Jak zdravit a oslovovat partnery

Základy etikety

Jak zdravit a oslovovat partnery

Zdravení je jedním ze základních pravidel etikety. Má své nuance a jejich ovládnutí může zabránit nepříjemným situacím.
Obecně zdraví mladší staršího, muž ženu, funkčně nižší funkčně vyššího. Zdravený má pozdrav opětovat. Jako téměř každé pravidlo etikety, i toto přihlíží ke specifickým situacím. Jednou z nich např. je, že návštěvník zdraví jako první navštíveného, respektive host hostitele. Důraz na způsob zdravení nebo jeho odbytí ukazuje na rozdíly mezi oběma osobami, jak jedna posuzuje druhou.
Hlas, gestikulace, výraz obličeje jsou součástí zdravení.
Mezi jednotlivými zeměmi a kulturami jsou ale ve zdravení, které se nám může zdát pouhou formalitou, velké rozdíly. Nejde jen o odlišnosti jazykové. Jedním z nejvýznamnějších je fyzický kontakt osob. V kontinentální Evropě, v Severní Americe, v Izraeli, si lidé podávají ruce. Už ale způsobem potřásání se liší například Němci (pravou rukou) a Rusové (často oběma rukama). I v obchodním styku líbá polský muž ruku ženy, jinde, i v Evropě je to zcela nemožné. Vzájemné objetí mezi představiteli stejných nebo rozdílných pohlaví, doteky tváří, líbání (i mezi muži navzájem) odlišuje nejvíce příslušníky jednotlivých kultur. Anglosasům připadá směšné, u Rusů, Arabů nebo Latinoameričanů je běžné.
Oblast východní Asie i indický subkontinent se vyznačují tím, že při zdravení se osoby vůbec fyzicky nedotýkají. Prapůvod tohoto zvyku je zřejmě hygienický. V Japonsku se všechny osoby při pozdravu uklánějí a hloubka úklonu vyjadřuje projev úcty vůči druhé straně. Na indickém subkontinentě i východně od něj se lidé zdraví úklonem a rukama sepjatýma před sebou.
Po zdravení přijde oslovení. V obchodním světě může oslovení navodit dobrou nebo velmi špatnou atmosféru. Nepanuje zde jednotnost a jednotlivým nuancím při oslovení obchodního partnera je třeba se naučit.
Americký zvyk říkat každému křestním jménem je sice demokratický, ve většině zemí však téměř nepoužitelný nebo budící negativní reakci. Někde stačí k oslovení pan nebo paní se jménem: Ve Velké Británii (pro cizince), v Německu, ve Švýcarsku. Jinde jsou vhodné akademické tituly - v Itálii, v Rakousku, v arabských zemích, jinde zase firemní i další funkce (Střední východ, Japonsko, Polsko), v Rusku a v zemích, v nichž je možno se dorozumět rusky, je nejvhodnější oslovení jménem a jménem po otci - Petr Iljič, Michail Semjonovič atd. Toto jsou možné způsoby oslovení, z nichž jsou, jako u všeho, výjimky. Všude na světě je lékař doktorem i v oslovení, doktorem však (vyjma německy mluvících zemí) není nikde právník. A také všude na světě (snad s výjimkou Prahy) je vysokoškolský profesor příslušně oslovován.
Formální oslovování včetně vykání může, ale nemusí přejít v oslovení neformální. Švýcaři, Japonci, Poláci, Francouzi téměř vždy zůstávají v této oblasti formalisty. Obdobně jako přechod z vykání do tykání, přechod na jiný druh oslovení navrhuje osoba společensky, tj. věkově nebo funkčně vyšší. Takováto nabídka se dá jen obtížně odmítnout. Zdánlivě málo formální způsob užívání křestních jmen v USA je skutečně jen formou, která na věcnou část jednání vliv nemá.
Nezbytné je dbát na správnou výslovnost. Ne tak, jak si to někdo představuje jako správné (včetně rozhlasových a televizních moderátorů) či rádoby amerikanizací, nýbrž tak, jak své jméno vyslovuje osoba sama. Americký Gilbert není Džilbert a ruský Mjuller není Miller. Komolení jména je první krok k urážce.

Ivan Šroněk