Plastiky mezi zemí a oblohou

Henry Moore (1898 až 1986) je jedním z klíčových umělců dvacátého století

Plastiky mezi zemí a oblohou

Henry Moore: "Na sochařství myslím neustále. Viděl jsem většinu sochařských děl z minulých dob. V ateliéru pracuji deset až dvanáct hodin denně. A o sochách se mi dokonce i zdá."
Anglický sochař Henry Moore patří mezi základní osobnosti moderního světového umění. Narodil se před sto lety, 30. července 1898 v Castleefordu v Yorkshire. V bitvě v Cambray se přiotrávil plynem, z první světové války se vrátil jako invalida. Po dvou letech studia na School of Art v Leedsu přestoupil na Royal School of Art v Londýně. Jako stipendista cestuje po Francii, Itálii a Španělsku, v roce 1935 navštíví Brazílii a Mexiko, po druhé válce Spojené státy a Řecko. Sochařova raná tvorba je ovlivněna díly Aleksandera Archipenka a Constantina Brancusiho, později předhistorickou, předkolumbovskou a egyptskou plastikou. Nedostižný příklad a nevyčerpatelný zdroj inspirace nalezne v přírodě, v jejích formách, strukturách a rytmech. Ve 30. letech se sbližuje se surrealismem, krátce dokonce směřuje k čisté abstrakci, ale hlavním motivem celého sochařova díla zůstane lidská postava, nejčastěji ležící figura.
Ladislav Kesner (1928), dlouholetý odborný pracovník Národní galerie v Praze, dnes vedoucí výstavního oddělení Správy Pražského hradu, sochaře i jeho tvorbu zná důvěrně.

Jak jste se seznámil s dílem Henryho Moora?

Měl jsem neuvěřitelné štěstí, v době, kdy jsem pracoval v Národní galerii, mi bylo svěřeno uspořádání první pražské Moorovy výstavy. Bylo to v červnu 1966, za britskou stranu byla mou partnerkou paní Margaret McLeodová, která se podílela na přípravě téměř všech sochařových výstav. Pražská expozice - ve spodní části Šternberského paláce, tam, co bývala sbírka francouzského umění a na zahrádce, do které se vchází z rotundy - sestávala z poměrně velkého souboru prací, jak plastik, tak i kreseb. Mohl jsem si na Moorovy sochy sáhnout, obcházet je ze všech stran, od rána do večera vnímat, jak se proměňují při změně slunce a počasí, poznat jednotlivá díla do hloubky. Udělal jsem desítky a desítky výstav, ale tohle bylo setkání, na které se nezapomíná.

Mohl jste si na Moorovy sochy sáhnout?

Neměl bych to přiznávat, ale vzpomínám na rozhovory s panem profesorem V. V. Štechem, který říkával: "Víte, něco jiného je dívat se očima a něco jiného, když si na plastiku můžete sáhnout. Galerijnímu pracovníkovi bych to sice neměl říkat, když to ale uděláte opatrně, tak vám hmat pomůže dílo lépe pochopit." - Jiné je dřevo a jiný kámen, pískovec nebo mramor, mění se dokonce i teplota - konečně - když instalujete, musíte se soch dotýkat.

Proč Moorovy plastiky vzbuzují tak silné haptické pocity?

Při příležitosti velké Moorovy výstavy uspořádané v roce 1993 Českým muzeem výtvarných umění v Karolinu jsem o tom psal. Moorovské zpracování povrchu je jedna ze základních věcí. Bronzová plastika Jaderná energie (Nuclear Energy, 1967) v areálu chicagské univerzity (2. prosince 1942 se ve zdejší laboratoři uskutečnila první řízená jaderná řetězová reakce), připomíná svým tvarem lidskou lebku i atomový hřib. Fantasticky ale působí kontrast, chvějivé napětí mezi různým způsobem zpracování povrchu bronzu, mezi hladkou a výhružně oslepující kupolí sochy-lebky a spodní jakoby pozemsky bohatě strukturovanou částí. Je téměř neuvěřitelné, co je možné v jednom díle vykouzlit.

Zabýval jste se soustavně Moorovým dílem?

Uveřejnil jsem čtyři práce. Není to příliš, ale v češtině toho zatím o Moorovi moc nevyšlo: Útlá knížka Dušana Šindeláře (SNKLU, Praha 1961), poměrně pozdě vydaná monografie (Henry Moore: Plastiky a myšlenky kolem nich, Odeon, Praha 1985) s úvodem Petra Wittlicha, katalogy výstav ve Šternberském paláci a v Karolinu, pár příležitostných článků. Henry Moore je jedním z klíčových umělců dvacátého století, když byla příležitost, tak jsem se přirozeně k jeho dílu vracel, ale můj zájem je spíš osobní než odborný.

Jak na vás působil jako člověk?

Je to už klišé, ale doopravdy velcí umělci jsou většinou skromní, jakoby schovaní za svým dílem. Navštívil jsem Moora v jeho domě a ateliérech v Much Hadhamu v jižní Anglii. U dveří stály dvoje holinky, když přestalo pršet, šli jsme se podívat ven. Náhle k nám na kole přijel, bylo to jako z románu Agathy Christieové, venkovský policista: "Na kraji vašeho pozemku se v lese utábořila skupina Cikánů." - Sochař se na policistu s úsměvem podíval: "To je v pořádku - pro Krista, nechte je být. Jsem rád, že jsou kolem nějací lidé." - V roce 1969 se v Praze konala výstava Dvě století britského malířství, přes sovětskou okupaci zůstaly ještě zachovány úzké vztahy se západními zeměmi. Před Valdštejnským palácem sice stál kamión, aby bylo možné díla rychle naložit, ale na zahájení přijela z Anglie dvoučlenná delegace - Henry Moore a jeden z nejslavnějších anglických historiků umění Kenneth Clark. Já měl tu neobyčejnou čest a radost oba pány po Praze několikrát doprovázet. Stáli jsme s Henry Moorem na terase na Hradčanech, rozhovor s ním byl vždycky zajímavý, ale nikdy to nebyly příliš citové záležitosti. Najednou se ke mně otočil: "To je ale tragické město." - Překvapeně jsem se zeptal, co na něj tak působí. - "Nedovedu to přesně postihnout, ale z tohoto města vzlíná zvláštní smutek, nejistota a zklamání. Nechci být nezdvořilý, ale málokteré město na mne zapůsobilo - přes veškerou krásu, kterou tady vidím - tak těžce a depresívně."

A jako umělec?

Nepamatuji si - když odhlédnu od středověkého umění čtrnáctého století, to je má osobní záležitost už od studijních let -, že by na mne jiná sochařská díla udělala tak silný dojem. Když jsem se v roce 1957 dostal poprve ven, viděl jsem v Rotterdamu Zadkinovu plastiku Spínající ruce k nebesům. To byl snad můj největší zážitek z moderní plastiky - a potom Moore. Jistě ne všechno - i když jde o dílo neobyčejně vyrovnané, dokonalé od první skici až k definitivnímu tvaru.

Jak je možné, že se Moorovi dařilo zabudovat tak přesvědčivě sochy do prostředí?

Říká se, že velký umělec je jedno procento talentu a devadesát devět procent práce, ale já se domnívám, že do doopravdy velkých umělců musí být něco vloženo už geneticky, třeba vztah k přírodě, k prostoru. To, jak plastika vyrůstá ze země a přitom je propojená s oblohou, jak odpovídá na vodu a na vegetaci, je něco, co bylo Moorovi dané. Přátelé mu přinášeli zvláštní druhy kamenů a škeblí; tvar sloní lebky, kterou studoval na zahradě u biologa Juliana Huxleyho a kterou později dostal darem, inspiroval celou sérii kreseb i plastik. Od bezprostředního vztahu k hmotě, od citlivosti pro přírodní materiály, jako jsou kosti, kameny a dřeva, vede podle mne přímá cesta k zasazení plastiky do prostředí, ve kterém působí nejsilněji.

Řadu soch charakterizují vnitřní prostory.

Na problematiku Moorových děr, tedy na vztah vnějšího a vnitřního, upozornilo už několik desítek teoretiků. V kresbách a skicách se motivy děr mnohokrát opakují, sochař vždy hledá nejjistější způsob, tvar a umístění průzorů, kterými je možné nahlédnout do nitra hmoty, dívat se dovnitř a zároveň vyhlížet ven. Za zdánlivou jednoduchostí řešení - o Moorovi se kolikrát říkalo, že není intelektuál - je hluboká moudrost, které není možné dosáhnout bez respektu k práci, kterou dělám, bez úcty sama k sobě.

Před čtyřmi lety jste napsal: "Vždy jsem si přál zabývat se důkladněji Moorovými hlavami, zvláště helmami."

Poněkud mne vyvádělo z míry, že témata Moorových plastik jsou tak jednoznačně, promiňte to slovo, pozitivní: rodina, dítě, mateřství, ženská figura. Helmy jsou prazvláštní skupina prací, výhružný motiv jakoby z jiného světa. První udělal ze sochařsky málo používaného materiálu, z olova. Olovo nepatří mezi ušlechtilé kovy, je jedovaté, ale nejlépe vyjadřuje pocit mezi hlavou a helmou, mezi pevnou skořápkou a křehkým jádrem, anonymním vojákem a lidskou tváří, mezi humánním a nehumánním. Helmy vznikaly v době obrovské deprese a morální kocoviny z toho, co všechno bylo za první světové války možné. Moore v té době samozřejmě netušil, že kolem roku 1940 nakreslí fantastické kompozice z protileteckých krytů, z londýnské podzemní dráhy.

Jak jsou Moorovy plastiky veliké? Existuje vztah mezi rozměry a monumentalitou?

V dějinách umění je dost příkladů, že formát nemá s monumentalitou, tedy s tím, co na nás vnitřně zapůsobí, nic společného. Jsou veliké plastiky, je jich příliš mnoho a nebudu je jmenovat, které působí jako trpasličí výtvory. I malé sochy Henryho Moora jsou silné a hluboké, vzbuzují pocity, které jsme nazvali pomocným slovem monumentalita.

Možná by bylo přesnější hovořit o obsahovosti plastik?

Asi ano. Známá dvojice krále a královny posazená na kamenném podloží travnatého návrší nad jezerem ve skotském Dumfriesu měří 164 centimetrů, a přitom to je něco tak strhujícího, že snad ani nelze jít dál.

Ovlivnilo Moorovo dílo některé české umělce?

Nejsem specialistou na tuto oblast, ale odvažuji se říci, že žádný citlivý umělec - a sochař speciálně - nemůže projít jenom tak kolem takové osobnosti. Umělecké vlivy jsou ale tak trochu jako ponorná řeka, často ani nepostřehnete, kde a kdy se najednou vynoří. Henry Moore musel ovlivnit prakticky každého, kdo se ve 20. století chopil paličky a dláta, kdo pracoval jako sochař.

Připravil Jiří Hůla