Miroslav Holub (1923 - 1998)

Miroslav Holub (1923 - 1998)

Život na hraně poezie a vědy

* V Miroslavu Holubovi odešla jedna z důležitých osobností poválečné české kultury. Byl znám jako básník, esejista, překladatel, dlouhá léta působil jako vědecký pracovník v oboru imunologie. Znali ho ve světě, zejména v anglosaském.
Narodil se v Plzni, městě, jehož dějiny se čtou jako jednotvárný, leč pečlivě dokládaný příběh: Pokud došlo k dobrodružstvím, zhostilo se jich většinou se ctí, neboť si extravagance ani nepřipouštělo a lpělo na navyklé solidnosti, jak si můžeme přečíst v prozaicko-básnické knize vzpomínek na dětství a mládí Ono se letělo (1996). Nemnohé jsou stopy Plzně v české literatuře, praví zde Miroslav Holub, zároveň však tento dluh čestně a hojně napravuje. V Plzni prožil raná léta, dospíval tu v tíživém čase války.
V letech 1946 až 1953 studoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracoval jako patolog, později se věnoval imunologii v Mikrobiologickém ústavu ČSAV, ještě později (po roce 1970) v Institutu klinické a experimentální medicíny. Na svém kontě má na sto padesát odborných prací. Vědě se ostatně věnoval do posledních chvil, zabezpečen grantem pracoval na objasnění vztahu imunity a termoregulace.
Do literatury vstoupil v druhé polovině padesátých let - po boku svých generačních vrstevníků na stránkách časopisu Květen. Byl autorem programního prohlášení Náš všední den je pevnina. Také názvem první knihy - Denní služba (1958) - jako by se hlásil k obecně rozšířenému programu poezie všedního dne. Ale od prvního okamžiku byl zároveň svůj, neopakovatelný, nezařaditelný, s "vlastní hlavou". Ostatně kdesi říká: Domnívám se, že jen to, co nejde vůbec učesat, je hlava.
Věcnost a ironický odstup, zdravá skepse - to byla poznávací znaménka Holubovy poezie i prózy. A také vnímavost, schopnost proniknout k jádru věci a šmahem zbořit falešné představy. Například: Známe všechno/od a do zet//Ale prst se položí někdy / na to místo mezi a a b/ prázdné jako prérie v noci. Vhodné nástroje převzal z vědeckého bádání - vždyť oč lidštější je věda/ nežli nevědění.
Po prvotině v rychlém sledu vydal hned několik knih - Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře, Kam teče krev, Zcela nesoustavná zoologie, Tak zvané srdce. Na sklonku šedesátých let tempo zvolnil - v té době vydal sbírku Ačkoli (1969), jež je mnohými stále považována za vrchol jeho díla. Netušil ale, že bude na celých jedenáct normalizačních let let (1971 až 1982) z literatury vykázán. Paradoxní je, že později, v letech devadesátých, jej někteří opět chtěli kádrovat za tzv. sebekritiku z roku 1973, jejíž autorství ovšem popíral.
V zahraničí platil za jednoho z nejznámějších českých spisovatelů. Časem se stal dokonce viceprezidentem Britské básnické společnosti a členem-korespondentem Bavorské akademie umění. Byl překládán (do 38 jazyků!), a sám rovněž překládal, zejména populárně naučné eseje, mj. amerického badatele Lewise Thomase vydané v knižních výborech Buňka, medúza a já.
Anděl na kolečkách (1963), podivuhodná umělecká reportáž, či spíše esej o osobní zkušenosti se Spojenými státy, naznačila další možnosti Holubovy tvůrčí metody. Próza se stávala poezií, poezie prózou.
Ke zkušenostem americkým, které zachytil i v knihách Žít v New Yorku (1969) a Beton (1970), později přidal další: ruskou, indickou, čínskou... Podivuhodné cestopisné texty - poloreportáže ze zemí na východ od ráje, zprvu po částech vydávané časopisecky, byly shrnuty ve svazku Aladinova lampa (1996).
Tam Miroslav Holub píše: Kdybych měl Aladinovu lampu, hleděl bych si posvítiti náznakem osobního posledního slova na cestu poslední ve století jednadvacátém a ve ve století, kdy se tak úspěšně formulují (a zanedbávají) lidská práva a kdy se nikdo nestará o lidské povinnosti, mezi něž bezpochyby patří povinnost myslet pravdivě, což je podle Blaise Pascala zásada morální, a nevěřit kdejakému plnovousému blábolu, který byl kdys a kdes jakýmsi moudrem.
Otázky, které v desítkách svých knih vyhrotil, zůstávají, řečeno slovy jednoho z jeho vykladačů, aktuální. Odpovědi, které zformuloval, jsou smysluplné: tak jako ověřitelné výroky vědy a jako nemlhavé obrazy poezie.
Miroslav Holub by po prázdninách, 23. září, oslavil sedmdesát pět let. Jedenadvacátého století se nedočká. V úterý 14. července zemřel.