Nedostupnost bydlení vyžaduje změnu. Návrhy politických stran jdou ale mimo realitu

Recepty, které strany nabízejí, nemohou fungovat. Problém nedostatku bydlení není jen v tom, kolik se ročně postaví bytů, i když i v tomto směru je dlouhodobá statistika naprosto tragická. Řešení bydlení vyžaduje komplexní přístup, na kterém by se jako první musely dohodnout politické strany, stát by pak nastavil podmínky a programy a municipality by měly dostatečně volnou ruku (finanční, legislativní atd.), aby je mohly v reálném čase provádět. Samozřejmostí by pak měla být spolupráce se soukromým sektorem – banky, developeři, stavební firmy. Ti všichni hrají na trhu bydlení nezanedbatelnou roli všude na světě, a v Česku dokonce tu nejdůležitější. Zde totiž nahrazují neschopnost státu.

ČNB ochlazuje trh. Banky odloží do rezerv další desítky miliard korun. Může to prodražit úvěry

30. 8. 2021 ▪ 5 min. čtení

Pro reálnou, dlouhodobou a také udržitelnou bytovou politiku není nutné vymýšlet speciální recepty. Kromě toho, že i v Česku vznikla řada použitelných studií, které se touto problematikou zabývají v celé šíři (bydlení pro mladé, staré, chudé, střední třídu…), lze se inspirovat zahraničím. Přestože ideální model nenabízí nikdo (stačí se podívat na tlak mladých Berlíňanů na vyvlastnění bytů), existuje řada postupů, které například brzdí růst cen, případně dokážou ochránit alespoň nejzranitelnější skupiny obyvatel.

Začněme třeba majetkovými daněmi, které jsou dlouhodobě v Česku považovány za pomstu pracovitým. Daň z nemovitosti či daň z nabytí/prodeje nemovitosti existuje v nějaké podobě všude ve vyspělém světě (stejně jako progresivní zdanění). Často se odvíjí od velikosti, lokality, ceny nemovitosti i trvalého pobytu.

Municipality si už nyní mohou do jisté míry nastavovat výši daně. V normálních zemích ovšem nebývá běžné, aby v jednom městě měla jedna část poloviční daň oproti té druhé, zejména když se ta, která má nižší daň, vyznačuje skoro nejvyšší cenou za metr čtvereční bytu, jako se tomu stalo v Praze. Běžně také platí, že nemovitosti do určité ceny, případně první nemovitosti, jsou od daně osvobozeny. A naopak ty, které si lidé pořizují na investici, případně se vymykají z „běžné ceny“, podléhají vyššímu zdanění už při nákupu.

K obdobně chytrému zdanění nemovitostí v ČR ale žádná strana v průběhu posledních 30 let nedospěla. Naopak došlo k plošnému zrušení daně z nabytí nemovitosti, přičemž by stačilo ji nastavit tak, aby nezatěžovala určitou skupinu obyvatel. Nikde ve vyspělém světě není nákup nemovitosti za miliardu osvobozený od daně jako v ČR.

Samostatnou kapitolou je pak stavební řízení, které se má vždy zlepšit každým novým zákonem. Nakonec je ale jediným výsledkem zhoršení stavu. Nejde jen o digitalizaci, délku řízení či počet účastníků, kteří se vyjadřují ke každé stavbě. Ale zase o komplex opatření, která se netýkají jen bytů, ale také kompletní dopravní infrastruktury. Jsou země, kde se výstavba stala politickou prioritou. V Česku jde pouze o slovní spojení často opakované před volbami. Navíc častěji ve spojení „zarazíme stavbu toho či onoho“, než aby se cokoliv podpořilo a prosadilo. Masivní výstavby vodních parků a obdobných projektů placených z peněz unie se kupodivu obdobná omezení netýkají.

Nelze opominout ani nájemní či družstevní byty a jejich případnou výstavbu, které by měly na volném trhu konkurovat těm soukromým. Krásným příkladem je Vídeň, kde tento koncept funguje. V Česku zatím nedošlo ani jednou ke shodě na tom, kdo by v oněch bytech měl bydlet a kolik by za ně měl platit. Natož aby municipality (až na výjimky) pracovaly s tím, co mají k dispozici.

Stále platí, že hlavní podporou bydlení v ČR jsou příspěvky, doplatky, jednorázová pomoc či bezúročný úvěr na nájemné. I tady platí, že podpora není široce známá a že každý úřad rozhoduje jinak – jsou vstřícnější, jejichž zaměstnanci umí pracovat s lidmi, i méně vstřícné. Navíc systém je složitý a ne každý jej umí využívat.

Bydlení, stejně jako například penze, by mělo být součástí celospolečenské diskuse. Řešení by mělo být natolik konsenzuální v rámci celého politického spektra, aby přežilo víc než jedno volební období. Nic z toho v politických programech ale vidět není.