Obvinění politika Dominika Feriho ze znásilnění a sexuálního obtěžování rozproudila debatu o tom, proč oběti, z 90 procent ženy, o svých zážitcích mnohdy promluví až po letech a nakolik jim veřejnost věří. „Jsme těžce šovinisticky naladěná společnost. Držíme se toho zuby nehty. Snažíme se rozložit vinu spíš směrem k oběti,“ popisuje v rozhovoru pro HN Veronika Ježková. Ta je vedoucí právního oddělení v organizaci ProFem, která pomáhá obětem. Podle Ježkové mají psychiatři postupy na to, aby i s odstupem dokázali rozklíčovat, jestli oběť prožila to, co u soudu popisuje. I tak ale případy často zkrachují na nedostatku důkazů.

HN: V Česku je ročně nahlášeno zhruba 600 znásilnění, podle odhadů se jich přitom stane asi 12 tisíc. Proč to tak je?

Určitě hraje velkou roli, že naše společnost není nastavená přijímat oběti, respektovat je. Kvůli tomu ne každá oběť má potřebu to nahlásit. Je obrovská skupina obětí, které třeba mají i dostatek důkazů, mohly by reálně projít trestním řízením, ale důležitější je pro ně zpracovat zážitek a žít normální život než mít satisfakci v podobě trestního řízení. Pak je obrovská skupina obětí, které vědí, že nemají dostatek důkazů, je to v rovině tvrzení oběti proti tvrzení pachatele, a to je od sporu odrazuje.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Přece jen znásilnění není vloupání, kdy pachatel něco odnese z bytu a třeba tam nechá otisky. S jakými důkazy se v těchto případech pracuje?

Je to vždy individuální, to je nade vší pochybnost. Ideální případy jsou ty, kdy oběť skutek nahlásí hned po činu, je možné odebrat biologický materiál, sebrat stopy z jejího oblečení, rovnou vyslechnout pachatele, případně svědky. V případě, který není ideální, dochází k tomu, že oběť se se skutkem uzavře a rozhodne se ho nahlásit až s odstupem času. Pak se samozřejmě celá důkazní situace točí kolem její výpovědi, výpovědi obžalovaného a znaleckého zkoumání obou dvou. Za mě znalecké zkoumání obžalovaného nemá až takovou váhu, protože jen asi v 10 procentech případů – a v tom souhlasím s docenty (sexuology, pozn. red.) Jaroslavem Zvěřinou a Petrem Weissem – se jedná o devianty. Jinak jsou to standardně sexuálně žijící osoby. U oběti znalci zkoumají, jestli má nějaké psychické následky, třeba posttraumatickou stresovou poruchu nebo nějakou jinou poruchu, která je důsledkem trestného činu.

HN: Vezměme jako modelový příklad kauzu Dominika Feriho. Často teď zaznívají slova o tom, že musíme počkat, až se události popsané Deníkem N a Alarmem prokážou. Jak je ale možné je prokázat, když se některé staly třeba před pěti lety?

Jak říkám, gros je ve znaleckém zkoumání. Zkoumá se obecná věrohodnost oběti – jestli je v pořádku a může vystupovat jako svědek před soudem. A pak se zkoumá její specifická věrohodnost, tedy jestli se to, co říká, skutečně stalo. Na to jsou testy. Oběť se vždy zkoumá ve dvou, dělá se psychologický i psychiatrický posudek. Mohou tam být i nějací svědci, ale není to přímý důkaz. Je to v duchu: slyšel jsem, že…, vypadala, že… Nikdo s nimi nebyl v pokoji.

HN: Ptám se kvůli častým reakcím, že ženy, které ve Feriho kauze promluvily, ve skutečnosti určitě sex chtěly, a až teď zpětně tvrdí opak. Psychiatr je tedy schopný toto rozklíčovat?

Ano. Na to jsou speciální vyšetřovací metody, které psychiatr spolu s psychologem používají tak, aby zjistili, jestli ta osoba má sklony k fabulaci, nebo nemá. Je to obrovské kvantum testů, které jsou odborníkům k dispozici. Samozřejmě nejsou dostupné veřejně, protože by se na ně šlo připravit. Je to tajemství znalce, když to tak řeknu.

HN: Překvapily vás v něčem reakce na Feriho kauzu?

Ne. Překvapilo mě to u osoby tohoto politika. Osobně je mi to líto, protože moje dvanáctiletá dcera ho sleduje na Instagramu. Má díky němu přehled o politice. Myslím, že v tomhle směru jeho mediální obraz odvedl velkou práci. Ale já s ohledem na svou praxi a zkušenosti nejsem moc překvapená ničím. Takže mě nepřekvapily reakce ani to, že všichni zpochybňují pravdivost těch tvrzení. Stejně tak ale chápu druhou stranu, která říká: až bude prokázáno, že…, tak se k tomu nějak postavíme. Je to postoj, který může mít každý z nás, a je potřeba to respektovat.

HN: Dominik Feri se velmi rychle omluvil, přičemž obvinění ze znásilnění odmítl. Zároveň rezignoval na funkci poslance za TOP 09, za což jej řada lidí ocenila. Jak to vnímáte vy?

Takhle by měla politika vypadat. Myslím si, že je to bod pro ně. Určitě je to dobrý postoj a myslím, že to může nasměrovat to, jak společnost tento problém vnímá. Velmi jsem to ocenila. Přišlo mi to jako hodně vyspělé a prozápadní chování. Samozřejmě to žádné činy neomlouvá, ale jsme tu od toho, abychom soudili? Nejsme. Podpora oběti je důležitá, stejně tak nemůžeme z odstoupení odvozovat vinu, nebo nevinu. Pro naši politickou scénu by bylo specifické spíš to, že člověk neodstoupí, drží se svého koryta a ještě očerní všechny kolem.

HN: A pokud jde o reakci veřejnosti, od níž se ozývají pochybnosti, že nevíme, jak to bylo a jaká byla motivace žen, které promluvily…

To je klasický přístup Čechů k problému sexuálního násilí. My jako společnost ten problém nemáme rádi. Vůbec nejsme orientovaní na oběť. I co se týče právního řádu, jsme pořád velmi orientovaní na pachatele. Je načase něco změnit. Podle mě nás tato kauza může jako společnost obrovsky posunout. Právě ve vnímání a respektování obětí namísto jejich okamžitého zatracení a domýšlení hypotéz, proč teď, proč ne dřív, jestli dala souhlas a podobně. Vadí mi, že neumíme obětem vyjádřit respekt. Je to obrovský celospolečenský problém tady v Česku.

HN: I u jiných typů trestných činů se může stát, že si údajná oběť skutek vymyslí. V případě obvinění z krádeže ale obvykle není první reakcí okolí, že je to určitě lež nebo že si za to okradený mohl sám. Proč je to u sexuálního násilí tak časté?

Jsme těžce šovinisticky naladěná společnost. Držíme se toho zuby nehty. Snažíme se rozložit vinu spíš směrem k oběti. Žili jsme vždycky v tom, že ženy mají chodit nějak oblékané, jinak jsou vyzývavé. Je to společenské vnímání, které se podle mě ale začíná i díky této kauze posouvat. Minimálně u mladé generace už to tak není. Ale ta stará si v tom hoví. Je to jednoduché řešení. Mladá generace tlačí na zažité stereotypy a chce je bořit.

HN: Možná to, že se současný skandál týká politika, který dokázal oslovit právě mladé, může mít o to větší efekt, než kdyby se týkal třeba padesátníka.

Určitě. My pořádáme školy lidských práv, kde se toto téma otevírá. Reakce studentů jsou pro mě překvapivé. Na právnické fakultě v Brně máme program Lidská práva naživo, kde problematice věnujeme celý den. Když pak studenti píšou zpětnou vazbu, jsou překvapení, ale vstřícní informace lapat. Z toho, jak reagují, věřím, že se povědomí společnosti trošku změní.

HN: Z čeho jsou nejvíc překvapení?

Asi z následků. Jako společnost velmi bagatelizujeme sexuální stránku našeho života, navíc jsme naučení všechno vydržet. A nemáme respekt k druhému, že se mu něco nelíbí. Jsme hodně sobečtí a jdeme si za svým.

HN: Vy byste obětem doporučovala, aby šly znásilnění nahlásit?

Pokud ke skutku dojde, oběť ho jde okamžitě nahlásit a je zachycená podpůrným systémem, který je tu vytvořený, myslím, že není potřeba s trestním řízením váhat. Ale to je tak malé procento obětí, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Pokud oběť přijde s tím, že se jí něco stalo v blízké nebo vzdálenější minulosti, pro naši organizaci není stěžejní prohnat ji trestním řízením, ale zážitek s ní zpracovat a podpořit ji v jejím rozhodnutí, ať už bude jakékoliv. Být jí na blízku a v obou variantách jí poskytnout maximální podporu. Nejsme tu od toho, abychom někoho tlačili a dělali si čárky: super, máme vyhrané trestní řízení. Pro nás je důležitý komfort oběti.

HN: Dá se říct, že oběti, které se na vás obrátí, mají kromě zkušenosti se znásilněním ještě něco společného?

První, co mě napadlo, je, že mnohé prošly zneužitím v dětství. Společné mají také to, že se potřebují svěřit někomu třetímu, aby už s tím nežily a netrápily se tím. Respektive aby trápení rozložily ještě na někoho jiného, o kom vědí, že je nebude soudit, nebude jim říkat, že musí okamžitě běžet na policii a nahlásit to, nebo naopak ať to nedělají, protože je to zbytečné. Prostě je podpoří a poskytne jim péči po všech stránkách.

HN: Proč jde zneužití v dětství a pozdější znásilnění tak často ruku v ruce?

To byste měla oslovit spíš dětské krizové centrum. Podle mých základních znalostí projevem zneužívání v dětství může být, že se oběti vystavují rizikovým situacím. Neuvědomují si, že vysílají signál pachateli, který on si nějak čte. Někdy mohou jednat přehnaně sexualizovaně. Ale jsou to následky traumatu, které si nesou z dětství.

HN: Když pak dojde ke znásilnění, asi se tím pádem často setkávají s názorem, že si za to mohly samy, je to tak?

Ano, přesně tak. To je právě to nejhorší – obhajoba má munici. Jako bývalá advokátka samozřejmě přesně vidím, kde je slabá stránka, do které se obhajoba pustí. A vždycky se do ní pustí. Ačkoliv už to u mnoha případů znalec vyvrátil a řekl, že to je důsledek buď samotného skutku, nebo zneužívání v dětství. Ale vždycky se do toho advokát obuje. Navíc tím oběť „hezky“ zdevastuje. Vytáhne na ni to nejhorší, vykreslí ji tak, že v podstatě šla a pomalu si o to řekla.

HN: Jak často se podaří znásilnění prokázat a pachatele odsoudit?

V roce 2019 bylo nahlášeno 689 znásilnění, 440 objasněno, to znamená, že se případ posune do soudního řízení, 220 odsouzeno. Myslím, že čísla jsou vcelku jasná. Polovina většinou skončí s podmínkou.

S čím ProFem pomáhá

Nezisková organizace ProFem, která usiluje o zlepšení v oblasti domácího a sexuálního násilí. Kromě osvěty a lobbingu za úpravu zákonů se věnuje také pomoci obětem, kterým nabízí právní poradenství, dovede jim doporučit advokáta se specializací na sexuální násilí, poskytuje psychoterapii, a to i skupinovou. „To je obrovská nadstavba. V České republice je takových organizací hrozně málo, potřebovali bychom ještě někoho,“ říká vedoucí právních služeb ProFem a bývalá advokátka Veronika Ježková.

HN: Mělo by se podle vás podmínek ukládat méně?

U rozsudků, které jsme měli k dispozici v roce 2017, mě překvapilo, že aby se soudy dostaly k podmínce (k tomu je potřeba, aby trest byl nižší než tři roky, pozn. red.), často se uchylují k mimořádnému snížení trestu. Myslím, že by se s tím mělo pracovat trochu opatrněji. Téma ukládání trestů a věznic je v naší zemi také hodně upozaděné. Myslím, že v souvislosti s touhle kauzou se to všechno otevře a trochu posune.

HN: Zákon počítá se sazbou ve výši šesti měsíců až pěti let. Je to podle vás dostatečné?

My jsme brojili za zpřísnění. A mně pořád chybí to, aby se pachatel při výkonu trestu musel podrobit kvalitnímu programu, který s jeho agresí nějak pracuje. Podle mých informací takové programy existují, ale povinné jsou jen pro pachatele, kteří se dopustí trestného činu na dětech. Pro ostatní jsou dobrovolné, já myslím, že by měly být povinné. I na alkoholikovi, který podstoupí léčbu nedobrovolně, něco ulpí.

HN: Na čem odsouzení za znásilnění obvykle zkrachuje?

Většinou na nedostatku důkazů. Nebo je znalecký posudek nejednoznačný, chování oběti je nejednoznačné, nevejde se do naší škatulky trestného činu. Nebo nejsou dostatečně prokázány všechny znaky skutkové podstaty činu. Obhajoba řekne, že odpor oběti byl nevýrazný, takže si pachatel nemohl dovodit, že nechtěla. Pokud nemáte objasněné všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nemůžete obžalovaného odsoudit.

HN: Je v zákonné definici znásilnění něco, co by potřebovalo zpřesnit nebo změnit?

Naše organizace na tyhle problémy poukazuje konstantně od roku 2017. Je potřeba dotáhnout zákon o obětech trestných činů. Je dobrý, ale jsou tam detaily, které je potřeba změnit. Potom je potřeba znovu otevřít to, jestli je současná koncepce trestného činu znásilnění dostatečná, nebo ne. Navrhovali jsme už v roce 2017, aby se přijal německý vzor. To znamená, že je skutková podstata založená na souhlasu oběti. Oběť by nemusela prokazovat, jestli souhlasila, nebo nesouhlasila. Některé politické strany si to vzaly za své. Ale narazí to u odborné veřejnosti. Míním tím třeba katedry trestního práva.

HN: Co odborníkům na trestní právo vadí?

Obecně jakákoliv změna, mám pocit. Na katedrách jsou většinou nastavení na pachatele. Musí se ctít in dubio pro reo (při pochybnostech se má rozhodnout ve prospěch obžalovaného, pozn. red.), dokud není odsouzený, je to nevinný člověk a nesmí se sáhnout na jakákoliv jeho práva. Změna koncepce by změnila dokazování a podobně.

HN: Pokud se stane, že člověk nic neprovedl a najednou stojí před soudem a hrozí mu cejch sexuálního násilníka, musí to být pro něj extrémně těžké. Jak to vybalancovat, aby systém více chránil oběti, ale zároveň nezapomněl ani na křivě obviněné?

Stačilo by, kdyby v rámci přípravného řízení policie zajistila oběma rovnocenné zbraně. Ať má oběť zmocněnce a pachatel obhájce. Ať je to fifty–fifty. Stejné možnosti, stejná práva, stejná ochrana. Mnohdy oběť neví. Policie jí hodí nevím kolik papírů s právy, které si oběť nepřečte, protože je to malým písmem, a po tom zážitku většinou ani není schopná si uvědomit, kdo jí co říká.

HN: Česko dosud neratifikovalo Istanbulskou úmluvu o potírání násilí na ženách. Mohla by v něčem prospět?

Nasměrovala by nás opět k redefinici trestného činu znásilnění. V Istanbulské úmluvě je definice právě založená na souhlasu.

HN: Zaznívají námitky, že už si snad budeme muset před sexem nechat podepsat písemný souhlas. Proč je to podle vás tak provokativní téma?

Nevím, ale je to první věta, kterou slýchám. Doufám, že za tím nestojí zlý úmysl, ale je to naprosté nepochopení problematiky sexuálního násilí a jeho důsledků pro oběti a pro společnost. Začínáme takové jednání bagatelizovat. Ale je to prostě neznalost.

HN: V zákoně stojí, že o znásilnění jde, pokud k sexu dojde za použití násilí, pod pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti oběti. Jak je to, když oběť útok paralyzuje?

Je na soudci, jestli je natolik zkušený, že pochopí, že oběť může být paralyzovaná. Je na znalci, aby vysvětlil, proč byla paralyzovaná a neschopná odporu. Pokud bude mít soudce za prokázané všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, je to v pořádku. Je důležité, že jestliže je pachateli zjevná nějaká nevole, alespoň prostě „ne“, mělo by být prokázáno, že tam odpor byl. V roce 2011 už bylo Nejvyšším soudem judikováno, že (cituje z rozsudku, pozn. red.) „není nezbytné, aby postižená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním“. Ale nejsme stát s precedentním právem. To znamená, že judikáty můžete použít, jen pokud skutkově přiléhají k situaci, kterou soudíte. Znásilnění jsou tak jedinečné případy, že mnohdy soudy řeknou: to se nám nehodí, protože to není skutkově přiléhavé.

HN: V definici znásilnění se hovoří o pohlavním styku. Není ale výjimečné, že pachatel donutí oběť k orálnímu sexu. Je toto v definici zahrnuté?

Ano, pohlavní styk je obrovská množina různých sexuálních praktik. Od roku 2012 také došlo k velkému posunu. Může se stát, že pachatel donutí oběť násilím k pohlavnímu styku, dosáhne ho, ale sám se nemusí uspokojit. Dřív Nejvyšší soud řekl, že pokud pachatel v důsledku svého jednání neejakuloval, není skutková podstata naplněná. V tom už jsme se posunuli a k uspokojení dojít nemusí.