O knížectví bez knížete

Nej... - nejstarší, nejmenší, nejvýše položená, nejpodivuhodnější a nejizolovanější země na světě

O knížectví bez knížete

Na jižním svahu pohoří, které je přirozenou hranicí mezi Španělskem a Francií, leží Andorra - miniatura vedle monumentálního plátna 450 km dlouhých Pyrenejí, knížectví bez knížete, republika bez vlastního prezidenta.
Andorra (Knížectví Andorra - katalánsky Principat d' Andorra, francouzsky Principauté d'Andorre, španělsky Principado de Andorra; dříve též Údolí Andorry) byla ještě počátkem dvacátého století téměř zapomenutou zemí střeženou ze západu, severu i východu pyrenejskými štíty. Těch vyšších než slovenská Gerlachovka je asi dvacet; mezi nimi na prvním místě Pic de Coma Pedrosa, jemuž do tří tisíc metrů chybí pouhých čtyřiapadesát. Některá údolí mají naproti tomu nadmořskou výšku "jen" kolem 800 m. Na území, které měří od severu k jihu 25 a od západu k východu 29 kilometrů, dosahují výškové rozdíly až 2000 metrů. Úměrné tomu jsou i teploty. Zatímco na jihu se cítíte skoro jako ve španělském vnitrozemí, horské hřebeny Pyrenejí zůstávají i uprostřed léta pod sněhem.
Každé z andorských údolíček má svůj potok, říčku nebo řeku. Největší z nich jsou Valira del Nord, Valira d'Orient a Gran Valira. První sbírá vody ze severu a západu, druhá ze severovýchodu a východu. Gran Valira začíná soutokem Severní Valiry s Východní u města Les Escaldes. Tam byla také postavena největší andorrská hydroelektrárna. Jejích 26 MW představuje 65 % celkového současného výkonu všech andorrských elektráren. Vyrobené přebytky energie se prodávají katalánským sousedům. Kromě řek má Andorra vodu i v jezerech a rybnících. Je neuvěřitelné, že se jich na malé území plné prudkých srázů mohla vejít celá stovka. K přírodnímu bohatství země patří také teplé (až 80o C) sirné prameny, v nichž se léčí revmatismus a kožní choroby.
Velké sousedy spojuje s Andorrou jediná celoročně sjízdná pětačtyřicetikilometrová asfaltka. Bránou do Francie je průsmyk Port d'Envalira ve výšce 2407 m, k jihu ke španělským hranicím vede silnice podle toku Velké Valiry. Druhá andorrská silnice směřuje z hlavního města na severozápad. Zpočátku je asfaltová, pak se mění na horskou cestu a nakonec ve stezku, po které se k hraničním průsmykům dá dostat jen pěšky nebo na hřbetě mezků. Bez nich se Andořané žijící v obtížně dostupných samotách nedovedou ještě dnes vůbec obejít. Žádné železnice ani letiště Andorra zatím nemá.
Údaje, které o její velikosti uvádějí různé prameny, se navzájem téměř neliší; nejméně (450 km2) najdete na internetu, nejvíce (454 km2) např. v letošním červnovém čísle časopisu andorrských turistických aktualit. Počet obyvatel zůstával prakticky neměnný jen do poloviny dvacátého století: 1875 (5800 obyvatel), 1921 (5800 až 6 tisíc), 1954 (5600), 1970 (19 500), 1977 (30 tisíc), 1981 (37 800), 1986 (47 tisíc), 1991 (58 tisíc), červen 1999 (65 tisíc). Stejně rychle rostlo v poslední době i hlavní město. Andorra la Vella (Stará Andorra) měla roku 1875 dva tisíce obyvatel, o sto let později 5 500, v roce 1981 asi 14 tisíc, pět let nato 16 tisíc a počátkem devadesátých let už 20 tisíc.
Když tuto "nejstarší, nejmenší, nejvýše položenou, nejpodivuhodnější a nejizolovanější zemičku na světě" navštívil v roce 1921 Richard Halliburton, žilo v ní sotva o dvě stě obyvatel více než ve čtrnáctém století. "Kolem šesti tisíc jich bylo odjakživa a stejně tolik jich prý bude navěky." Andorra, ukrytá tisíc let na vrcholcích Pyrenejí, zůstávala dlouho posledním státem v Evropě nezamořeným turisty; s výjimkou hlavního města, z něhož vedla do světa jediná prašná silnice, se tam totiž dostal jen zdatný chodec nebo mezek.

Tisíc sto osmdesát let

Nejstarší písemná zmínka o Andoře pochází z 9. století, kdy arabská expanze do francké říše definitivně skončila a Mauři museli ustoupit na jih za hřebeny Pyrenejí. V té době dostal Andorru do opatrování od Karla Velikého biskup ze severošpanělského města Seo de Urgel. Nějakým nedopatřením se stalo, že Karlův syn Ludvík I. Pobožný daroval stejné území ještě jednou. Tentokrát však urgelskému hraběti. I když roku 819 získali Andořané od franckého krále list svobody, který jim sliboval nezávislost, spory o Andorru mezi biskupy a feudály (španělskými i francouzskými) trvaly dál. K dohodě došlo teprve 8. září 1278. Hrabě z Foix, kterému patřilo rozlehlé území na severu Pyrenejí, a španělský biskup podepsali tehdy smlouvu, že budou prostřednictvím svých zástupců vládnout v Andoře společně. Listinu potvrdil roku 1285 i papež Martin IV. Od konce 16. století, kdy jeden z hrabat de Foix usedl ve Francii na trůn jako Jindřich IV., spoluvládnul v Andoře s urgelským biskupem také francouzský král. Tato podvojná závaznost trvá až do dnešních časů. Pod protektorátem svých mocných sousedů Andorra prožila a přežila staletí bez vlastní historie. Nevedla války, neměla nepřátele, hrdiny, význačné osobnosti, nepoznala společenské převraty ani žádné jiné změny. Chránila ji její slabost, odloučenost a chudoba. Okupací Andorry by nikdo nic nezískal.
K nejvýznamnějším událostem posledních dvou století patří vyhlášení ústavy v roce 1866, ustavení andorrské Generální rady a omezení moci urgelského biskupa pouze na duchovní sféru. Roku 1933 došlo k tzv. andorrské revoluci, při níž si Andořané prosadili všeobecné hlasovací právo pro všechny muže starší než 25 let. Do do té doby (od roku 1866) směly hlasovat jenom mužské hlavy rodin. V roce 1941 byl však zákon z roku 1866 znovu na osmadvacet let obnoven. Zemi nechal na pokoji Franco i Hitler, a to i přesto, že přes ní po občanské válce ve Španělsku přešlo do Francie asi 80 tisíc republikánských emigrantů a interbrigadistů.
Podle nové ústavy z roku 1993 je Andorra parlamentním knížectvím. Stejně jako dříve má dvě oficiální hlavy státu, francouzského prezidenta a španělského biskupa ze Seo de Urgel. Denními problémy země se však zabývají jejich zástupci - viguerové. Přestože je knížectví v OSN, UNESCU, Radě Evropy, Mezinárodním olympijském výboru i dalších mezinárodních organizacích, diplomatické záležitosti za ni vyřizují Francouzi.
Andorrský parlament, nazývaný Generální rada (Consell General) má 28 volených členů (poslanců) zastupujících sedm andorrských farností; každá z nich deleguje na čtyřleté funkční období čtyři poslance. Generální rada si volí předsedu (syndika) a jeho zástupce (vicesyndika) a jmenuje premiéra vlády s pověřením sestavit kabinet. Nevím, kolik potřebuje každý andorrský poslanec a ministr poradců, zato jsem se dočetl, že v šedesátitisícovém knížectví je registrováno osm politických stran.

Jací jsou Andořané

"Andořané mluví řečí, která je španělským dialektem, a španělské jsou i kroje, peníze, zvyky, tváře a celkové vzezření lidí. Během (první) světové války si tento trpasličí národ, který v ní jako jediný z účastníků neměl žádné želízko, uvědomil, že jsou ohroženy prastaré republikánské ideály jeho vlasti a rychle vyexpedoval ze svých šesti tisíc obyvatel devět mužů pod francouzské prapory. Tři z nich padli, tři se vrátili s vyznamenáními a tři slepí nebo jinak postižení."
Z toho, co Halliburton o Andoře napsal před osmdesáti lety v Královské cestě za romantikou, už mnoho neplatí. Snad jen to, že Andorra nemá ani dnes vlastní armádu; bezpečnost ji zaručují Paříž a Madrid. Lidé však mluví jak katalánsky, tak španělsky a francouzsky a platit se dá pesetami i franky. Většina obyvatelstva jsou dnes cizinci: Španělé (61 %), Francouzi (6 %), Němci, Portugalci, Holanďané a Angličané (dohromady asi 3 %). "Pravých" Andořanů není víc než 30 %; podle starého zvykového práva se občanem knížectví stává jenom ten, jehož předkové v něm žili aspoň tři generace. Muži tu umírají průměrně v 75 letech, ženy ještě o 6 let později.
Nejvíce peněz (přes tři čtvrtiny všech příjmů) přináší do státní pokladny turistika, těžba dřeva (výroba nábytku), pěstování tabáku, chov dobytka a ovcí; 56 % území pokrývají alpské louky a pastviny, na 22 % jsou lesy, pětina andorrských polí se osévá tabákem. V roce 1921 byla Andorra la Vella "nejdojemnějším, nejubožejším hlavním městem na světě, špinavou vesnicí se dvěma páchnoucími hotely". Teď je ubytování nabízeno všude, kde o ně turisté projeví zájem. Zatímco v devětatřicátém roce navštívilo Andorru pouhých tisíc hostů, aktuální statistika uvádí třináct miliónů ročně, čtyři stovky hotelů a přes 30 tisíc lůžek. Atraktivní je nejen andorrská příroda, ale i obchody s alkoholem, americkými cigaretami, japonskou spotřební elektronikou, francouzskými parfémy, švýcarskými hodinkami nebo italskou obuví. Rekreanti z pláží kolem Barcelony přijíždějí do andorrských supermarketů za zbožím, které nakupují často jen proto, že je podstatně levnější než v zemích, odkud bylo dovezeno; zahraniční výrobky se v Andoře prodávají bez celní přirážky. Nákupní turistika je sice oficiálně regulována, turistické kanceláře však ochotně poradí, jak se předpisy dají bez rizika obejít.
Andorrský místopis uvádí 50 jmen obcí a samot. Většina obyvatel však žije v některém ze sedmi měst, která jsou centry farností: Andorra la Vella, Canillo, Encamp, La Massana, Les Escaldes, Ordino, a Sant Julia de Loria. Největší z nich je hlavní město Andorra la Vella v horské kotlině na březích Velké Valiry; se svou průměrnou nadmořskou výškou 1050 metrů je mezi evropskými metropolemi bez soupeře.
Před cestou do Andorry jsem se těšil na omšelé kamenné domy s břidlicovou střechou a tajně doufal, že mezi nimi potkám ovce, jak se vracejí z rozkvetlé červnové louky. Namísto toho - úzké uličky plné zvolna popojíždějících aut, regulovaná řeka, rachot sbíječek trhajících asfalt, aby mohl být položen beton, les jeřábů kolem demolic nízkých starých budov z kamene, protože je třeba postavit vyšší ze železa a skla; banky, supermarkety, obchodní domy, specializované prodejny spotřební elektroniky, šperků, hodinek, kosmetiky, cigaret; hotely, McDonald's a znovu banky, supermarkety... Jen málo z tisícileté historie města přečkalo nástrahy živlů i lidí. Rozhodně však stojí za shlédnutí dvě románské stavby (kaple Sant Andreu, kostel Santa Coloma) a čtyři sta let staré bývalé oficiální sídlo Generální rady Casa de la Vall.
V zimě jezdí do Andorry za ideálními sněhovými podmínkami i dostatkem slunce zvláště sjezdaři. Na území o rozloze srovnatelné s Krkonošským národním parkem je pět technicky dokonale vybavených lyžařských areálů. Největší z nich Pas de la Casa-Grau Roig má 87 km sjezdovek o výškovém rozdílu 600 metrů a kapacitu lanovek 32 800 osob za hodinu. Stejně vynikající je nabídka i ve střediscích Arinsal (28 km, 2560 - 1550 metrů n. m., 13 tisíc osob), Pal (32 km, 2360 - 1780 m n. m., 13 500 osob), Ordino Arcalís (24 km, 2600 - 1940 m n. m., 13 500 osob) nebo Soldeu El Tarter (62 km, 2560 - 1710 m n. m., 21 tisíc osob). Ani na běžkaře se nezapomíná. V okolí La Rabassa na jihu Andorry je pro ně mezi lesy 2000 m nad mořem připraveno 15 km značených tratí.

Andorra, "spojena s Francií i Španělskem jenom neschůdnými stezkami, byla před sto lety téměř vyloučena ze styku s ostatním světem". Dnes jsou mnohé informace o ní zastaralé ještě dříve, než se objeví na internetu nebo v zeměpisných encyklopediích. Ručit se dá jen za přírodu. Ta má přes všechny snahy lidí ji změnit pevné konzervativní zásady.
Ivo Kraus