Institucionální investoři v postkapitalistické době

Institucionální investoři v postkapitalistické době

[*] Noví vlastníci se potýkají s nedostatečnou kontrolou a řízením

Během několika posledních desetiletí společnost přetváří sama sebe, mění se její pohled na svět, její základní hodnoty, její sociální a politická struktura, její klíčové instituce. Ještě v padesátých a šedesátých letech "každý věděl", že postkapitalistická společnost bude zaručeně marxistická. Stejně tak dnes "každý ví", že příští společnost marxistická zaručeně nebude. Většina z nás je však přesvědčena, nebo to alespoň intuitivně tuší, že vyspělé země, mezi něž se již dnes začíná počítat i naše republika, se vzdalují tomu, co by mohlo být nazýváno kapitalismem. Trh sice zůstává spolehlivým a účinným integrátorem ekonomické aktivity, ale společnost se rychle stává společností nových "tříd", založenou na nových zdrojích.

V kapitalistické společnosti měly dominantní postavení dvě třídy - kapitalisté, kteří vlastnili a ovládali výrobní prostředky, a dělníci - "proletáři", odcizení, vykořisťování a závislí. Dnes však skutečným a určujícím zdrojem a zcela rozhodujícím faktorem výroby není ani kapitál, ani půda, a dokonce ani práce. Jsou jím znalosti, vědomosti a informace. V závislosti na tom jsou pak třídami namísto kapitalistů a proletářů "kvalifikovaní odborníci", využívající při své práci specializovaných znalostí, a "obslužní pracovníci".

Noví kapitalisté

V těchto souvislostech pak zvláště vynikne, že v rozvinutých zemích, na které již dnes můžeme pohlížet jako na postkapitalistické, na rozdíl od tradičního kapitalismu ovládají nabídku a rozdělování peněz ve stále větší míře institucionální investoři - tedy investiční, podílové, a zejména penzijní fondy.

Skutečnými vlastníky těchto fondů jsou, ač to zní paradoxně, vlastně "jednotliví občané - drobní investoři a pojištěnci". Tyto fondy jsou však řízeny novou generací kapitalistů bez tváře, anonymními zaměstnanci pracujícími za pevný plat - finančními analytiky a manažery portfolií.

Institucionální investoři

V rukou těchto institucionálních investorů je tedy shromážděn obrovský kapitál, jehož využití závisí na znalostech a profesionálních schopnostech těchto zaměstnanců. A co se začíná stále více projevovat i v naší zemi, stále hůře a hůře se daří provádět efektivní změny vlastnictví, neboť se jen velmi obtížně daří shromáždit kapitál potřebný k takové změně. Položme si tedy otázku, k čemu takováto situace vede.

Odpověď je překvapivě jednoduchá, ale její důsledky staví zcela nové úkoly před institucionální investory.

Tak tedy: Institucionální investoři musí "vlastněné nebo ovládané podniky" řídit, ale ne z hlediska preference krátkodobých finančních efektů, ale z hlediska dlouhodobé prosperity. Co by totiž dělali s firmami, které by byly - použijeme-li v poslední době tak populárního termínu - vytunelovány. Nebyla by zde totiž možnost zbavit se jakýmkoli efektivním způsobem takovýchto firem, muselo by docházet k likvidacím, které buď jak buď znamenají vysoké ekonomické ztráty. A to, co koneckonců bude muset postkapitalistická společnost efektivně vyřešit, jsou metody a způsoby řízení firem právě institucionálními investory, přičemž víme, že metody řízení podle zisku jsou nepoužitelné.

Role v ekonomice

Nejdůležitější otázkou, kterou vyvolalo konstituování fondů a dalších institucionálních investorů jako hlavních poskytovatelů kapitálu a většinových vlastníků velkých podniků, je otázka jejich role a funkce v ekonomice. Všechny tradiční způsoby řízení a správy velkých podnikatelských organizací se ukázaly v této situaci jako přinejmenším nevhodné.

Praxe zdokumentovala, že opravdoví vlastníci velkých korporací, jejich akcionáři, již nejsou schopni nebo ochotni je řídit. Ty řídí profesionální management, aniž by k nim měl jakýkoliv vlastnický vztah. Financování takovýchto korporací bylo již nad možnosti jednotlivých vlastníků nebo jejich skupin a vyžadovalo financování prostřednictvím investic velkého počtu investorů, přičemž ani jeden z nich nemusel být vlastníkem takového podílu, který by jej opravňoval k řízení společnosti nebo alespoň vzbuzoval zájem o její řízení. "Vlastnictví" se stalo "investicí". A tu se již v roce 1933 tázali Berle a Means ve své knize The Modern Corporation and Privae Property, komu je management v této situaci vlastnictví odpovědný. Odpověď nalezená ve Spojených státech o dvacet let později zněla - management je "správcem", jenž není odpovědný žádné konkrétní osobě či skupině a měl by jednat tak, aby byly co nejlépe vyváženy zájmy mnoha složek: akcionářů, zaměstnanců, dodavatelů, odběratelů atd., tedy zainteresovaných stran.

A jak tomu už v takovýchto případech bývá, nikdo se ani nepokusil definovat, co tyto "nejlépe vyvážené zájmy" jsou, jak by měl být definován výkon takové "správy" a jak by měl být měřen. Management se tudíž choval jako blahovolný tyran, který nebyl nikomu zavázán jakoukoliv odpovědností, správní rady se stávaly stále bezmocnější a byly stále častěji v pozici dodatečného schvalovatele rozhodnutí vrcholového managementu. Je všeobecně známé, že každé vedení, ať obchodní společnosti nebo státu, není-li nikomu odpovědné, upadá do průměrnosti, je nevýkonné a dopouští se chyb. A právě tak tomu i bylo.

Popsaný stav vyvrcholil v sedmdesátých a osmdesátých letech v nejvyspělejších zemích Evropy i Ameriky horečnými finančními machinacemi, zákeřným získáváním firem prostřednictvím získání potřebné většiny akcií a spekulačními výkupy firem z půjček krytých aktivy vykupovaných firem. Pokud by popisované jevy na čtenáře působily jako snad až příliš připomínající stav značně již privatizované ekonomiky ČR, nebude se příliš mýlit.

Položme si tedy otázku, jak popisované jevy dopadly ve vyspělém světě? Odpověď je nasnadě. "Bublinová" ekonomika se zhroutila v sérii finančních skandálů. A co ji vůbec umožnilo? Byli to právě institucionální investoři, kteří ve značné míře spekulanty financovali. A to podotýkám, že k tomuto financování byli dokonce zavázání zákonem, neboť tito spekulanti vždy nabízeli cenu o něco vyšší, než byla jejich cena oficiální. A to už ani nemluvíme o "stínových" cenách a "chatrné" legislativě, umožňující, aby skutečné zisky z obchodních machinací proudily do vlastních kapes spekulantů.

Podobnost se situací v české ekonomice je tak sugestivní, že se autor chvílemi neovládne a napadají ho příklady jako Poldi Kladno, Elektroodbyt Praha, nesmyslné cenové souboje soupeřících investičních skupin v boji o získání rozhodujícího "balíku" akcií, nulová ochrana drobných akcionářů, nebo konečně zákon o penzijním připojištění ukládající přímo "správcům" aktiv těchto fondů ročně připisovat účastníkům výnosy.

Nutné ztráty

Přestaňme tedy plakat nad rozlitým mlékem. Uvědomme si, že tak obrovské změny vlastnictví spolu s lety zdevastovanou morálkou k takovýmto situacím vedou, že celý vyspělý svět podobnou situací prošel, a že jde tedy v podstatě o to, aby nutné ztráty, jež jsou doprovodným jevem takto zásadních změn ekonomiky, byly pokud možno co nejmenší. Historie nás poučila, že etapy vývoje lidstva a koneckonců s ní související ekonomiky prostě přeskakovat nelze.

Úkolem, který v této souvislosti dnes řeší celý ekonomicky vyspělý svět a k němuž bychom i my mohli s pověstnou českou šikovností a pracovitostí významně přispět, a upřímně řečeno ono nám ani nic jiného nezbývá, je znovu definovat smysl a konstitutivní základy podniku (firmy) a funkcí jeho managementu.

Neexistující zisk

Smyslem řízení podniku a funkcí jeho managementu je soulad s "nejlépe vyváženými zájmy zainteresovaných stran", to je známé už drahně let. Ale teprve v posledních desítiletích jakžtakž víme, jak integrovat plnění jednotlivých cílů v rozdílných oblastech do ucelené a jasné strategie. Víme, jak integrovat podnikatelské a finanční výsledky. Víme, že v moderní ekonomice - ekonomice změny a inovací - neexistuje "zisk". Existují pouze náklady minulosti (podchycované účetně) a náklady nejisté budoucnosti. A víme také, že minimálním finančním výnosem minulých operací - potřebným vzhledem k nákladům budoucnosti - je cena kapitálu.

Prozatím není známa ucelená metodika plánování integrované strategie podniku ani metody měření její úspěšnosti. A právě metody hodnocení plnění zkracované integrované strategie nejen mohou, ale dokonce musí být kritériem hodnocení úspěšnosti činnosti vrcholového managementu.

Kritéria hodnocení

Volba kritérií hodnocení činnosti managementu je v současné době palčivým problémem zejména pro institucionální investory, kteří dnes již vesměs cítí, že je třeba, aby jimi jmenovaný management hodnotili. Hodnocení podle "maximalizace hodnoty podniku" se ukázalo jako cesta do pekel vedoucí k hromadění a plnění krátkodobých opatření, jež nejenže nenahradí ucelenou strategii, ale podnik dříve nebo později zcela zdevastují. Je až s podivem, jak se tyto principy svými výsledky blíží oblíbenému marxistickému "přerozdělování", které tak dlouho těm "dobrým" bere a získanými prostředky podporuje ty "slabé", až docílí rovnovážného stavu, že všichni jsou "slabí". Je jistě potěšitelné, že uvedené problémy související s podílem institucionálních investorů na řízení si právě v ČR významné investiční společnosti a penzijní fondy uvědomují a dokonce se je nějak, bohužel zatím nepříliš dobře, snaží řešit. Laskavý čtenář zřejmě nahlédne, že toto je velmi optimistický závěr. Vždyť ve vyspělých ekonomikách trvalo celá dvě desítiletí, než byl tento fenomén objektivně popsán, a další desetiletí, než začalo být hledáno řešení. A u nás - po necelých třech letech masívního vzniku institucionálních investorů, ve víru změn vlastnictví a politických třenic, byla problematika pojmenována, popsána a intenzívně s rozumnými výsledky se pracuje na jejím řešení.

JIŘÍ DOUBRAVSKÝ,

senior konzultant Mavis, a. s.