Fascinuje mě téma barvy, říká sochař Pavel Trnka

Fascinuje mě téma barvy, říká sochař Pavel Trnka
Světlo, stín, čas...

Až do konce září vystavujete v Praze v Ateliéru - S Šrámek kresby se svým synem Lukášem. Jste ale sochař. Co pro vás kresba znamená a jaké místo má ve vaší tvorbě?

Je to základ vizuálního vyjádření umělce. Pomocí kresby můžete zhmotnit první výtvarnou myšlenku.
Jaké to je, vystavovat se synem?
Je to jako se znovu narodit a potkat se se svým mládím, být nesmrtelný. Jsem rád, že ho mám.

A co sklo? Nezapomínáte na něj?

Ne. Dokončil jsem objekt určený pro muzeum, které vzniká v Arizoně ve městě Scottdale. Gerry Cafesjian, americký sběratel umění, zde vystavuje z českého umění hlavně tvorbu Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, Václava Cíglera a dalších sklářů. Toto muzeum moderního umění představuje díla umělců z celého světa.

Jak jste se dostal k takovému projektu?

Profesor Libenský s paní Brychtovou mě jako svého žáka představili v Praze asistentovi pana Cefesjiana. Ten si z mých tří projektů vybral objekt složený ze dvou hranolů o výšce dvou metrů a dále objekt složený ze tří dílů, válec o průměru 50 cm a výšce 25 cm. Obě práce jsou z cyklu Spektrum, v němž mi jde o symboliku protikladů, zdánlivě protichůdných věcí, které však existují v životě ve vztazích. Tím základním je vztah muže a ženy. Snažím se také o nové barevné kombinace, jichž dociluji různě barevným sklem. Zdá se být jednoduché, že modrá se žlutou vytvoří zelenou, ale mně ve skle vychází absolutní propojení a vznikají zajímavé barevné valéry. Barevně symbolizují princip vesmíru, kde se zdánlivě protichůdné věci spojují, v čemž vidím samotný princip života. Velikost plastiky také umožňuje vstoupit do ní. Její plochy tvoří zrcadla a člověk, který se v nich odráží, se tím víc zapojí do objektu. I on se dostává do vztahu s barevnou symbolikou.

Zpočátku jste ale s barvou nepracoval.

Dříve mě lákalo vyjádřit proměny. Přemýšlel jsem tenkrát spíš jako scénograf a největší scenérie jsem pozoroval na nebi. To je můj zvyk z dětství, kdy jsme s bráchou koukali na nebe a jeho proměny. Na východ slunce, na mraky, bouřky. Bylo to pro mě největší divadlo na světě. Abstraktní divadlo.

Čím vás přitahuje abstrakce a v čem je pro vás její síla?

Největším učitelem pro mě byl František Kupka z Dobrušky a Opočna, kde jsem prožil dětství. Když jsem, ještě jako dítě, viděl jeho dílo a vývoj, kdy od realismu přes symbolismy prošel vším, čím mohl projít, a pořád něco hledal a stále to nedokázal vyjádřit. Podařilo se mu to v okamžiku, kdy se začal vyjadřovat geometricky až k absolutnímu zjednodušení. Díky němu jsem zjistil, že dvěma čarami je možné vyjádřit vztah dvou lidí, jevů, předmětů. Když se zbavujete zbytečností, nedostanete se ke schématu, ale k samotnému základu, prvotnímu zrodu. I já asi toužím dopátrat se k podstatě.

Vaše vidění světa a jeho umělecká projekce měla vždycky velký ohlas v zahraničí, o čemž svědčí dlouhá řada výstav i zastoupení vaší tvorby v uměleckých sbírkách od Spojených států po Japonsko. Ale jak je to doma? Připadá mi, že v posledních letech o sklářích už tolik není slyšet a že ani jejich podíl v architektuře není tak veliký jako například v cizině.

Je pravda, že u nás se sklo v architektuře neuplatňuje zdaleka tolik jako v cizině. Tady se stále upřednostňují spíš práce z bronzu a ze dřeva.

Proč?

Je to snadnější a levnější.

Jak se tedy živí skláři?

Většinou v zahraničí. Když jsem žádal Sorosovo centrum a jeho Nadaci pro současné umění o grant, řekli mi, že skláři jsou moc bohatí a že granty nepotřebují. To není věc Sorose, kterého si vážím pro jeho podporu kulturním aktivitám, ale lidí, kteří mají zkreslený pohled na věc a nevědí nebo nechtějí připustit, že tvorba našich sochařů sklářů je světovým přínosem v umění a že její hodnota spočívá především v původnosti. Česká sklářská škola, na rozdíl od některých jiných výtvarných oborů, nemusí dohánět módní trendy ve světovém umění. Málokdo také tuší, co realizace ve skle finančně obnáší. Často i vynikající sochaře, kteří pracují s jinými materiály, pokud si chtějí něco zrealizovat ve skle, odradí finanční náročnost.

Mluvíte o české sklářské škole, která vždy měla ve světě renomé. Má ho ještě?

Má. Ale může se stát, že za čas ho ztratí. Záleží na tom, jestli se najdou mecenáši.

Je to tedy otázka peněz?

Ano. U nás se přestalo kupovat umění v těch vyšších cenových kategoriích. Hospodářské problémy jsou cítit i v naší branži. Občas si plastiku koupí čeští podnikatelé a sběratelé, ale to jsou výjimky. Méně se staví a na umění v architektuře je málo peněz. Už není ani na zaplacení dobrého designu. Čekám popelnicové umění. Ale i z toho lze vytvořit hodnoty. Ty však budou mít samozřejmě jinou estetiku.

To je důvod, proč učíte na základní umělecké škole.

Také. Šel jsem učit, abych měl pro děti jistý příjem a aby mohly studovat. Proto je dnes moje volná tvorba a tvorba pro architekturu až na druhém místě. Nechci si ji ale nechat vzít. Na základní umělecké škole učím rád, myslím si, že tam by měli být nejkvalitnější pedagogové, protože děti jsou ještě otevřené a jedině tam člověk může bojovat proti konzumní lidské blbosti. Může pomoci dětem hledat jiné hodnoty, než jsou peníze. Upozornit na lidské hodnoty, rozvíjet jejich fantazii a vést je ke svobodě ducha. Ke svobodě myšlení a tvorby. Je hezké, že mezi mými žáky jsou od nejmladších až po studenty vysokých škol, kteří vědí, že uměním se nebudou živit, ale baví je to. Bude z nich chápavé publikum. Jsem rád, že je mohu upozornit na možnosti tvorby, mít na ni vlastní názor. V malbě, v kresbě, v sochařině atd. Tady mohou pochopit i třetí rozměr. Totiž že svět je v prostoru, že není placatý. Že je součást vesmíru.

Říkáte, že volnou tvorbu si nechcete nechat vzít. Jaké plány máte?

Fascinuje mě téma barvy, takže chci dál pokračovat v tvorbě světelných obrazů cyklu Světlo, stín, barva, který jsem vystavoval v Galerii bratří Čapků. Budou to objekty určené do prostoru, kde není denní světlo, obrazy se zdroji světla... Chci se také vrátit k cyklu Světlo, stín, čas a udělat scénu pro balet, kde bych využil lidského stínu. Pokračovat budu také v cyklu Spektrum při tvorbě objektů ve velkých rozměrech.
Připravila Zdena Líkařová

Pavel Trnka se narodil v roce 1948 v Poděbradech, v letech 1967 až 1973 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (sklářský ateliér Stanislava Libenského). Samostatné výstavy uspořádal např. v Praze (Galerie bratří Čapků, 1997), Paříži (Galérie Clara Scremini, 1987), Haagu (Galerie Rob van den Doel, 1989 a 1994), Seattlu (Davison Galeries,1990), New Yorku (Heller Galery, 1991). Podílel se na mnoha společných výstavách např. v Chicagu (1975), Basileji (1985), Madridu (1995), Praze (1995, 1996). Jeho tvorba je zastoupena ve veřejných sbírkách: např. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Severočeské muzeum v Liberci, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Moravská galerie v Brně, Východočeská galerie českého umění v Pardubicích, Corning Museum of Art, Corning, USA, Ulster Museum, Belfast, Severní Irsko, Glassmuseum Ebeltoft, Musée des arts décoratifs, Paříž, Tokasaki Museum of art, Japonsko, Museum van der Togt, Amstelveen, Nizozemsko, Yokohama Museum of Art, Japonsko.