My máme parní stroj...

Malí i velcí kluci na srazu vyznavačů historických vlaků i vláčků

My máme parní stroj...

Za zatáčkou zahoukala nefalšovaná parní píšťala a stoletá supící, syčící a odfukující parní lokomotiva za sebou přitáhla nenapodobitelně vonící kouř, oblak páry a historické vagónky. Odvedla tak na chvíli pozornost od dalších technických hříček, které neméně půvabně syčely, kouřily, pískaly a také kroužily kolem nádražíčka u obce Střížovice na trase soukromé železniční tratě z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice.
Pára se díky Jamesu Wattovi přičinila o velký pokrok v dějinách lidstva. Parní stroj, vynalezený roku 1769, odstartoval průmyslovou revoluci, jejímiž důsledky byl nejen pokrok techniky, ale i nebývalé (a ne vždy přímočaré) společenské změny globálního významu. Třebaže páru ve dvacátém století vytlačily spalovací motory a elektřina, zůstali na světě romantici, kteří rytmicky se pohybujícím pístům, naolejovaným táhlům a páře zůstali věrni. A nejen na kolejích.

Pára jezdí, orá, řeže kopřivy...

Sraz vyznavačů parních strojů uspořádaly Jindřichohradecké místní dráhy, a. s., spolu s cestovní kanceláří O.K. Bus Praha. Kdybych o tomto setkání nevěděl, asi by mne cestou k železniční stanici Střížovice dost vyděsil stroj, který se vynořil za zatáčkou silničky. Kouřící komín tohoto pohybovadla nějak nekorespondoval s koly na pneumatikách a naprosto neslyšným chodem. Za volantem parního vozítka (pod označením "automobil" si přece jen představujeme něco jiného, ale i tak to byl mercedes mezi dalšími přítomnými vozidly s parním pohonem) seděl Ladislav Konopáč.
Absolvent mechanizační fakulty Vysoké školy zemědělské si toto vozítko postavil v letech 1984 až 1994. Dva válce tohoto stroje s vrtáním 50 mm a zdvihem 80 mm (každý s objemem necelých 160 cm3) dávají při tlaku páry 4 atmosféry a při 500 otáčkách výkon kolem 1 kW. Vozítko dosahuje při obsazení dvěma lidmi rychlosti 12 až 13 kilometrů za hodinu. Na kilometr přitom spotřebuje kilo uhlí a tři litry vody.
Ladislav Konopáč je jedním z desítky konstruktérů a podobných parních pohybovadel u nás. Ve Střížovicích předváděl vedle svého "osobního" vozítka na pneumatikách i další stroj, který používá při orbě na svém poli. A co víc, pára mu doma pohání i další mechanismy, například řezačku na kopřivy.

...a také vozítko

Čtyřiašedesátiletý Josef Svoboda z Liberce si svá pracovní léta odsloužil na dráze a především na parních lokomotivách. Vyučil se strojním zámečníkem se specializací na opravy parních lokomotiv. Dvaadvacet let byl strojvedoucím - instruktorem na parní trakci. Parní lokomotivu naposled vedl v běžném provozu na trati roku 1980 a protože mu pára vešla do krve, rozhodl se postavit si něco, na čem by se svezl, a muselo to být pochopitelně opět poháněno parou. Vozítko, které přivezl na setkání u Střížovic, má za sebou už řadu spanilých jízd: V Lipsku a Halle například působilo jako lákadlo na mezinárodní výstavu železničních modelů, zúčastnilo se i oslav 100 let dráhy do Nučic.
Také vozítko Josefa Svobody má dva parní válce. Na 10 kilometrů potřebuje půldruhého kbelíku uhlí a 25 litrů vody. A jak dlouho trvá, než se ze snu o pohybu silou páry stane skutečnost? Josef Svoboda stavěl svůj stroj s kratšími přestávkami tři roky.

Páře věří i zubař

Nelekejte se, parní vrtačku prý zubař Petr Vidner ve své ordinaci ve Frýdlantu v Čechách opravdu nemá, i když věřím, že i takové zařízení by dokázal zkonstruovat a s pomocí přátel vyrobit. Přesvědčil mne o tom svým parním minitahačem. K jeho převozu do Střížovic mu stačil kufr jeho vlastního osobního auta. Jeho parní hříčka je totiž volnou zmenšenou napodobeninou anglického parního tahače Fowler, který tahal z vápenky u Chýnova vozy s vápnem do Tábora a zpět pak vozil uhlí.
Petr Vidner se parními mašinkami zabývá už od dětství, od svých osmi deseti let. Vymyslet a nakreslit funkční parní stroj, byť v miniaturní podobě, pro něj není žádný problém, s praktickou výrobou mu pomáhají kamarádi, kteří mají příslušné vybavení a řemeslné zkušenosti. Doma má dvě desítky podobných modelů. S tahačem, který představil u Střížovic, byl dvakrát i na mezinárodním setkání parních nadšenců "Östereichische dampfest" v Dolním Rakousku.
Že se však se svým sotva metr dlouhým "minitahačem" nesveze? Ale kdeže! Stačí malinkou lopatičkou přiložit kousíčky uhlí, roztopit kotel, počkat, až tlak páry v kotli dosáhne potřebných čtyř pěti atmosfér a pak zatáhnout za příslušné páčky - a pára už se postará. Potom už stačí připojit malý žebřiňáček, s nímž se zpravidla jezdí na trávu pro králíky, pan doktor se v něm usadí tak, aby dosáhl na malinký volant v tahači - a jede se! Spotřebu uhlí a vody měří pan doktor na hrsti a decilitry.

Zpět na koleje

"Den s párou" byl v pravidelných intervalech zpestřován příjezdem vlaku z Jindřichova Hradce, taženého parní lokomotivou U 47.001, patřící Národnímu technickému muzeu. Po letech, kdy nečinně odpočívala (a rezivěla) za muzejní budovou, ji přátelé jindřichohradeckých úzkokolejek dokázali opět zprovoznit a nyní se o ni starají tak, aby mohla během turistické sezóny tahat zvláštní historické vlaky. Není to jen tak, i lokomotiva musí procházet pravidelnými technickými prohlídkami a komisaři vůbec neberou například při kontrole kotle ohled na skoro stoleté stáří stroje...
Trať Jindřichohradeckých místních drah z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, na níž leží i zastávka Střížovice, kde proběhlo setkání parních dopravních prostředků, má zajímavou historii. I s ní se mohli všichni přítomní seznámit. Možná přitom ani netušili, že mluví přímo s ředitelem společnosti, která tratě z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a do Obrataně vlastní a provozuje. Jan Šatava se pohyboval "inkognito" mezi organizátory setkání, dolaďoval detaily programu, prohodil pár slov se strojvedoucími projíždějících vlaků, odpovídal na dotazy, týkající se jindřichohradeckých úzkokolejek. A co mne zaujalo nejvíce? Například to, že Jindřichohradecké místní dráhy potřebují na kilometr obhospodařované a provozované tratě méně než jednoho zaměstnance. Kdyby se však řídily příkladem a zvyklostmi Českých drah, musely by jich zaměstnávat desetkrát tolik!

Břetislav Koč