Tradice, které se nemůžeme zbavit už třetí desetiletí. Stačí jakýkoliv výjezd do zahraničí, abychom si potvrdili, co vše je v Česku dražší. Jistě, záleží na aktuálním kurzu koruny. Dlouhodobě to byla elektronika, ve srovnání s mnoha podstatně bohatšími státy západní Evropy je to dodnes například oblečení, obuv či vybavení domácnosti. Cena telekomunikačních služeb je pak v Česku statisticky srovnatelná s Německem, kde je ovšem výrazně vyšší průměrný příjem.

Poslední covidový rok pak přinesl citelné zdražení návštěvy tuzemských restaurací. Když český turista odloží domácí řízek a dovezenou plechovku piva, může se mu lehce stát, že nejen na levném východě, ale i v tradičních dovolenkových destinacích, jako jsou Řecko, Itálie či Španělsko, pořídí v restauraci levněji nejen jídlo, ale i pití včetně alkoholických nápojů. Podobnou cenu navíc doprovází radikálně vyšší kvalita potravin.

Obdobný pocit turista získá při srovnávání úrovně podle HDP na hlavu. Ač je na tom v tomto ukazateli Česko lépe než třeba Portugalsko či Polsko a ne o moc hůř než Španělsko, úroveň tuzemské silniční sítě odpovídá stavu v Bejrútu po posledním výbuchu. Člověk po zkušenosti s jízdou na hlavní dopravní tepně v ČR prostě nedokáže uvěřit tomu, že i mezi dvěma relativně malými městy může nejen vést čtyřproudá silnice, ale navíc existovat bez jediné uzavírky.

Česko se postupem času stalo ostrůvkem uprostřed Evropy, kde je množství zboží i služeb drahé nejen absolutně, ale i ve srovnání s průměrným příjmem, navíc kvalitativně často nesrovnatelné. Bohužel data o vývoji inflace zveřejňovaná každý měsíc nenaznačují, že by se měl tento stav změnit k lepšímu. Kvalitu statistici naštěstí – pro náš dobrý pocit – měřit neumí.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Nade všechna očekávání

Poslední údaj o vývoji inflace – spotřebitelské ceny meziročně stouply o 3,4 procenta – šokoval. Navíc se potvrdilo, že zdražování bude pokračovat do konce roku. Ekonomové i média se předhánějí v tom, kdo vykreslí hrůznější obraz budoucnosti, kde se vše postupně stává cenově nedostupným a kde úspory mizí v oblaku inflace.

Ti střízlivější pak upozorňují, že podobné vzedmutí inflace řeší například Německo (kde se na cenovém skoku podepsalo vrácení DPH na předcovidovou úroveň), případně Spojené státy, kde za vysoké tempo růstu cen může podle politických preferencí buď prezident Joe Biden a jeho balíčky pomoci ekonomice, nebo nečinnost centrální banky Fed, případně oba.

Problém s českou inflací je, že je dlouhodobě výrazně vyšší než ve většině zemí západní Evropy. Druhým problémem je, že se opět dlouhodobě svádí na jednorázové, nejlépe externí či neovlivnitelné faktory. Potraviny zdražují kvůli počasí, za vyšší ceny zboží mohou zavřené přístavy v Číně, drahá ropa je výsledkem nepřejícné politiky států OPEC a tak dále. A zatřetí Česko dlouhodobě inflaci (bez ohledu na její výši) bagatelizuje a ignoruje – a to jak politici, tak až na výjimky i centrální bankéři.

Visegrádská inflační trojka

S Maďarskem a Polskem Česko pojí nejen častý odpor k nápadům Evropské unie, ale také vyšší průměrná inflace a nechuť alespoň výhledově popřemýšlet o nahrazení vlastních měn eurem. Ekonomka Stanislava Janáčková hlavní důvody shrnula už v roce 2007 v Revue Politika Centra pro studium demokracie a kultury: „Eurozóna je neúspěšný projekt, vstup pro nás není výhodný ani reálný, a navíc nás tam ani nechtějí.“ Slova, která politici tří zemí Visegrádu opakují tak často, jako by je do kamenných desek vytesal sám Bůh.

Od té doby, co manželka exčlena rady České národní banky Kamila Janáčka sepsala své argumenty, už uplynulo 14 let, svět si prošel finanční krizí i pandemií, nicméně v myslích politiků i centrálních bankéřů střední Evropy se nezměnilo absolutně nic.

Datum přijetí eura nezmiňuje ani konvergenční zpráva projednávaná vládou letos v dubnu. Vláda Andreje Babiše v programovém prohlášení uvedla, že nebude o vstup do eurozóny usilovat. Zároveň loni v prosinci ČNB a ministerstvo financí ve společném pravidelném materiálu opět doporučily vládě zatím nestanovovat cílové datum vstupu
do eurozóny.

Svatým grálem je, že česká koruna stejně jako maďarský forint či polský zlotý umožňují vlastní měnovou politiku, díky které se země mohou stát ostrůvky stability. Nebo také obyvatelé a jejich úspory pokusnými králíky, jak například ukázal relativně nedávný experiment ČNB s umělou devalvací koruny, s jejímiž dopady ve formě
přídavku k vysoké inflaci se vypořádáváme dodnes.

Ani teď vlastní měny na stabilitě nepřidávají. „Krátkodobě je klíčovou příčinou rozdílů v inflacích oslabení kurzů místních měn v reakci na koronakrizi,“ uvádí Michal Skořepa, ekonom České spořitelny a člen vedení České společnosti ekonomické.

Prostě není nad to, platit si náklady plynoucí z vlastní měny.

Peníze z klobouku kouzelníků ministerstva financí

Trvání na vlastní měně je ovšem jen jednou z příčin inflace, na které si Česko trvá a kterou neordinuje nikdo zvenčí. Byť má ministryně financí Alena Schillerová pravdu v tom, že za cenový vývoj odpovídá centrální banka, je to právě resort financí, kdo k inflaci přidává vlastní, velmi podstatný díl.

Z toho, co by měla ovlivňovat centrální banka, jsou v podstatě vyjmuta veškerá administrativní opatření, daňové změny a obecně kreativita politiků. Ta byla v Česku dlouhodobě vysoká a kvůli pandemii koronaviru dosáhla v posledních letech naprosto netušené míry.

Politici se vždy snažili vycházet voličům vstříc prostřednictvím daňových výjimek, zvýhodnění i jednorázových úplatků.

Aktuální kombinace zrušení superhrubé mzdy (což je fakticky plošné snížení daní z příjmů) spojená s opakovanými výdaji s názvem „jednorázové“ je ovšem historicky nesrovnatelná. Jde o největší fiskální zásah po zrušení progresivní daně a zavedení jednotné sazby, která nakonec nikdy nebyla jednotná.

„Štědré transfery domácnostem a firmám hrají teď, po znovuotevření ekonomik, významnou roli v tlaku na růst cen zboží, ale stále silněji i služeb,“ upozornila hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a dodala, že fiskální politika jen tak kormidlo neotočí. „Bohužel u nás není ani snaha ho otočit,“ říká Horská.

Regulace, rozpočtové výdaje a daně mají stejnou sílu ovlivňovat inflaci jako měnová politika. „Správně by na vývoj ekonomiky měly reagovat koordinovaně obě složky hospodářské politiky, tj. fiskální i měnová politika. Restriktivní měnová politika a uvolněná fiskální politika není ideální kombinace. Samozřejmě nejméně vhodnou kombinací by byly příliš nízké úrokové sazby a výrazné rozpočtové deficity v době, kdy rychle roste domácí poptávka a sílí inflační tlaky,“ řekl hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek.

Ekonomové i v minulosti rádi opakovali slovní spojení „optimální mix měnové a fiskální politiky“. V praxi nic takového v Česku nikdy neexistovalo. Podle toho, zda byl u moci zrovna silnější guvernér, či premiér, vždycky nakonec prosadil svou. Protože měl pocit, že musí zachraňovat nečinnost (a samozřejmě neschopnost) svého protějšku. Zpětně vzato tato politika nikdy nikomu neprospěla.

My nic, my hlídáme

Česká národní banka postupem času a díky špatné dlouhodobé paměti veřejnosti získala nimbus neomylné instituce řízené nejlepšími ekonomy světa, kteří se čirou náhodou narodili v Česku. A nikomu ani nevadí, že kvalita centrálních bankéřů se často ověřovala jejich vztahem k prezidentovi a jeho okolí. Je vlastně nepochopitelné, co všechno dokázali centrální bankéři vysvětlit ve svůj prospěch. Nutno ovšem dodat, že v tom nejsou sami.

Analýza tzv. velké inflace, která ve Spojených státech trvala od roku 1965 do roku 1982, z pera Michaela Bryana z centrální banky v Atlantě popisuje jedno selhání za druhým, když se centrální bankéři snažili zkrotit inflaci – a výsledkem byl nejen vyšší cenový růst, ale také nezaměstnanost. Analýza bohužel končí zkrocením inflace pomocí vysokých úroků, následnou historii nízkých sazeb, které vedly k celosvětové finanční krizi, už nepopisuje.

Česká národní banka historické neúspěchy své politiky zatím nepopsala. Po více než desetiletí nízkých úrokových sazeb by ale možná jisté shrnutí nebylo od věci. To, že se těšíme dlouhodobě nízkému růstu cen, je pravda. Naprosto stejně platí tvrzení, že se těšíme dlouhodobě neuvěřitelnému růstu cen. Protože záleží na tom, které ceny zrovna měříme.

Podle Heleny Horské z Raiffeisenbank se centrální banky odvolávají na svůj mandát kočírovat spotřebitelskou inflaci. Prostřednictvím závazku udržení nejen cenové, ale i finanční stability jsou nepřímo nucené brát v potaz i otázku inflace v cenách finančních aktiv. „Je to totiž čím dál závažnější, a navíc i globální problém,“ uvedla ekonomka.

Život člověka se možná překvapivě neomezuje na statisticky definovaný spotřebitelský koš. A to, že si čím dál víc lidí může koupit telefon, který je chytřejší než jeho vlastník, nevypovídá o kvalitě života vůbec nic. Na rozdíl od kvality bydlení, školství, sociálních služeb či zdravotnictví, kde inflace bují buď viditelně jako v cenách nemovitostí, nebo neviditelně prostřednictvím rozrůstající se sítě placených služeb.

Inflaci zkrotíme, ale stále více služeb i zboží bude nedostupné

Ekonomové se shodují v tom, že i když centrální banky nebudou dělat absolutně nic, část inflace pomine, až se svět vypořádá s pandemií covidu a globální obchod se rozeběhne v plné síle.

Další část inflace, tu, která je podle Michala Skořepy z České spořitelny důsledkem nepřiměřeně silné poptávky, lze oslabit kombinací vyšších úrokových sazeb a menších schodků veřejných rozpočtů.

K ujařmení inflace v cenách aktiv (například nemovitostí) se podle Horské mohou použít nejen úrokové sazby, ale daleko agresivnější a účinnější nástroje finanční stability: maximální limity na zadlužení či omezení a zdražení půjček na nákup aktiv.

Desítky let historie s inflací západní svět dostatečně přesvědčily o tom, že je lepší se jí i za pomoci bolestivých opatření vyhnout.

Dvě desetiletí nízké inflace ve světě ukázala limity stávající měnové politiky, která inflaci jen odsunula mimo oblast zájmu centrálních bank, nicméně ji nezničila.

Česká republika, zdá se, jde opět svojí vlastní cestou měnové i hospodářské politiky. Výsledkem jsou zatím jedny z nejdražších nemovitostí v Evropě v poměru k příjmům. Rostoucí schodek státních financí pak vede ke stále horší kvalitě veřejných služeb. Inflace vždy byla problém propojeného světa. Česká republika se jí vyhnout nemůže. Neznamená to však, že jí musí dobrovolně a nadšeně přitápět pod kotlem.