Antonín Švehla (1873 - 1933)

Osobnost desetiletí

Antonín Švehla (1873 - 1933)

(jv)
Ke dvacátým letům Československé republiky patří nerozlučně osobnost Antonína Švehly, jednoho z "mužů 28. října", v prvních dvou letech republiky ministra vnitra a pak až do roku 1929 předsedy vlády.
Švehla, existenčně zajištěný velkostatkem v Praze-Hostivaři, byl nepochybně talentovaný politik. Na počátku století, tedy v době, která rozhodně nevyznávala heslo "mládí vpřed", se ve svých pětatřiceti letech stal zemským poslancem a o rok později dokonce předsedou výkonného výboru agrární strany. Do české politiky se však zapsal především jako čelný představitel koaliční "pětky".
V tehdejších parlamentních volbách nezískala žádná (z více než dvaceti) politických stran významnou většinu. Ani vítězní agrárníci, kteří ve volbách roku 1926 získali 13,7 procenta hlasů, nebyli schopni vytvořit vládu, a tak se již na počátku dvacátých let vytvořila koaliční pětka, sdružující předsedy hlavních českých stran: agrární, sociálně demokratické, národně socialistické, lidové a národně demokratické.
Třebaže tyto strany měly odlišné politické priority, "pětka" bez větších problémů fungovala téměř po celá dvacátá léta a stala se fakticky nejvyšším mocenským orgánem, respektovaným i značně kritizovaným. Jisté ovšem je, že "pětka", jejíž rozhodnutí bylo směrodatné při předkládání a schvalování zákonů i pro činnost vlády, nesnažila se odstranit z politické scény žádného ze svých slabších partnerů a že také uvnitř koalice samé zachovávala základní demokratická pravidla. Byla výrazem tehdejších mocenských poměrů, institucí, ve které se zprvu odlišná stanoviska měnila ve společná, což bylo kromě jiného zárukou politické stability. A byl to právě Švehla, kdo se na české scéně největší měrou zasloužil o rehabilitaci kompromisu v politické praxi.
O Švehlově osobnosti byla vyslovována různá mínění, oslavná i odsuzující. Vyloučíme-li výroky motivované krajním zaujetím, tento politik budil u svých stoupenců i odpůrců zaslouženou úctu. Nebyl zištný, i když prý sám dokázal korumpovat řadu politiků; snad se tím i do jisté míry bavil. Nikoli samoúčelně, neboť zájem prosperující republiky byl Švehlovi základním příkazem. Lze diskutovat o tom, zda a do jaké míry byl demokratem. Pragmatický Švehla si takové otázky nekladl. Ctností politika byla pro něj prokázaná schopnost udržovat v chodu stabilní stát. Možná že právě představa stability byla motivem jeho sympatií k tehdejší Itálii. Zkoušky, do níž české agrární politiky postavilo vítězství nacistů v Německu, se už nedožil.
I když byl tento druhý muž ve státě osobností značně odlišnou od prezidenta, oba muže spojovalo víc než jen vzájemný respekt. Antonín Švehla byl ostatně nejen státníkem, jakého československá dvacátá léta potřebovala, ale i nejvýraznější postavou v čele vládnoucí agrární strany. Jako předseda ji přivedl k významné politické a hospodářské moci, zároveň však důsledně dbal, aby se nestala pouhou doménou velkostatkářských zájmů.