém domě U Halánků se nachází Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Jeho asijské sbírky jsou umístěny v zámku Liběchov u Mělníka.
Muzeum nebylo vždycky synonymem pro množství zaprášených exponátů zavřených ve skleněných vitrínách nebo depozitářích. Ve druhé polovině 19. století, když Vojta Náprstek založil České průmyslové muzeum, sloužilo jako zdroj inspirace a ukazatel cesty k technickému pokroku, protože představovalo nové stroje a technologie Evropy a Ameriky. Tento ojedinělý počin v tehdejších Čechách měl přispět k rychlejšímu rozvoji průmyslu. To už měl Vojtěch Fingerhut, podnikavý člověk, který si znovu počeštil jméno na Náprstek, za sebou studia ve Vídni, účast v revolučním hnutí r. 1848 i téměř desetiletý pobyt v Americe, kam tajně prchl, aby nebyl stíhán za své revoluční aktivity. Podporovala ho jeho matka, panímaminka od Halánků, jak se jí říkalo, a měl kolem sebe spoustu přátel, kteří vytvářeli ze starobylého domu významné středisko české inteligence, neboť se tu scházeli na dýcháncích K. Světlá a F. L. Palacký, F. E. Rieger a J. E. Purkyně, M. Tyrš i E. Grégr, R. Dvořák, J. Zeyer i J.Vrchlický. Širší okruh přátel tvořili cestovatelé jako Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Josef Kořenský, Otokar Feistmantel, Pavel Durdík a mnoho dalších, kteří výměnou za hmotnou i morální podporu svých záměrů přiváželi z cest nejrůznější národopisné předměty a svému mecenáši je věnovali pro účely muzea.
Technika pokračovala kupředu natolik závratným tempem, že muzeum nestačilo doplňovat sbírky nových strojů. Na druhé straně však narůstal počet předmětů, které přiváželi Náprstkovi přátelé ze všech světadílů. Proto dal Vojta Náprstek za podpory nejrůznějších průmyslových podniků postavit v 80. letech tříposchoďovou budovu, kam sbírky umístil a která také sloužila příležitostným výstavám - a vlastně slouží muzejním účelům dodnes. Idea průmyslového muzea jako inspirace pro budoucí rozvoj vedla později k vytvoření technického muzea, a doklady mimoevropských kultur, které Vojta Náprstek začal shromažďovat hned po svém návratu z Ameriky, zůstaly v muzejní budově.

Co veřejnost vidí

Především barokní dům U Halánků a jeho výstavní prostory. Zatímco přední trakt slouží muzejním pracovníkům (i když i tady by se dalo vystavovat), zadní trakt na Betlémském náměstí, který zvenčí i z prostory schodiště trochu připomíná školu, předkládá návštěvníkům ke zhlédnutí v prvním patře indiánské kultury Jižní, Střední i Severní Ameriky a v třetím patře předměty z Austrálie a Oceánie. Mezipatra i přízemí nabízejí obvykle krátkodobé větší výstavy a menší měsíční výstavky. Od fotografií z různých zemí Orientu přes čínské čajové konvičky, nejnovější dary muzeu až po velké výstavy, které prezentují ve větším měřítku sbírkové fondy muzea.
Knihovnu muzea v předním traktu navštěvují především studenti a orientalisté. Je totiž velmi bohatě zásobena už od dob Náprstkových, protože do ní hojně přispívali přátelé Vojty Náprstka: R. Dvořák, F. Fingerhut (bratr Vojty, který si na rozdíl od něj jméno nepočeštil, ale finančně zajištěn dědictvím provozoval literární salón), F. M. Klácel, J. Zeyer, A. R. Nykl a další. O přísun knih se starala i Náprstkova manželka, a tak se na mnoha starých tiscích skví razítko "Dala Josefa Náprstková". Historické knihovní fondy skýtají dohromady asi 60 tisíc svazků, z toho 25 tisíc svazků orientalistické literatury, dále zhruba 13 tisíc nejrůznějších map, plakátů, grafiky a diplomů, 30 tisíc historických fotografií a osm tisíc stereoskopických obrázků. Vojta Náprstek sbíral i periodika a jednou z lahůdek je kompletní vydání London Times z let 1859 - 1892.
Rodinné výlety i školní výpravy obvykle míří do Liběchova, kde jsou umístěny exponáty asijských sbírek. Zámek sám stojí za vidění. Znalce potěší barokní podoba sídla, která přestavbou renesanční tvrze vznikla pro uměnímilovného šlechtice Jana Jáchyma Pachtu z Rájova. Na přestavbě i výzdobě se podílel jak slavný architekt František Maxmilián Kaňka, tak jeho přátelé, sochař Matyáš Bernard Braun a malíř Václav Vavřinec Reiner. I pozdější vlastníci - obrozenecká rodina Veitova - přispěli k výzdobě zámku i okolí. Sallu terrenu obohatil svým uměním Josef Navrátil, sochařská výzdoba blízkého i vzdálenějšího okolí byla svěřena Václavu Levému a sochařské rodině Linnů.

Dnes interiéry zámku především krášlí množství předmětů z Číny, Japonska, Koreje, Indie, Indonésie, Íránu, Barmy, Kambodže, Thajska i samostatná expozice asijských hudebních nástrojů. Celkem ve 20 sálech je instalováno na 2500 předmětů. Park kolem zámku se probírá do krásy, a procházky okolím jsou také velmi půvabné. Třeba ke kostelu sv. Ducha a k jeskyni Klácelce, romantickému útočišti Matouše Klácela, příteli Boženy Němcové a vítanému hostu Veitova sídla.

Co návštěvníci nevidí

Jednak bohaté depozitáře, více či méně uklizené - podle toho, jaké výstavy se zrovna připravují. A také depozitáře, které se připravují pro uložení stále se rozrůstajících sbírek.
V depozitářích jsou ukryty nejen předměty, které se do skleněných vitrín nevejdou, ale také takové předměty, které by při dlouhodobém vystavování trpěly. Např. japonské dřevořezy, kterých muzeum vlastní zhruba 7000, lze vystavovat jen krátkodobě.
Návštěvníkům se úspěšně tají historická knihovna neboli prostor v domě U Halánků, který zůstal v původním stavu, jak ho zanechal Vojta a jeho žena Josefa. Do tohoto interiéru přicházely členky Amerického klubu dam - Vojta Náprstek mimo jiné organizoval i emancipační hnutí českých dam, vyhradil jim prostory, kde se mohly scházet, a sám celou akci zahájil několika přednáškami, kterými si notně popudil tehdejší českou konzervativní veřejnost. Tyto prostory mají úžasnou atmosféru, pozvaný návštěvník skutečně vstupuje do poloviny 19. století.
Stejně tak jen málo návštěvníků ví, že mezi unikátními sbírkami muzea se nachází např. fonotéka Karla Čapka nebo dokumenty z pozůstalosti cestovatelů i orientalistů.

Co veřejnost jenom tuší

Správně tuší, že muzeum je příspěvková organizace patřící do velkého komplexu Národního muzea, a má tudíž delimitovaný rozpočet. I když se muzeum snaží rozdělovat to, co dostane z rozpočtu, i to, co plyne od sponzorů, přesto soustavně chybějí peníze na podstatnější zlepšení jak expozic, tak zázemí muzea. A už vůbec nejsou prostředky na podstatnější úpravy, jako je třeba rekonstrukce barokní konírny v Liběchově, kde by v budoucnosti mělo být lapidárium vzácných soch, které už nemohou být umístěny v parku, nebo na opravu empírové zámecké oranžérie.
Veřejnost také jistě chápe, že prací v tomto muzeu se zabývají nadšenci, kteří žijí pro svůj zvolený a milovaný obor a jsou mu schopni leccos obětovat. Genius loci domu U Halánků tu funguje naprosto spolehlivě už od dob panímaminky od Halánků, která se nejen jako výkonná obchodnice starala o pivovar, vinopalnu a později o výrobu a prodej likérů, ale stačila se ještě přitom věnovat i potřebným a hojně je obdarovávat. Vlídného přijetí se i dnes dostává všem návštěvníkům nejen v expozici od kustodů, ale i v prodejně suvenýrů a uměleckých předmětů a v malé čajovně a kavárně v zimě pod střechou a v létě venku na dvorečku.

Mecenáši dosud nevymřeli

V r. 1994 věnoval Rainer Kreissl, jak sám napsal, svou celoživotní sbírku anatolských koberců celému lidstvu a svěřil ji do ochrany českému národu. Do odborné péče dal tuto sbírku čítající přes 1200 koberců Náprstkovu muzeu. Tato ve střední Evropě největší sbírka pokrývá obrovský časový (od 13. do 20. stol.) okruh i všechny základní typy jak podle způsobu výroby a použití materiálu, tak podle účelu a provenience. V Praze se už dvakrát různé části sbírky představily veřejnosti. Rainer Kreissl se tak připojil k úctyhodné řadě donátorů a mecenášů muzea.
Úctyhodný je také dar L. M. Kuby, který věnoval muzeu úplnou sbírku mimoevropského umění svého otce, malíře a etnografa Ludvíka Kuby.

Cesta minulostí

Procházka výstavními prostorami a depozitáři představuje finančně velmi nenáročnou cestu mnoha staletími a mnoha kontinenty. Můžeme se vydat do Afriky a zásluhou E. Holuba a jiných cestovatelů a dárců, kocháme se předměty denní potřeby dávno zaniklé kultury jihoafrických kmenů Čvánů, Sothů, Loziů a Matabelů, těšíme se z keramických dýmek z jižní Ghany, jorubských řezbářských prací z území dnešního Beninu a Nigérie, dřevořezeb Senufů z dnešního Pobřeží slonoviny, Fangů i Bakotů (Kongo a Gabun), z masek a soch předků od kmene Bété i lidovou keramikou z Kabýlie. Předmětů je spousta, každý má svoji historii nejen co do původního významu a použití, ale i cesty, kterou se dostal až do Prahy, nemluvě už o osudech sběratele.
Do daleko vzdálenější minulosti sahají sbírky oddělení pravěkého a starověkého Předního východu a Egypta. Ani jedna z těchto sbírek, stejně jako Afrika, nemá stálou expozici, exponáty se půjčují jen příležitostně na různé výstavy, i když zajímavých artefaktů obsahují také mnoho. Pod názvem starověký Přední východ si laik asi nejspíše správně představí Bedřicha Hrozného a jeho výzkum chetitské kultury. Egyptské sbírky pocházejí z badatelské činnosti českých egyptologů zejména v Abusíru.
Severní a Střední Amerikou putujeme díky předmětům Aleutů i labradorských Inuitů, pueblanské keramiky, figurkám duchů Indiánů Hopi z Arizony, díky obřadním i každodenním předmětům Indiánů z plání a prérií, i díky starověkým kamenným a keramickým plastikám Mazů, Aztéků, Toltéků a dalších. K nejstarším fondům v celosvětovém měřítku, opatrovaných ve zdejším muzeu, patří soubor řezeb z amerického tichomořského pobřeží z konce 18. století. Shromáždil je Tadeáš Haenke (1761 až 1817), lékař a botanik, účastník expedice Alejandra Malaspiny.
Předměty denní potřeby i náboženských rituálů nás zavádějí i do povodí Orinoka, do Brazílie i Paraguaye, do oblasti Gran Chaco, kterou obývaly kmeny, z nichž některé již dnes vymizely nebo byly násilně asimilovány. I tiahuanacké poháry kero z pálené hlíny zdobené polychromní malbou se stylizovanými zvířecími a geometrickými motivy a další nádherné exponáty nás provádějí předkolumbovskými obdobími Jižní Ameriky.
Z Jižní Ameriky je v muzeu jen skok přes dřevořezby, masky, malby na kůře, bumerangy a woomery, opasky, náramky Austrálie a Oceánie do Asie. Asijská sbírka patří k největším a každá její část podle geografického rozdělení má svá specifika a své lahůdky. Zahrnuje od islámské oblasti (kovy, zbraně chladné i palné, šperky i keramiku, perské laky, knižní kulturu i textil - hlavně koberce) přes Indii (zejména předměty uměleckého řemesla 19. století), Indonésii (dajáckou kulturu, zbraně, hudební nástroje, loutky stínového divadla wajang i slavnou textilní tvorbu batiku a ikatu) do Číny, Japonska, Koreje a Vietnamu a do lámaistické oblasti Číny, Tibetu, Nepálu, Mongolska.
Čínská sbírka patří k nejstarším a největším v muzeu a obsahuje téměř všechny techniky uměleckého řemesla (keramiku včetně porcelánu, bronzy, cloisonné, řezbu v kameni, kosti, perleti i laku) i doklady vysokého umění (tušové malířství na papíru i na hedvábí) až po lidovou grafiku, hračky a vystřihovánky.
Lamaistická sbírka je pozoruhodná svými chrámovými a kultovními předměty, velkými buddhistickými plastikami, rozměrnými obrazy thanka i ukázkami miniatur.
Japonsko se svými 19 tisíci sbírkových předmětů je zřejmě nejucelenější sbírkou muzea, která časově zahrnuje konec doby Tokugawa (18. stol. a první polovina 19. stol.) a období Meidži (druhá pol. 19. století). Nejpočetněji jsou zastoupeny dřevořezy od nemnoha exemplářů počáteční školy Torii až po válečnou tematiku čínsko-japonské a rusko-japonské války. K lahůdkám se počítá exportní porcelán, lakované předměty, mečové záštity i ozdoby, šablony pro barvení látek i drobné šatové ozdoby necuke.
Korejská vypichovaná seladonová keramika a sochy bódhisattvy Kwan-se-um zdobí nepříliš početnou korejskou sbírku, kdežto ve vietnamské sbírce vyniká především velký soubor barevného dřevořezu, kvalitní ukázky kameniny od 12. stol. a leckdy unikátní plastiky a dřevořezby.
Návrat z Asie do muzejních zásuvek umožňuje jediná kolekce mincí v českých podmínkách, která se specializuje na mimoevropské mince. Obsahuje zhruba 14 tisíc exemplářů, je systematicky zpracována a je srovnatelná s podobnými kolekcemi v Evropě.
Badatelům je také k dispozici rozsáhlý fotoarchív etnografického oddělení. Obsahuje kolem 30 tisíc negativů, diapozitivů i pozitivů. Nejstarší skleněné negativy pocházejí z pozůstalosti našich cestovatelů již z konce minulého století. Množství fotografického materiálu z mimoevropských oblastí přivezli také badatelé-etnografové.

K zakladateli pro budoucnost

Mnoho návštěvníků asi napadlo, když procházeli výstavními prostorami, že autoři televizního Kufru by tu našli svůj ráj. Takové množství předmětů, u kterých ani zdaleka není na první pohled jasné, k jakému účelu byly vyrobeny. Nejen potěšení z dokonalosti řemesla a rozmanitosti podob, technik a vzorů, ale i inspiraci pro naši každodenní kulturu by tu měl načerpat každý. Jen si představit to úžasné obohacení v barvách a tvarech, estetických dimenzích i konkrétních detailech je velmi obtížné. Dopřát dětem setkávat se s těmito kulturami znamená vzácně obohatit jejich představivost. Ještě kdyby si předměty mohly "osahat"! Muzejníci by asi byli v šoku, ale děti by určitě byly blažené a jistě by své zážitky reprodukovaly ve výtvarné podobě. O výchově ke globálnímu pojetí světa a multikulturnímu chápání světa ani nemluvě.

Připravila Alice Kraemerová