Jak funguje NATO a co nás v něm vlastně čeká

ČESKÁ REPUBLIKA - SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (4)

Jak funguje NATO a co nás v něm vlastně čeká

[*] V důsledku změn ve světě a zvlášť v Evropě se mění i sama bruselská "šestnáctka"
[*] Česká republika proto bude přijata do jiné organizace, než byla ta, která vznikla před osmačtyřiceti lety
Když v době nejhlubší studené války vznikla Severoatlantická aliance, byla jejím hlavním cílem společná obrana hodnot západní demokracie a svobody před hrozbami stalinského impéria. Pochopitelně že v té době představovalo NATO především vojenský pakt. Nicméně se silnou politickou dimenzí, danou již v zakládající Severoatlantické smlouvě (duben 1949).
A právě jednota vojenské i politické složky NATO, organizace sdružující nejdříve dvanáct a nyní šestnáct nezávislých a suverénních států, které udržovaly a udržují vzájemnou soudržnost a solidaritu navzdory národním odlišnostem, vždy umožňovala alianci rychle reagovat a adaptovat se na měnící se podmínky a potřeby. Dokonce v takové míře, že ve zcela nových poměrech, jež se zejména v Evropě vytvořily s pádem "železné opony" a zánikem bipolarity, mělo NATO jako jediná instituce oprávněné ambice utvořit pilíř evropské bezpečnosti. A stalo se tak hlavně proto, že v souladu se změnami aliance "chytla druhý dech" a začala se rychle přetvářet z vojensko-politické na politickou-vojenskou organizaci. Což není hra se slovíčky, ale vyjádření skutečného stavu.

Jak pracuje aliance?

NATO od počátku nebylo a dodnes není ani v nejmenším nadnárodní institucí. Jde o dobrovolné bezpečnostní společenství, určené k mezinárodní spolupráci mezi suverénními nezávislými státy, které sdílejí jeho úkoly, rizika i odpovědnost. A ačkoli to vzhledem k novinovým zprávám nemusí být vždy zřejmé, faktem je, že aliance nemá žádný ústřední orgán, který by mohl vnutit své názory a pohledy členským státům. A protože všechna rozhodnutí na všech možných úrovních jsou v NATO přijímána pouze všeobecným souhlasem (konzensem), neexistuje ani stát, který by mohl ostatním členům vnutit svou vůli. A to přesto, že Spojené státy jako nejvýznamnější mocnost (a to nejen v NATO) mají v alianci nesporně největší vliv. Avšak i ony mohou být - a také se to nezřídka děje - kterýmkoli, tedy i "trpasličím" členským státem kdykoli "přehlasovány".
Skutečnost, že Severoatlantická aliance není nadnárodní institucí v obvyklém smyslu slova, znamená, že všechny orgány aliance jsou složeny z představitelů všech členských států. Tito představitelé reprezentují zájmy svých zemí a naopak "doma" tlumočí názory ostatních členů. Na pravidelných společných jednáních, která zaručují stálý dialog členských států, je pak základem snaha nalézt společnou platformu všude tam, kde je to možné. Tedy nejen tehdy, kdy jsou stanoviska celé "šestnáctky" totožná či blízká, ale i tehdy, kdy se názory některých zemí či jejich skupin od ostatních liší. Nedosáhne-li se ani pak konsenzu, mohou jednotlivé členské země podniknout vlastní opatření. Ovšem vždy tak, aby ani v nejmenším nebyla ohrožena základní solidarita a funkčnost celé aliance.

Politici i vojáci

Jak již bylo řečeno, má NATO politické (civilní) i vojenské složky, které jsou rovnocenné a úzce provázané. Všechny orgány aliance, kterých je několik desítek, a kromě sídelního Bruselu jsou některé z nich (především ty vojenské) "rozprostřeny" v řadě členských států, zajišťují prakticky nepřetržitý dialog členů. A budeme-li za měsíc vybídnuti k přijetí do aliance, je nejvyšší čas, říci si alespoň o nejznámějších z nich něco bližšího.
Severoatlantická rada (Rada NATO) je politickým orgánem sdružujícím vlády 16 členských zemí. Její konzultace dávají představitelům vlád možnost vyjádřit své postoje k záležitostem společného zájmu či k problémům vyžadujícím kolektivní rozhodnutí. Rada se obvykle schází na úrovni stálých zástupců jednou týdně (lze ji svolat kdykoli je třeba i mimo), nejméně dvakrát do roka se konají zasedání na úrovni ministrů zahraničí, příležitostně pak summity hlav států a vlád.
Výbor pro obranné plánování a Skupina pro jaderné plánování pracují obdobně jako Rada NATO, stejně jako ministři zahraničí v radě scházejí se i ministři obrany nejméně dvakrát ročně v těchto dvou výborech. První z nich projednává většinu otázek týkajících se kolektivní obrany, druhý pak je fórem ke konzultacím o všech otázkách týkajících se jaderných sil aliance.
Vojenský výbor NATO je nejvyšším vojenským orgánem aliance, který spadá pod politickou pravomoc Rady NATO, Výboru pro obranné plánování a Skupiny pro jaderné plánování. Skládá se z náčelníků štábů členských zemí. Doporučuje politickým orgánům NATO opatření nezbytná pro společnou obranu a poskytuje odborné poradenství nejvyšším vojenským velitelům.
Generální tajemník je nejvyšší politický funkcionář mezinárodní úrovně. Působí jako hlavní článek při komunikaci a kontaktech mezi vládami členských států, zároveň je mluvčím NATO navenek.
Mezinárodní sekretariát v Bruselu slouží Radě NATO, výborům, pracovním skupinám, které jsou jí podřízeny. Trvale zajišťuje širokou škálu záležitostí aliance. Pracuje zde kolem 1250 zaměstnanců rekrutujících se z členských zemí.

Počátek transformace

Severoatlantická aliance, jak jsme již uvedli, reagovala velmi rychle na změnu poměrů ve světě, a především v Evropě, a již v červenci 1990, na summitu v Londýně, přijala deklaraci o transformaci NATO a jeho koncepce a cílů v kontextu evropských změn.
O pouhých šestnáct měsíců později pak na summitu v Římě schválili nejvyšší představitelé "šestnáctky" rozhodující strategickou koncepci a Deklaraci o míru a spolupráci. Ta nastiňuje široké pojetí bezpečnosti založené na dialogu, spolupráci a udržování schopnosti kolektivní obrany. Odpovídá na snahu prvních ze středoevropských zemí vstoupit do NATO rozvojem spolupráce s novými partnery, dělí se s nimi o zkušenosti z politiky, vojenství, hospodářství, vědy a techniky. Vzniká Severoatlantická rada pro spolupráci (NAAC). A aliance potvrzuje odhodlání upevnit roli Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, dříve KBSE) a rozvíjet evropskou bezpečnostní a obranou identitu.
Podle této koncepce provádí aliance rozsáhlou redukci integrovaných ozbrojených sil a stupně jejich bojové pohotovosti, zlepšení jejich mobility, pružnosti a přizpůsobivosti nepředvídatelným událostem, počítá s rozsáhlejším využíváním mnohonárodních jednotek. Dochází také k transformaci (či lépe zjednodušení) struktury, koncepce a vnitřního řádu vojenského velení.

Další kroky adaptace

V dalších letech pak přijímá NATO celou řadu dalších opatření, která reagují na pokračující změny v euroatlantickém prostoru a zejména na stupňující se snahu Středoevropanů a Východoevropanů stát se členem aliance. Postupně zakládá program Partnerství pro mír (PFP), který samo NATO nutí k četným "novinkám", zejména k ještě větší otevřenosti vůči nečlenským zemím, ale třeba i k takovým "maličkostem", jakou je například pořízení a zařízení místností v bruselské centrále aliance a ve vojenském velení v Monsu.
Doslovný přelom pro transformaci NATO představovaly pak následující akce a skutečnosti:
1) Mírová operace na území bývalé Jugoslávie a především v Bosně a Hercegovině. Ta totiž znamenala nejen to, že armády aliance poprvé v historii zasáhly mimo území členských zemí, ale že zde v silách IFOR a SFOR působili a působí "bok po boku" vojáci členů i nečlenů NATO (včetně Ruska) a že aliance zde úzce spolupracuje s OBSE.
2) Počínaje lednem 1994 začala "šestnáctka" postupně v rámci poznání o nedělitelnosti evropské bezpečnosti dospívat k rozhodnutí o postupném přijímání nových členů z řad středoevropských a východoevropských zemí a zároveň i o nutnosti co nejužšího "pracovního" propojení a spojení s dalšími evropskými strukturami a institucemi - OBSE, Evropskou unií, Západoevropskou unií.
3) V souvislosti s nedělitelností bezpečnosti starého kontinentu postupně NATO, ale i Rusko dospěly k poznání potřeby překonat vzájemné historické antagonismy a dospět k užší spolupráci a součinnosti v zájmu celého starého kontinentu.
Všem těmto skutečnostem se totiž nejen jednotlivé členské státy (například Německo tím, že nakonec vyslalo své vojáky do bosenské mise SFOR, ačkoli z hlediska historických zkušeností to nebylo přijatelné a pravděpodobné), ale celá aliance musela a musí vnitřně přizpůsobovat. A tak její transformace probíhá podstatně rychleji, než by za "normálních" okolností sama zamýšlela.

Přizpůsobení všech

Proto také například po necelých šesti letech existence NACC a čtyřech letech existence PFP tyto instituce přestávají stačit a minulý týden byly nahrazeny podstatně šířeji a hlouběji pojatou Euroatlantickou radou partnerství (EAPC). Orgánem, který v bohaté škále mechanismů spolupráce sdružuje třiačtyřicet euroatlantických (a v případě středoasijských postsovětských republik i asijských) zemí bez ohledu na nynější členství v NATO či současný a budoucí zájem o něj.
Bruselská aliance se tak v současnosti výrazně přiblížila k svému výsostnému cíli. Ke svému přetvoření z vojenského bloku v celoevropskou bezpečnostní organizaci, která bude nyní mít na kontinentu rozhodující slovo, která bude pilířem nové evropské bezpečnostní architektury.
Ovšem na druhé straně rychlost a hloubka proměn NATO i její role v celoevropském bezpečnostním systému vyvolávají četné obavy. Především z toho, aby se aliance "nerozmělnila", aby pod tíhou nových aktivit nezapomínala na své původní a základní poslání obranné aliance s jednoznačnými závazky. Ne náhodou americká ministryně zahraničí M. Albrightová minulý týden na zasedání Rady NATO v portugalské Sintře zdůraznila: "Dnes neusilujeme o nic menšího než o skutečnou integraci Evropy a transatlantického společenství. Přeměňujeme Evropu sdílených ideálů v Evropu sdílené odpovědnosti."
Přeměně se však nemůže přizpůsobovat pouze NATO, ale nově budované evropské bezpečnostní architektuře se musejí přizpůsobovat i ostatní státy euroatlantického prostoru, především ty, které se chtějí do padesátého výročí vzniku aliance (1999) stát jejími členy. Protože právě ty na sebe spolu s výhodami, například tou, že se dostanou pod severoatlantický "ochranný deštník", převezmou celou řadu nemalých závazků a povinností. Řečeno slovy české rodačky Madeleine Albrightové, budou sdílet nemalou odpovědnost nejen za sebe, ale především za osudy ostatních členů NATO a celé Evropy.
Obě strany, tedy Severoatlantická aliance i země, které budou přizvány ke vstupu do ní (a to nejen ty, které čeká "pozvánka" už v Madridu, musejí pro tento krok ještě hodně vykonat. Byť ovšem ne vždy právě to, co si laická veřejnost pod tímto pojmem představuje. Ovšem o tom, co všechny před vstupem i po vstupu do NATO čeká a nemine, si řekneme na závěr našeho malého seriálu.
KVĚTA BUSCHOVÁ