Čeští miliardáři podporují pravici, EU a NATO. Do politiky či médií často jdou kvůli svým zájmům, tvrdí americký politolog

HN: Zároveň tvrdíte, že bohatí mají pravděpodobně značný vliv u témat, která nejsou tak silná, jako třeba vyšší zdanění bohatých. Mluvíte o jejich vlivu na regulaci. Dá se to nějak dokázat?

Hodně záleží na práci investigativních novinářů, jestli odhalí vliv konkrétních osob na podobu některých zákonů. Často se říká, že jedna nebo dvě věty šikovně vložené do zákona mohou konkrétním lidem opravdu hodně přinést. Podle mě se to prakticky jistě děje. Už proto, že způsob, jakým zákony vznikají, není moc transparentní. Na jejich sepisování na ministerstvu nebo na prosazování pozměňovacích návrhů v parlamentu není příliš vidět. Domnívám se, že právě tady je vliv bohatých lidí nejvyšší, ale nemám pro to důkazy. 

HN: Investor Warren Buffett prohlásil, že je absurdní, že platí nižší sazbu daně než jeho sekretářka. Stephen Schwarzman, šéf investiční společnosti Blackstone, naopak přirovnal snahu zvýšit daně nejbohatším k Hitlerovu útoku na Polsko. K jakému pohledu mají blíž čeští miliardáři?

I v Česku už řada miliardářů dává dost peněz na filantropii a podporuje různé nadace. Příkladem byl třeba nedávno zesnulý Petr Kellner. Postupně se to stává běžnější, i když to stále nedosahuje míry běžné na Západě. Zkoumat, jaké mají politické názory, ale není jednoduché, protože většina miliardářů o tom veřejně nemluví. Z toho, co víme, je ale jasné, že převážná část z nich je pro nízké daně, co nejnižší schodek rozpočtu či pro seškrtání sociálních výdajů. Opravdu jsem nenarazil na moc miliardářů, kteří by měli levicové názory a podporovali třeba sociální demokracii a její pohled na svět.

HN: Je to v bohatších zemích stejné? V USA nebo v Británii přece najdeme miliardáře, kteří podporují demokraty, respektive labouristy.

O bohatých Američanech máme rozhodně více dat než o bohatých Češích. Mí kolegové například dělali výzkum názorů milionářů v Chicagu a okolí a zjistili, že byli výrazně konzervativní, rozhodně více než veřejnost. Totéž platí o stovce nejbohatších Američanů. Jsou výjimky, jako Bill Gates nebo Warren Buffett. Ale převaha konzervativního pohledu na svět je patrná i z finančních darů těchto lidí politickým stranám – v poměru zhruba 60 ku 40 preferují republikány. Navíc si uvědomte, že demokraté v USA jsou méně levicoví než sociální demokraté v Evropě. 

HN: Ve svých studiích píšete o tom, že čeští miliardáři většinou byli pro zákaz kouření v restauracích, což je ale v rozporu s tím, jak toto opatření viděli čeští konzervativní politici. Dá se říct, že bohatí lidé v Česku jsou ekonomicky hodně napravo, ale ve společenských otázkách, jako je kouření nebo třeba sňatky homosexuálů, jsou liberálové v americkém smyslu slova, tedy nalevo?

Ano, to platí o většině bohatých lidí z Česka i Ameriky. Skutečně mají obvykle výrazně vyšší vzdělání než průměrný občan. Přitom obecně platí, že s rostoucím vzděláním stoupá podpora záležitostí, jako jsou třeba zmíněné sňatky osob stejného pohlaví nebo potratové zákonodárství. 

Související

31. 3.

Novým byznysovým králem se může stát Daniel Křetínský. „Nejbohatším Čechem“ bude Renáta Kellnerová

31. 3.

Sousloví „nejbohatší Čech“ a „Petr Kellner“ byla synonyma. Mohli jste je posledních zhruba 15 let používat na střídačku,...

HN: V pohledu na ekonomiku jsou bohatí lidé z Česka výrazně víc napravo od průměru v rámci společnosti a odlišují se od tohoto průměru i z hlediska zahraničí politiky – jsou mnohem víc pro členství Česka v EU i v NATO. Dá se říct, proč jasná většina z nich sdílí tento pohled? Třeba v Británii dost bohatých lidí podporovalo kampaň za brexit, v USA zase Donalda Trumpa.

Volný obchod a možnost investovat napříč zeměmi unie je určitě v ekonomickém zájmu bohatých Čechů. Jak jsem řekl, v průměru taky mají velmi dobré vzdělání, zřejmě umí cizí jazyky – takoví lidé obecně vzato podporují evropskou integraci či globalizaci. Naopak odpůrci integrace se častěji vyskytují mezi lidmi, kteří mají nižší vzdělání, umí jen svůj mateřský jazyk a nemají širší kulturní rozhled. Takže názory bohatých Čechů se dají vysvětlit jednak ekonomicky, jednak kulturně a sociologicky. 

HN: Řadu médií včetně HN vlastní miliardáři. Je v tom podle vás nějaké riziko pro jejich nezávislost?

Dřív si v Česku lidé stěžovali, že tu média vlastní německé a rakouské firmy, a tvrdili, že by média měla být v českých rukách. Poté velkou část médií koupili čeští miliardáři. A opět na to slyšíme stížnosti. Jsou dvě možná vysvětlení, proč si média koupili. Prvním je, že je považují za dobrou investici. A druhé je takové, že jde o nástroj k zisku politického vlivu. Řada miliardářů v rozhovorech, které poskytli, kritizovala média. Tvrdili, že o nich nepíšou objektivně. Pak se samozřejmě nabízí, že si média koupili proto, aby se toto psaní zlepšilo. Zdá se, že tento motiv skutečně u řady z nich přítomen byl, nejsem ale schopen říct, v jaké míře a zda u všech. Andrej Babiš média koupil v podobné době, v jaké vstoupil do politiky, takže se zdá, že v jeho případě toto spojení je. 

HN: Není to vlastně normální, že velmi bohatí lidé vlastní média? Třeba ve Francii nebo ve Spojených státech je takových případů dost.

Existuje samozřejmě obava z toho, že novinařina upadá, média jsou ve ztrátě, pracuje v nich méně novinářů a podobně. Když přijde miliardář a koupí nějaké médium proto, aby přinášelo kvalitní informace, je to jistě pozitivní. Existují případy, kdy se to opravdu stalo, jako byl původní Washington Post. 

HN: Proč někteří bohatí lidé vstupují do politiky?

Myslím si, že je možné říct, že když daný člověk o politiku předtím nejevil zájem a neměl vyhraněnou ideologii a najednou do ní vstoupil, mohlo to být kvůli snaze ochránit vlastní zájmy. Zdá se, že Babiš je takovým případem. Existují zajímavé studie z Ruska zkoumající podnikatele, kteří se dali na politiku. Důvodem je často snaha ochránit nebo zvětšit vlastní majetek. Jednoznačnějším příkladem než Babiš je ale v Česku Vít Bárta se svou stranou Věci veřejné. 

HN: A jak častý je vstup do politiky kvůli upřímné snaze změnit zemi k lepšímu?

Určitě i takové případy existují. Podle mě jde třeba o Karla Schwarzenberga. Myslím si, že to platí i o Michalu Horáčkovi. Pro jiné bohaté lidi zase může být motivací snaha dokázat něco nového poté, co už dokázali spoustu věcí v byznysu. Politologové někdy rozlišují mezi dvěma rozdílnými politickými systémy. V jednom jdou lidé do politiky, aby zbohatli, ve druhém zbohatnou a pak jdou do politiky. Prvním příkladem by mohl být Stanislav Gross, druhým Andrej Babiš. Podle mě není ani jedno ideální – bylo by fajn, kdyby majetek nehrál takovou roli. Ale někdy je prostě nutné vybrat si mezi dvěma špatnými možnostmi.